Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3100/16 #1Usnesení ÚS ze dne 13.09.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
odůvodnění
odškodnění
Poškozený
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.3100.16.1
Datum podání16.09.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 80 odst.1, § 81a, § 142 odst.1, § 134 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3100/16 ze dne 13. 9. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 13. září 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti obchodních společností a) FOCUS - METAL, s. r. o., se sídlem Jiráskova 399/11, 757 01 Valašské Meziříčí, IČ: 62303414, b) FOKR Czech s. r. o., se sídlem Havlíčkova 234/1, 757 01 Valašské Meziříčí, IČ: 25873580, a c) Indica Corporation, se sídlem Ollaji Trade Center, Victoria, Mahé, Seychelská republika, všech společně zastoupených Mgr. René Gemmelem, advokátem, se sídlem Poštovní 39/2, 702 00 Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. ledna 2016 č. j. 54 T 3/2010-8150, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. dubna 2016 č. j. 4 To 12/2016-8186, za účasti 1. Krajského soudu v Ostravě a 2. Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní soud obdržel dne 16. září 2016 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se obchodní společnosti FOCUS - METAL, s. r. o., FOKR Czech s. r. o. a Indica Corporation (dále jen "stěžovatelky") domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť mají za to, že jimi bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených základních práv. Konkrétně stěžovatelky namítají zásah do jejich práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví ve smyslu článku 11 Listiny.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti, z obsahu spisu vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 3/2010 a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:

1) Usnesením ze dne 27. ledna 2016 č. j. 54 T 3/2010-8150 Krajský soud v Ostravě (dále také jen "nalézací soud") rozhodl, že obchodní společnosti MILNEA státní podnik v likvidaci, se sídlem Třanovského 622/11, 163 04 Praha 6, IČ: 00016187 (dále jen "poškozená"), se vydávají:

- částka 36 403 938,99 Kč s příslušenstvím, uložená na účtu soudního exekutora Mgr. Františka Gajdoše, vedeného u družstva Artesa, spořitelního družstva,

- částka 2 191 790,30 Kč s příslušenstvím, uložená na účtu obchodní společnosti Indica Corporation, vedeného u Československé obchodní banky, a. s.,

- částka 6 852 739 Kč, která byla odňata bývalému jednateli obchodní společnosti FOCUS - METAL, s. r. o. T. K.,

- částka 40 625,23 USD s příslušenstvím, uložená na účtu obchodní společnosti Frenštát Building s. r. o., vedeného u obchodní společnosti Fio, burzovní společnost, a. s., a

- zaknihované cenné papíry evidované na obchodní společnost Frenštát Building s. r. o. u obchodní společnosti Fio banka a. s., blíže specifikované ve výroku rozhodnutí (dále jen "cenné papíry").

2) Uvedené peněžní prostředky a cenné papíry byly zajištěny v rámci trestního řízení vedeného proti obviněným M. D., J. F., T. K. a M. M. Dané trestní řízení skončilo pravomocným odsouzením obviněných za pokus zvlášť závažného zločinu podvodu ve smyslu § 209 odst. 1, 5 písm. a) ve spojení s § 21 odst. 1 tr. zákoníku, resp. pomoci ke spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) ve spojení s § 21 odst. 1 a § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku [v případě obviněného M. D.], jichž se obvinění dopustili na úkor poškozené.

3) Trestná činnost obviněných měla (stručně řečeno) spočívat v tom, že v rámci zinscenovaného rozhodčího řízení byly ve prospěch obchodních společností FOCUS - METAL, s. r. o. a FOKR Czech s. r. o. vydány rozhodčí nálezy, na jejich základě byla účelově iniciována exekuční řízení vůči poškozené (povinné). Prostřednictvím těchto exekučních řízení byly z bankovních účtů poškozené v rámci exekučního řízení získány peněžní prostředky v celkové výši přesahující částku 50 milionů korun. Část těchto peněžních prostředků ve výši 14 191 790,30 Kč byla převedena na účet obchodní společnosti Indica Corporation. Z účtu uvedené obchodní společnosti byla následně na účet obchodní společnosti Frenštát Building s. r. o. převedena částka 12 000 000 Kč, jež byla z části použita na nákup zajištěných cenných papírů. Částka 6 852 739 Kč byla z bankovního účtu poškozené vybrána přímo T. K.

4) Nalézací soud dospěl k závěru, že zajištěné peněžní prostředky a cenné papíry byly získány shora popsanou trestnou činností obviněných, spáchanou na úkor poškozené. Protože poškozená podáním ze dne 8. dubna 2015 uplatnila své právo k zajištěným peněžním prostředkům a cenným papírům, a nalézací soud neměl pochyb o tom, že poškozené dané právo svědčí (ve smyslu § 81a ve spojení s § 80 odst. 1 věty druhé tr. řádu), rozhodl o vydání zajištěných peněžních prostředků a cenných papírů.

5) Proti usnesení nalézacího soudu podaly stěžovatelky stížnosti, jež Vrchní soud v Olomouci (dále jen "stížnostní soud") usnesením ze dne 29. dubna 2016 č. j. 4 To 12/2016-8186, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

6) Stížnostní soud se ztotožnil se závěrem nalézacího soudu, že v dané věci byly splněny podmínky § 80 odst. 1 věty druhé tř. řádu, pročež bylo namístě rozhodnout o vydání zajištěných peněžních prostředků a cenných papírů poškozené. Stížnostní soud zároveň připomněl závěry ustálené rozhodovací praxe, podle níž rozhodnutím podle § 80 odst. 1 věty druhé tr. řádu není řešena otázka vlastnického práva k věci, která je předmětem takového rozhodnutí. I po rozhodnutí o vydání věci osobě, která k ní uplatňuje právo a o jejímž právu na věc není pochyb, se může kterákoliv jiná osoba domáhat svých práv k takové věci v řízení ve věcech občanskoprávních.

III.

Stěžovatelky spatřují zásah do svého práva na spravedlivý proces v tom, že nalézací soud s nimi nejednal jako se zúčastněnými osobami ve smyslu § 42 tr. řádu, přičemž jsou přesvědčeny, že takové procesní postavení jim náleželo. V důsledku toho měly stěžovatelky možnost vyjádřit se k vydání zajištěných peněžních prostředků a cenných papírů teprve až v rámci stížnosti proti usnesení nalézacího soudu. Stížnostní soud nadto dané pochybení nalézacího soudu nijak nenapravil, neboť postavení stěžovatelek jako zúčastněných osob fakticky akceptoval, avšak s námitkou, že s nimi jako s osobami zúčastněnými nalézací soud nejednal, se nijak nevypořádal.

Ve zbývajícím rozsahu stěžovatelky předestírají vlastní hodnocení otázky práv k zajištěným peněžním prostředkům a cenným papírům, přičemž závěry nalézacího a stížnostního soudu považují za nesprávné. Současně stěžovatelky v ústavní stížnosti opakovaně vyzývají Ústavní soud, aby se k jimi formulovaným skutkovým a právním otázkám vyjádřil, resp. svoji dílčí argumentaci vždy uzavírají s tím, že "žádají, aby se Ústavní soud k této otázce věcně vyjádřil."

Závěrem stěžovatelky shrnují, že nalézací soud s nimi měl v rámci rozhodování o vydání zajištěných peněžních prostředků a cenných papírů jednat jako se zúčastněnými osobami a k posouzení otázky vlastnictví k zajištěným peněžním prostředkům a cenným papírům měl nařídit veřejné zasedání. Při tomto veřejném zasedání se měl nalézací soud blíže zabývat jak vlastnickým právem stěžovatelek, tak i hmotněprávními nároky, které byly v jednotlivých exekucích vůči povinné vymáhány. Pokud by posouzení těchto otázek bylo nad rámec trestního řízení, měl podle stěžovatelek nalézací soud postupovat podle § 80 odst. 1 věty třetí tr. řádu a zajištěné peněžní prostředky (a cenné papíry) odevzdat do soudní úschovy a vyzvat jednotlivé dotčené subjekty, ať své nároky uplatní v řízení ve věcech občanskoprávních.

IV.

Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobami oprávněnými a splňuje také ostatní zákonné požadavky, vyžádal si v souladu s § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyjádření obecných soudů, jakož i spis vedený u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 3/2010.

V přípisu ze dne 25. července 2017 Krajský soud v Ostravě uvedl, že nemá pochyb o správnosti a zákonnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí. Námitky stěžovatelek uplatněné v rámci ústavní stížnosti se přitom dle jeho názoru obsahově shodují s těmi, které uplatňovaly již v předchozím řízení, a jimž stížností soud nepřitakal. Z tohoto důvodu nalézací soud označil ústavní stížnost za pokračující polemiku s již dříve vyslovenými závěry obecných soudů. Nalézací soud dále podrobně popsal dosavadní aktivitu stěžovatelek v průběhu celého trestního řízení, jakož i jednotlivá skutková zjištění, na jejichž základě dospěl k závěru o tom, že o právu poškozené k zajištěným peněžním prostředkům a cenným papírům není pochyb.

Vrchní soud v Olomouci nevyužil svého práva vyjádřit se ve lhůtě stanovené Ústavním soudem k podané ústavní stížnosti.

Ústavní soud vzal v potaz skutečnost, že vyjádření nalézacího soudu obsahovalo argumentaci stěžovatelkám známou již z napadených rozhodnutí, pročež nepovažoval jeho zaslání stěžovatelkám k případné replice za nezbytné.

V.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.

Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává, v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem, tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde přitom o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, takže Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud (poté, co ve světle stížnostních námitek přezkoumal napadená rozhodnutí a související spisový materiál) konstatuje, že takové protiústavní zásahy či pochybení obecných soudů v nyní projednávané věci neshledal.

Stěžovatelky se především domáhají ochrany svého tvrzeného vlastnického práva k zajištěných peněžním prostředkům a cenným papírům.

Ústavní soud na tomto místě připomíná závěry své ustálené judikatury, podle níž rozhodnutí podle 80 odst. 1 tr. řádu nemá z hlediska věcného či závazkového práva konstitutivní či deklaratorní charakter. Usnesení podle § 80 odst. 1 tr. řádu není rozhodnutím, kterým by byla definitivně vyřešena otázka vlastnického práva k vydávané věci, a stěžovatelům tak zůstává zachována možnost uplatňovat svá práva v občanskoprávním řízení, řešícím smluvní a vlastnické otázky [srov. především nález Ústavního soudu ze dne 23. února 2015 sp. zn. I. ÚS 2307/13 (N 41/76 SbNU 553) a judikaturu zde citovanou].

Ústavní stížnosti tohoto typu jsou proto na základě výše uvedené argumentace a s odkazem na subsidiární povahu ústavní stížnosti a předčasnost případného zásahu Ústavního soudu odmítány, a to buď jako nepřípustné (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. ledna 2010 sp. zn. IV. ÚS 3281/09, ze dne 15. prosince 2010 sp. zn. II. ÚS 3537/10, ze dne 24. května 2012 sp. zn. II. ÚS 2758/11, či ze dne 6. února 2013 sp. zn. II. ÚS 4208/12), anebo jako zjevně neopodstatněné (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. ledna 2006 sp. zn. I. ÚS 696/04, ze dne 30. října 2007 usnesení sp. zn. III. ÚS 2420/07, ze dne 28. srpna 2008 sp. zn. II. ÚS 611/08, ze dne 25. února 21010 sp. zn. I. ÚS 1514/09, či ze dne 21. března 2017 sp. zn. III. ÚS 3300/16), a to včetně případů, kdy jsou takto vydány zajištěné peněžní prostředky (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 6. února 2013 sp. zn. II. ÚS 4208/12 nebo ze dne 30. května 2017 sp. zn. II. ÚS 1408/17).

Protože ústavní stížnost stěžovatelek směřuje primárně k ochraně jejich vlastnického práva, je třeba říci, že doposud nelze hovořit o odepření (soudní) ochrany tohoto práva. Ústavní soud proto v uvedené fázi řízení nemohl relevantně zvažovat případné důvody pro vydání kasačního nálezu, neboť stěžovatelky mohou (a podle obsahu ústavní stížnosti tak doposud neučinily), bez ohledu na výsledek trestního řízení, podat civilní reivindikační žalobu proti osobě, které byly předmětné věci vydány.

V tomto ohledu Ústavní soud souhlasí se samotnými stěžovatelkami v tom směru, že rozhodnutí o vlastnictví zajištěných peněžních prostředků a cenných papírů není v konečné fázi věcí orgánů činných v trestním řízení, ale občanskoprávních soudů (s omezeními danými zejména ustanovením § 135 odst. 1 občanského soudního řádu).

Nicméně stěžovatelkám nadále zůstává zachována možnost domáhat se svého vlastnického práva v občanskoprávním řízení, ve kterém budou sporné právní poměry řešeny definitivně. Ústavní soud přitom vychází ze zásady minimalizace zásahů do činnosti státních orgánů, neboť právě ony jsou v prvé řadě povolány k ochraně základních práv a svobod.

I kdyby Ústavní soud návrhu stěžovatelek vyhověl a napadená usnesení zrušil, není zřejmé, jakým způsobem by tato skutečnost mohla ovlivnit jejich právní postavení, neboť v každém případě by o určení vlastnického práva k předmětným finančním prostředkům rozhodovaly soudy v občanskoprávním řízení. Jen na okraj lze též poznamenat, že občanskoprávní cestou by se stěžovatelky musely vydat i v případě, kdy by zajištěné finanční prostředky byly dány do úschovy a nedošlo by k jejich vydání poškozené tak, jak je uvedeno v ustanovení § 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu, a jehož aplikace se stěžovatelky v ústavní stížnosti rovněž dovolávají.

Ústavní soud dodává, že obecné soudy nepochybily, když při posouzení otázky, zda o právu poškozené k zajištěným peněžním prostředkům a cenným papírům není pochyb, vycházely ze závěru, že tyto představují výnosy z trestné činnosti obviněných, spáchané na úkor poškozené. Samotná skutečnost, že peněžní prostředky podvodně získané od poškozené byly následně převedeny na účet soudního exekutora Mgr. Františka Gajdoše, případně na účty obchodní společnosti Indica Corporation a Frenštát Building s. r. o. (popřípadě byly přímo vybrány z účtu poškozené, jako tomu bylo u obviněného T. K.), představuje jen dílčí část skutkového děje. Objektivní stránka trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku totiž spočívá (mimo jiné) v obohacení pachatele nebo jiné osoby na úkor poškozeného. V tomto ohledu proto není argumentace stěžovatelek nijak způsobilá zvrátit závěr o absenci pochybností o právu poškozené k zajištěným peněžním prostředkům a cenným papírům ve smyslu § 80 odst. 1 věty druhé tr. řádu. Posouzením průběhu dokazování v předmětné trestní věci se nadto Ústavní soud již dříve zabýval, přičemž v něm neshledal jediného ústavněprávně relevantního excesu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. července 2015 sp. zn. II. ÚS 615/15).

Tvrdí-li stěžovatelky, že nalézací soud pochybil, jestliže s nimi nejednal jako s osobami zúčastněnými ve smyslu § 42 odst. 1 tr. řádu, považuje Ústavní soud za nezbytné zdůraznit, že uvedené ustanovení přiznává postavení zúčastněné osoby "[t]omu, jehož věc nebo jiná majetková hodnota (dnes toliko věc) byla zabrána nebo podle návrhu má být zabrána."

V projednávané věci však nebyly splněny podmínky pro uložení ochranného opatření zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty (dnes zabrání věci) ve smyslu § 101 tr. zákoníku a soud takové rozhodnutí ani neučinil (§ 230 odst. 1 tr. řádu). Ani státní zástupce v rámci obžaloby, v souladu s § 178 odst. 1 tr. řádu (č. l. 6512-6559), v průběhu řízení (§ 178 odst. 2 tr. řádu), či během svého závěrečného návrhu, uložení uvedeného ochranného opatření nepožadoval (č. l. 7332-7338). Naopak, státní zástupce v závěrečném návrhu (na č. l. 7338) výslovně uvedl: "[z]ajištěné finanční prostředky pak navrhuji v souladu s ustanovení 80 odst. 1 tr. řádu s použitím ustanovení § 81a tr. řádu k žádosti insolvenční správkyně společnosti Milnea vrátit této společnosti." V daném řízení tak nebyly splněny podmínky pro to, aby stěžovatelkám náleželo postavení osob zúčastněných, protože zabrání zajištěných peněžních prostředků a cenných papírů nepřicházelo v úvahu.

Stěžovatelky mohly vůči orgánům činným v trestním řízení učinit návrh na vrácení, resp. vydání věci ve smyslu § 80 odst. 1 věty druhé tr. řádu, což ostatně v průběhu trestního řízení opakovaně učinily. Nicméně právě s ohledem na výsledky dokazování v dané trestní věci nebyl takový postup namístě, neboť zajištěné peněžní prostředky a cenné papíry byly získány trestným činem a představovaly tak výnosy z trestné činnosti (což bylo osvědčeno v průběhu provedeného dokazování). Jestliže stížnostní soud přistoupil k posouzení stížností stěžovatelek proti rozhodnutí nalézacího soudu, neučinil tak proto, že by stěžovatelkám přiznal postavení osob zúčastněných, ale proto, že dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nalézacího soudu se jich přímo dotýkalo ve smyslu § 142 odst. 1 tr. řádu. V tomto směru lze nalézacímu soudu vytknout, že napadené rozhodnutí stěžovatelkám nedoručoval, neboť měl za to, že nejsou osobami, jichž se takové rozhodnutí přímo dotýká (§ 137 odst. 1 tr. řádu). Uvedené pochybení nalézacího soudu však zhojil stížnostní soud, který jejich stížnosti přijal a jako řádně a včas podané je i věcně projednal.

Ústavní soud na základě shora uvedených závěrů konstatuje, že k tvrzenému zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatelek na spravedlivý proces, spočívajícího v postupu obecných soudů, které jim v projednávané trestní věci nepřiznaly procesní postavení zúčastněných osob, nedošlo, resp. ani dojít nemohlo (viz obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 23. února 2015 sp. zn. IV. ÚS 3492/14).

Ze všech těchto důvodů proto Ústavní soud shrnuje, že stěžovatelkám se nepodařilo osvědčit tvrzený zásah do jejich základních práv a svobod. Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru