Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3103/15 #1Usnesení ÚS ze dne 15.12.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkSpolečné jmění manželů
byt/výpověď
manžel
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.3103.15.1
Datum podání19.10.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 711 odst.2 písm.c

89/2012 Sb., § 655


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3103/15 ze dne 15. 12. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Daniela Váni, zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1215/32, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2015, č. j. 26 Cdo 1660/2015-403, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností došlou dne 19. 10. 2015, splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí. Dovolací soud jím změnil vyhovující rozsudek odvolacího soudu ve věci určení neplatnosti výpovědi nájmu obecního bytu tak, že žalobu zamítl. Napadeným rozhodnutím došlo podle stěžovatele k nepřípustnému zásahu do jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, k porušení zásady rovnosti a zákazu diskriminace, jakož i práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života garantovaného v čl. 10 Listiny základních práv a svobod.

V ústavní stížnosti popisuje stěžovatel své osobní poměry. S manželkou setrvávají v manželství, ač spolu již několik let nežijí ve společné domácnosti. Manželka dále žije se společnými dětmi a novým partnerem v domě, který náleží do společného jmění manželů a stěžovatel se svou novou partnerkou v obecním bytě v nájmu, který byl však pronajímatelem (vedlejším účastníkem - Městskou částí Praha 4) vypovězen podle § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák. Nosným důvodem výpovědi byla skutečnost, že stěžovatel má dva byty, přičemž za druhý byt považuje pronajímatel dům ve společném jmění manželů, ve kterém žije odloučeně stěžovatelova manželka s partnerem a dětmi. Stěžovatel namítá, že po něm nelze spravedlivě považovat, aby tento dům jako svůj druhý byt užíval, jelikož fakticky nemá možnost v něm bydlet. Nalézací i odvolací soud se přiklonily k názoru stěžovatele, že výpovědní důvod nebyl dán a výpověď označily za neplatnou; dovolací soud však tato rozhodnutí zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení. Soudy věc projednaly znovu a opět přisvědčily stěžovateli. Následnému dovolání vedlejšího účastníka dovolací soud vyhověl a sám rozhodnutí změnil v neprospěch stěžovatele. V odůvodnění uvedl, že pokud stěžovatel nevyužívá k bydlení dům ve společném jmění manželů, jde o okolnost subjektivní, k níž není možno v souvislosti s naplněním výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák. přihlížet; rovněž argumentuje specifickým charakterem obecních bytů a jejich určením k zajišťování bytových potřeb občanů té které obce.

Rozsudkem rozhodl dovolací soud také o nákladech řízení a uložil stěžovateli nahradit vedlejšímu účastníkovi i náklady za zastoupení advokátem, aniž by se podle stěžovatele vypořádal se skutečností, že přiznává náklady městské části. Podle stávající judikatury Ústavního soudu se v případě statutárních měst a jejich městských částí presumuje neúčelnost vynaložení nákladů právního zastoupení, neboť tito účastníci disponují dostatečným personálním vybavením, aby mohli hájit svá práva bez pomoci advokáta (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2396/2009 nebo II. ÚS 376/2012). Soud může náhradu nákladů takovému účastníkovi přiznat pouze za situace, kdy účastník prokáže účelnost takto vynaložených nákladů.

Za porušení ústavně zaručeného práva na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života považuje stěžovatel skutečnost, že napadeným rozhodnutím dovolací soud (zdůrazňuje, že jako jediný v dosavadním řízení) v podstatě konstatoval, že je objektivně možné, aby bydlel v domě ve společném jmění manželů za situace, kdy v něm žije jeho manželka s dětmi a současným přítelem, kteří tvoří společnou domácnost. Dovolací soud má tyto okolnosti za subjektivní a ve vztahu k naplnění výpovědního důvodu za nerozhodné; stěžovatel však považuje takové stanovisko za zásah do svého osobního a rodinného života.

Ve vztahu ke spravedlivému procesu stěžovatel poukazuje především na to, že dovolací soud rozhodl v rozporu s vlastní judikaturou; dále také na skutečnost, že se při meritorním rozhodování nevypořádal s otázkou, zda má stěžovatel dva byty, ale, jako by tak učinil, vypořádával se s otázkou, zda na něm lze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden z nich. Stěžovatel zdůrazňuje, že původním důvodem existence užitého výpovědního důvodu byl neexistující trh s byty a výpovědní důvod byl pouze jedním z nástrojů veřejné bytové politiky. Specifickou povahou pronajímatele (obce) za těchto okolností nelze v souladu s ústavněprávními požadavky na spravedlivý proces argumentovat. Předmětný byt je pronajímatelem určen k privatizaci, nikoliv k uspokojování bytových potřeb občanů.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů a nepředstavuje ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ, náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.

Ústavní soud především zdůrazňuje, že manželství je (i nadále) podle § 655 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, trvalým svazkem manželů, z něhož plyne povinnost manželů vzájemně se podporovat a pomáhat si. Imanentním znakem manželského svazku je pak společný život (i společné bydlení); na tom se nezměnilo nic - ani v souvislosti s rekodifikací soukromého práva účinnou od 1. 1. 2014. Manželství je i nadále "nejdůležitější smlouvou v životě člověka", je státem chráněno a manželům z toho plynou i nemalé výhody. Pakliže je manželství trvale rozvráceno, existuje způsob jeho zániku rozvodem a je na manželích, kteří žijí v nefunkčním manželství, aby na sebe vzali alespoň tolik odpovědnosti, aby svoji životní (a de facto protizákonnou) situaci seriózně vyřešili - ostatně zákon jim k tomu dává řadu institutů, například ve formě tzv. "nesporného rozvodu". Pokud stěžovatel přes trvalý rozvrat nepřikročil k rozvodu, tedy k právnímu institutu určenému právě pro situace, kdy je manželství trvale rozvráceno, nelze požadovat po soudech, aby k neexistenci společného soužití manželů, v jinak formálně existujícím manželství, přihlížely jako k objektivní skutečnosti při svém rozhodování. Nelze se proto ani ztotožnit se stěžovatelem, že by dovolací soud nepřípustně zasáhl do jeho práva na soukromý a rodinný život tím, že považuje nemožnost vzájemného soužití manželů za subjektivní okolnost.

Dále je třeba zdůraznit, že předmětný byt je bytem nájemním, který vlastní obec a ta - jako vlastník - může se svým majetkem svobodně nakládat. Stěžovatel je "pouze" nájemcem, který má za současné situace na trhu s byty řadu možností, jak si obstarat bezproblémově jiné nájemní bydlení. Pokud by Ústavní soud vyhověl stížnosti v této věci, zasáhl by nepřípustně především do ústavně chráněného vlastnického práva obce.

Podle názoru Ústavního soudu nevybočil dovolací soud ani v dalším hodnocení z ústavních mezí stanovených procesními předpisy. Všechny své úvahy a závěry podrobně vysvětlil, a to včetně důvodu, proč se nezabýval otázkou, zda má stěžovatel dva byty. Namítaný rozpor s vlastní judikaturou dovolací soud vysvětluje v napadeném rozsudku tak, že stěžovatelem namítaná judikatura je nepřípadná a odkazuje na přiléhavější, se kterou je napadené rozhodnutí v souladu.

Ústavní soud připouští, že dovolací soud měl podrobněji odůvodnit, proč přiznal obci náhradu nákladů řízení, a v odůvodnění ozřejmit, zda tento účastník prokázal účelnost jejich vynaložení. Vzhledem k právní složitosti případu, o které svědčí již to, že odlišný právní názor vyslovil až opakovaně dovolací soud, byly podle Ústavního soudu náklady právního zastoupení vynaloženy účelně. S přihlédnutím k těmto konkrétním okolnostem nelze v dílčím pochybení dovolacího soudu spatřovat zásah takové intenzity, která dosahuje ústavněprávního rozměru.

Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele; proto o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru