Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 310/99Nález ÚS ze dne 24.05.2000K blokačnímu ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkDiskriminace
osoba/oprávněná
Privatizace
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 76/18 SbNU 163
EcliECLI:CZ:US:2000:4.US.310.99
Datum vyhlášení01.06.2000
Datum podání24.06.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90, čl. 95

2/1993 Sb., čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

116/1994 Sb.

87/1991 Sb.

92/1991 Sb., § 3 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 310/99 ze dne 24. 5. 2000

N 76/18 SbNU 163

K blokačnímu ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti

Z. V. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 1999, sp.

zn. 20 Co 326/98 a rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 6.

2. 1998, č.j. 4 C 618/95-67, za účasti Krajského soudu v Brně jako

účastníka řízení, a 1) O., státního podniku v likvidaci, a 2) O.,

spol. s r. o., , jako vedlejších účastníků, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 1999, sp. zn.

20 Co 326/98 se zrušuje.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 24. 6. 1999 se

stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek

Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 1999, sp. zn. 20 Co 326/98

a rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 6. 2. 1998, č.j. 4

C 618/95-67, jimiž byl pravomocně zamítnut její návrh, aby s ní

O., státní podnik v likvidaci, podle zákona č. 87/1991 Sb.,

o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů,

uzavřel dohodu o vydání domu čp. 51 se st. pl. 91/1 v k. ú. T.

Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozsudky bylo porušeno její

ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 1 Listiny

základních práv a svobod ("Listina"), prohlašující rovnost lidí

v právech, čl. 3 odst. 1 Listiny, zaručující základní práva

a svobody všem bez rozdílu, a čl. 90 Ústavy České republiky

("Ústava"), zaručující právo na soudní ochranu a článek 11 odst.

1 Listiny. Uvedla, že jako občanka České republiky s trvalým

pobytem v zahraničí, na základě nálezu Ústavního soudu

zveřejněného pod č. 164/1994 Sb., svůj nárok na vydání nemovitostí

uplatnila ve stanovené lhůtě u soudu. Soudy obou stupňů pak došly

k závěru, že majetek nelze vydat, neboť byl privatizován, čímž

byly naplněny podmínky stanovené v čl. II odst. 4 zákona č.

116/1994 Sb. (který dle jejich názoru tvoří se zákonem č. 87/1991

Sb. nedělitelný celek), pro něž majetek nelze vydat. S tímto

právním názorem stěžovatelka nesouhlasí a domnívá se, že jeho

uplatněním byla odepřena ochrana jejím právům. Podle přesvědčení

stěžovatelky majetek neměl být privatizován s ohledem na

ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, které dovoluje použít k privatizaci majetek, na jehož

vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních

předpisů, jen za podmínky, že tyto nároky nebyly uplatněny ve

stanovené lhůtě nebo byly zamítnuty. Za stanovené lhůty je dle

jejího názoru třeba považovat všechny lhůty podle zvláštních

předpisů, tedy i lhůtu, ve které uplatnila svůj nárok a která

skončila dnem 1. 5. 1995. Do této doby dle jejího přesvědčení

nesmělo být s předmětnými nemovitostmi v rámci privatizace

nakládáno. Pozemkový fond při uzavírání kupních smluv neměl

postavení Fondu národního majetku, charakterizované tím, že

vlastnické právo k věcem z privatizovaného majetku přechází na

nabyvatele dnem sjednané účinnosti smlouvy (§ 19 odst. 3 zákona č.

92/1991 Sb.). Přesto však na základě schváleného privatizačního

projektu a rozhodnutí o privatizaci, byla dne 28. 2. 1995 uzavřena

mezi Pozemkovým fondem ČR a O., spol. s r. o., kupní smlouva, na

základě níž ke dni 24. 7. 1995 kupující nabyl vlastnické právo

k předmětnému majetku. Stěžovatelka je přesvědčena, že privatizace

byla provedena v rozporu se zákonem, zejména s ust. § 3 odst.

2 a § 11 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, a že obecné soudy neposkytly jejím právům ochranu.

Stěžovatelka vyjádřila souhlas s tím, aby o ústavní stížnosti bylo

rozhodnuto bez ústního jednání.

Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, v odpovědi na

žádost o vyjádření se k ústavní stížnosti plně odkázal na písemné

odůvodnění napadeného rozsudku. Vyjádřil souhlas s tím, aby

o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto bez ústního jednání.

Vedlejší účastníci O., státní podnik a O., spol. s r.o., ve

svých vyjádřeních k ústavní stížnosti shodně uvedli, že nesouhlasí

s tvrzením stěžovatelky, že své nároky uplatnila ve stanovené

lhůtě předepsaným způsobem vůči povinné osobě a u soudu. Dle

jejich názoru stěžovatelka neprokázala, že písemně vyzvala prvního

vedlejšího účastníka k vydání věci v šestiměsíční prekluzívní

lhůtě, zejména proto, že její podání byla adresována jiným či již

neexistujícím subjektům. Uvedli průběh privatizace předmětné

nemovitosti a konstatovali, že druhý vedlejší účastník právně

vznikl dne 23. 5. 1994, tj. dnem zápisu do obchodního rejstříku,

získal předmětnou nemovitost v dobré víře, používá ji při své

obchodní činnosti a chová se jako řádný vlastník. Do doby

účinnosti nálezu Ústavního soudu zveřejněného pod č. 164/1994 Sb.,

tj. do 1. 11. 1994, nikdo nepožádal o vydání předmětné

nemovitosti, a proto bylo a muselo být postupováno v souladu se

zákonem č. 92/1991 Sb. Žádný z vedlejších účastníků neučinil

jakýkoliv právní úkon ve smyslu § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.,

o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů.

Námitka stěžovatelky ohledně Pozemkového fondu ČR nemá

opodstatnění, s ohledem na novelu zákona o velké privatizaci

uskutečněnou zákonem č. 92/1992 Sb., a tudíž nelze přisvědčit ani

jejímu tvrzení, že právní účinky smlouvy o prodeji podniku (části

podniku) ze dne 28. 2. 1995 nastaly až vkladem do katastru.

V daném případě bylo do katastru vloženo právo předkupní, nikoliv

právo vlastnické. Vedlejší účastníci dále poukázali na ustanovení

čl. II odst. 2 zákona č. 116/1994 Sb. a uvedli, že v jejich

případě byly splněny všechny tři zákonné podmínky dle čl. II odst.

2 cit. zákona., pro které věc nelze vydat. Zpochybnění

privatizace, kterého se stěžovatelka dovolává, by mělo negativní

dopad i na několik set zaměstnanců druhého vedlejšího účastníka,

jejichž pracovněprávní vztahy převzal. Vyslovili názor, že obecné

soudy v napadených rozhodnutích důvodně přihlédly k rozhodným

okolnostem a že tato rozhodnutí jsou nejen dostatečně podložena

zákonnými důvody, ale že jsou také ústavně zcela souladná. Závěrem

navrhli, aby Ústavní soud nálezem ústavní stížnost jako nedůvodnou

v plném rozsahu zamítl.

Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady,

dospěl k závěru, že ústavní stížnosti a návrhům s ní spojeným je

třeba zčásti vyhovět, a to z následujících důvodů.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právním

názorem soudů prvého a druhého stupně ohledně okruhu majetku, na

který se vztahovalo dispoziční omezení podle § 3 odst. 2 zák.č.

92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v období, kdy plynula

výše uvedeným nálezem Ústavního soudu nově otevřená lhůta pro

uplatnění nároků, a ohledně aplikace čl. II. bodu 2 zák.č.

116/1994 Sb. Z ústavněprávního hlediska pak jde především

o posouzení otázky, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně

konformní, resp. zda jejich uplatnění představuje takový zásah

orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně

zaručených základních práv nebo svobod.

V nálezu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, Ústavní

soud vyjádřil názor, že vzhledem ke smyslu restitučních zákonů,

tj. odčinit alespoň některé majetkové křivdy, je třeba restituční

nároky považovat za nároky primární, a to i cenu zásahu do již

provedených majetkoprávních posunů realizovaných podle

občanskoprávních předpisů, ale i např. dle zákona č. 92/1991 Sb.,

ve znění pozdějších předpisů. Jakýkoliv jiný výklad by totiž činil

blokační ustanovení § 3 odst. 2 cit. zákona prakticky bezcenným.

Citovaný nález Ústavního soudu dále odkazuje na rozsudek Krajského

soudu v Ústí nad Labem, publikovaný pod č. 28/1994 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek, kde soud zaujal názor, že jedním ze

základních předpokladů povolení zápisu do katastru je zjištění,

zda smluvní volnost účastníků není omezena. V případě stěžovatelky

to tedy znamená, že pokud jí na základě nálezu Ústavního soudu

vznikl nárok na vydání majetku, který nebyl privatizován před 1.

11. 1994, byla privatizace blokována na základě ust. § 3 odst. 2

zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Zahrnutí

majetku do privatizačního projektu, byť schváleného před podáním

výzvy, bylo neoprávněné. Jestliže stát disponoval s majetkem

v rozporu se zákonem tj. byl omezen v dispozicích po dobu trvání

lhůty k uplatnění restitučního nároku, jde o úkon neplatný

(absolutně), a tudíž nemohl vést k nabytí vlastnického práva.

Absolutní neplatnost nemohl zhojit ani následný zápis

vlastnické0ho práva do katastru nemovitostí. Případná dobrá víra

nabyvatele je významná pouze pro posouzení jeho eventuálního

postavení jako oprávněného držitele (s případnou možností nabýt

vlastnické právo vydržením). Ústavní soud dále poznamenává, že

privatizace znamená převod majetku státu na subjekt nestátní.

Privatizací nelze rozumět vypracování privatizačního projektu

(v daném případě v roce 1993), ani jeho schválení.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem má Ústavní soud zato, že

krajský soud tím, že nevyhověl odvolání stěžovatelky, poskytl

ochranu stavu vytvořenému contra legem, čímž porušil čl. 90 a čl.

95 odst. 1 Ústavy.

Pokud jde o právní názor soudů obou stupňů ohledně aplikace

čl. II. zák.č. 116/1994 Sb. ("novela") na restituční nároky

oprávněných osob založené ústavním nálezem č. 164/1994 Sb.,

Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze

dne 19. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 872/96, zveřejněném v Právních

rozhledech, 1997, č. 12, str. 637 a násl., vyjádřil právní názor

odlišný od výše uvedeného právního názoru obsaženého v napadených

rozsudcích soudů prvního a druhého stupně. Podle názoru Nejvyššího

soudu ČR čl. II. bod 2 novely, který brání vydání některých věcí

osobám oprávněným podle § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve

znění novely, nelze aplikovat na restituční nároky osob, které se

staly oprávněnými v důsledku účinnosti cit. ústavního nálezu. Body

1., 3., a 4. čl. II novely upravují lhůty pro uplatnění nároku

osob oprávněných podle čl. I novely a z ničeho nelze dovodit, že

bod 2. čl. II novely, upravující ochranu třetích osob, které ve

stanoveném časovém rozmezí či mezidobí nabyly sporné věci, by se

měl týkat i jiných nároků než uvedených v čl. I novely. Novela

byla přijata 29. 4. 1994, přičemž zákonodárce nemohl předvídat či

předjímat rozhodnutí, tj. cit. nález Ústavního soudu. Z uvedeného

Nejvyšší soud ČR dovodil, že právní posouzení věci soudy obou

stupňů bylo nesprávné, neboť soud na správně zjištěný skutkový

stav použil nesprávný právní předpis. Ústavní soud poukazuje na

svoji obecně dostupnou judikaturu týkající se sdílení právních

názorů obecných soudů a konstatuje, že pokud se tyto právní názory

pohybují v ústavních mezích, není v podstatě rozhodné, zda Ústavní

soud tyto názory sdílí či nikoliv. V daném případě je však

evidentní, že právní názory soudů první a druhé instance ohledně

aplikace čl. II. bodu 2. novely jsou v rozporu s výše uvedeným

právním názorem Nejvyššího soudu ČR. Uvedená skutečnost věc

posouvá již do roviny ústavní a vede k závěru, že stížností

napadené rozhodnutí odvolacího soudu porušilo čl. 90 Ústavy, podle

něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným

způsobem poskytovaly ochranu právům, kteréžto ústavní zásadě je

třeba rozumět ta, že prohlášené právo na soudní ochranu zaručuje

každému zákonné a ústavnímu pořádku odpovídající posouzení jeho

tvrzeného práva. Sjednocovat judikaturu obecných soudů přísluší

Nejvyššímu soudu ČR, přičemž Ústavní soud konstatuje, že výše

uvedený právní názor tohoto soudu považuje z ústavněprávního

hlediska za plně akceptovatelný a argumentaci, uvedenou

v odůvodnění jeho rozsudku ze dne 19. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon

872/96, za ústavně konformní a srozumitelnou. Jiná interpretace by

bez rozumného důvodu rozdělila restituenty do dvou skupin a tedy

by měla diskriminující dopad. K tvrzení vedlejších účastníků, že

v jejich případě byly splněny všechny tři zákonné podmínky dle Čl.

II odst. 2. zákona č. 116/1994 Sb., Ústavní soud uvádí, že toto

tvrzení nemá oporu v zákoně. V daném případě byla rozhodující

podmínka jediná a to ta, zda k převodu vlastnického práva ze státu

na jiný subjekt došlo před 1. 11. 1994. Tato podmínka splněna

nebyla. Pokud jde o námitku vedlejších účastníků, že stěžovatelka

neuplatnila restituční nárok, resp. neprokázala, že nárok

uplatnila, jedná se o otázky, s nimiž se evidentně musí vyrovnat

obecné soudy.

Pro úplnost je třeba dodat ke stěžovatelkou tvrzenému

porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, že v daném případě nedošlo

k porušení jejího vlastnického práva, neboť toto právo dosud

nebylo konstituováno, jak vyplývá z obecně dostupné judikatury

Ústavního soudu.

Z uvedených důvodů proto Ústavní soud napadený rozsudek

odvolacího soudu zrušil (§ 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a)

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších

předpisů, a ústavní stížnosti částečně vyhověl, když nepovažoval

za nezbytné zrušit i napadený rozsudeksoudu prvního stupně.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 24. května 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru