Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3100/14 #1Usnesení ÚS ze dne 20.01.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na právní pomoc a tlumočníka
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.3100.14.1
Datum podání22.09.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 37 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 142, § 150, § 137


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3100/14 ze dne 20. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Pavla Hradeckého, zastoupeného JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Praze 4, Urbánkova 3360, směřující proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 25 Co 733/2013-116 ze dne 30. června 2014 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel, s odkazem na porušení svých ústavně zaručených základních práv, zejména práva na spravedlivý proces, práva na právní pomoc a práva na rovnost účastníků v řízení, zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na poskytnutí ochrany legitimního očekávání dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a s odkazem na porušení čl. 4 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem č. j. 5 C 83/2011-67 ze dne 29. srpna 2013 k žalobě stěžovatele o dorovnání platových náležitostí soudce za leden r. 2011 uložil žalované České republice, Okresnímu soudu ve Svitavách (dále jen "žalovaný") zaplatit stěžovateli částku 20.700 Kč (výrok I.) a náhradu nákladů řízení ve výši 5.310,- Kč(výrok II.). K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé potvrdil (výrok I.), ve výroku II. o nákladech řízení změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení v částce 800,- Kč (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.),

Nákladové výroky odůvodnil odvolací soud tak, že úspěšnému žalobci by náleželo, formálně vzato, v řízení před soudem prvního stupně právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů a mezi nimi i na odměnu jeho zástupkyně (advokátky) a náhrada jejích hotových výdajů (§ 137, § 142 odst. 1 o. s. ř.), avšak z pohledu ust. § 150 o. s. ř. podle odvolacího soudu nebylo možno přehlédnout naprostou shodu dané žaloby s žalobami dalších šesti stěžovatelových kolegů, kde se jednalo o shodu ve skutkové i právní konstrukci a o zcela totožný text a rozdíly byly pouze v subjektech na straně žalobců a ve výši uplatněných nároků jednotlivých žalobců. Odvolacímu soudu je podle odůvodnění napadených nákladových rozhodnutí známo, že v justičních kruzích koloval vzor žalob s totožným předmětem sporu jako v daném případě a že mnoho soudců tohoto vzoru beze zbytku využilo, a využil jej i stěžovatel. O vlastním invenčním vkladu stěžovatele, potažmo jeho zástupkyně, nelze proto podle odvolacího soudu uvažovat, když i veškerá následná argumentace po skutkové i právní stránce se odvíjela právě od žaloby a přístup stěžovatele jako žalující strany nebyl v tomto směru nijak novátorský a osobitý. Proto odvolací soud za řízení před soudem prvního stupně stěžovateli přiznal toliko nárok na náhradu složeného soudního poplatku ve výši 830 Kč a vzhledem k tomu, že stěžovateli, který v řízení před odvolacím soudem zvítězil a kterému by jinak svědčilo právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů této fáze řízení (§ 137, § 142 odst. 1, § 151 odst. 1, § 224 odst. 1 o. s. ř.), nevznikly z pohledu ust. § 150 o. s. ř. žádné uznatelné náklady (viz shora), nebylo uvedené právo na náhradu nákladů za odvolací řízení odvolacím soudem přiznáno žádnému z účastníků.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že právo na právní zastoupení je základním procesním právem účastníka řízení, a že úspěšný účastník řízení by tedy měl mít právo na náhradu nákladů, které na právní zastoupení vynaložil, a to již od počátku řízení. Podle názoru stěžovatele není možné, aby soud nepřiznání nákladů řízení odůvodnil toliko argumentací, že v justičních kruzích údajně kolovaly pracovní vzory žalob a že žaloba stěžovatele byla údajně v zásadě obsahově totožná s žalobami ostatních kolegů soudců Okresního soudu ve Svitavách. Stěžovatel uvedl několik důvodů pro své zastoupení advokátem, přičemž jeho služeb podle ústavní stížnosti využil bez ohledu na to, zda v justičních kruzích údajně kolovaly neznámo kým zpracované vzory žalob, o jejichž správnosti mohl mít stěžovatel důvodné pochybnosti.

Stěžovatel uvádí, že z Listiny plyne právo každého, tj. i osoby s právnickým vzděláním, na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení, a je garantována též rovnost všech účastníků před zákonem, přičemž v projednávané věci navíc stěžovatel požadoval toliko část účelně vynaložených nákladů řízení. Stěžovatel má dále za to, že argumentace ust. § 150 o.s.ř. jako důvodem pro nepřiznání nákladů řízení úspěšnému účastníkovi proti ve sporu podlehnuvšímu žalovanému, tak jak byla učiněna v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, je z pohledu stěžovatele argumentací míjící se se zásadou rovnosti účastníků řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítá, že odvolací soud ve své úvaze o nákladech řízení též zcela odhlédl od skutečnosti, že stěžovatel v zastoupení advokátem neučinil pouze podání žaloby, ale učinil i úkony další, včetně tří vyjádření v rámci řízení odvolacího. Vzhledem ke skutečnosti, že se nejednalo o žádný vzorový případ a i vyjádření musela obsahově navazovat na individuální situaci, která v tomto konkrétním řízení nastala, jsou ústavní stížností napadené výroky II. a III. rozhodnutí odvolacího soudu, ale i odůvodnění těchto výroků, podle stěžovatele ústavně nekonformní.

Stěžovatel konečně uvádí, že v souladu s judikaturou Ústavního soudu je soud, který má v úmyslu použít ust. § 150 o. s. ř., povinen vytvořit procesní prostor umožňující účastníkům řízení vyjádřit své stanovisko k případnému použití tohoto ustanovení. Na základě zmiňované judikatury ohledně případné aplikace ust. § 150 o.s.ř. může podle stěžovatele účastník řízení (jeho právní zástupce) zcela legitimně očekávat, že bude výslovně vyzván, aby se k této otázce vyjádřil. To se však podle stěžovatele v projednávané věci rovněž nestalo a stěžovatel tak nedostal možnost vyjádřit se k eventuálnímu uplatnění moderačního práva soudu podle ust. §150 o. s. ř. a případně uvádět tvrzení a navrhovat důkazy, které mohly názor odvolacího soudu při aplikaci ust. § 150 o. s. ř. ovlivnit. K tomu stěžovatel odkazuje např. na nález sp. zn. II. ÚS 828/06 nebo na nález sp.zn. III. ÚS 1378/07.

Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.

K otázce náhrady nákladů řízení pak Ústavní soud dále podotýká, že se k ní v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 131/08); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Vzhledem ke zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení) musí případné vady nákladového rozhodnutí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.

Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení platí i pro rozhodování podle ust. § 150 o. s. ř.. Vzhledem k tomu, že důvody hodné zvláštního zřetele jsou neurčitým právním pojmem, jenž je naplňován právě rozhodovací činností obecných soudů odkazem na konkrétní okolnosti případu, je aplikace ust. § 150 o.s.ř. nevyhnutelně spojena s povinností obecného soudu vysvětlit důvody svého postupu. Ústavnímu soudu pak náleží pouze posouzení, zda se úvaha soudu vyplývající z citovaného ustanovení opírá o rozumnou a logicky přijatelnou argumentaci uvedenou v odůvodnění rozhodnutí.

Maje na zřeteli výše uvedené skutečnosti Ústavní soud v projednávané věci žádný z předpokladů, který by mohl vést ke zrušení ústavní stížností napadených nákladových rozhodnutí v bagatelní výši, v projednávané věci neshledal. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se aplikací ust. § 150 o. s. ř. řádně zabýval, své rozhodnutí s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu náležitě odůvodnil a v jeho rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení. Ve výsledku pak Ústavní soud kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.

Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04; N 39/36 SbNU 427, in http://nalus.usoud.cz). Za porušení právní jistoty a libovůli, či za porušení principu legitimního očekávání, však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna. K tomu je třeba poukázat na skutečnost, že stěžovatel je soudcem, v průběhu řízení byl zastoupen kvalifikovaným advokátem, a odvolacímu soudu tak nelze vytýkat, že za dané situace, kdy obrat v rozhodnutí odvolacího soudu mohl být předpokládán, neinformoval stěžovatele o existenci ust. § 150 o. s. ř. a o možné aplikaci tohoto ustanovení. Ústavní soud připomíná, že "pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každé jednotlivé věci, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních". Napadené rozhodnutí tedy nelze považovat za učiněné v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, na kterou stěžovatel odkazuje.

Ústavní soud tak uzavírá, že žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. ledna 2015

Tomáš Lichovník v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru