Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 310/98Nález ÚS ze dne 12.10.1998Zachování účinků podání výzvy k vydání věci oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
osoba/oprávněná
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 121/12 SbNU 181
EcliECLI:CZ:US:1998:4.US.310.98
Datum vyhlášení23.10.1998
Datum podání13.07.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

116/1994 Sb.

87/1991 Sb., § 2 odst.1, § 3, § 5 odst.2, § 6 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 310/98 ze dne 12. 10. 1998

N 121/12 SbNU 181

Zachování účinků podání výzvy k vydání věci oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 12. října 1998 v senátě ve věci ústavní

stížnosti 1) J. M., 2) R. M,, obou zastoupených JUDr. R. H.,

advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze

dne 30. 10. 1996, čj. 6 C 80/92-128, a rozsudku Krajského soudu

v Brně ze dne 14. 4. 1998, čj. 20 Co 82/97-144, za účasti

Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a vedlejšího

účastníka Zeleniny Brno, s. p. v likvidaci, zastoupeného JUDr. A.

D., advokátem, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 1998, čj. 20 Co

82/97-144, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti výše citovaným

rozsudkům obecných soudů, kterými byl zamítnut návrh stěžovatelů,

jímž se domáhali, aby Zelenině Brno, s. p. v likvidaci, byla

uložena povinnost uzavřít s nimi dohodu o vydání domu č. 102 se

stavební plochou č. 637 (nyní parcela č. 207 o výměře 637 m2) v k.

ú. Uherský Brod podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákona č.

116/1994 Sb, stěžovatelé oponují právnímu názoru soudů obou stupňů

a domnívají se, že zkoumání převzetí či nepřevzetí výzvy povinnou

osobou dle zákona č. 116/1994 Sb. není pro posouzení dané věci

rozhodné, když výzvu k vydání věci uplatnil již jejich právní

předchůdce R. M. ve lhůtě stanovené zákonem č. 87/1991 Sb.,

v původním znění. Po smrti R. M. vstoupili stěžovatelé jako právní

nástupci do všech jeho práv a povinností a poté, co zákon č.

87/1991 Sb. byl novelizován zákonem č. 116/1994 Sb., znovu

uplatnili své nároky jen z důvodu právní jistoty. Žalobu na vydání

věci však podat nemohli, neboť v téže věci bylo vedeno soudní

řízení již od roku 1992, takže vedle sebe by paralelně probíhala

dvě soudní řízení mezi stejnými účastníky o stejné věci.

Stěžovatelé mají za to, že v důsledku nesprávného právního názoru

soudů obou stupňů bylo porušeno jejich právo garantované v čl. 11

odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")

a žádají, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 10. 9. 1998

poukázal na písemné odůvodnění napadeného rozsudku.

Vedlejší účastník Zelenina Brno, s. p. v likvidaci, se ve

svém vyjádření ze dne 29. 9. 1998 ztotožnil s právními názory,

obsaženými v napadených rozhodnutích, a navrhl, aby ústavní

stížnost byla v celém rozsahu zamítnuta.

Ze spisu Okresního soudu v Uherském Hradišti, sp. zn. 6

C 80/92, Ústavní soud zjistil, že R. M. vyzval dne 27. 9. 1991

Zeleninu Brno, s. p., jako povinnou osobu ve smyslu zákona č.

87/1991 Sb. k uzavření dohody o vydání ideální poloviny, ve výzvě

blíže označených, nemovitostí. Poněvadž k dohodě nedošlo, uplatnil

dne 25. 3. 1992 svůj nárok u okresního soudu s tím, že je dán

restituční titul uvedený v ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona

č. 87/1991 Sb., neboť znárodnění nemovitostí bylo provedeno

v rozporu se zákonem.

Stěžovatel uvedl, že v době znárodnění vlastnil sedm

dvanáctin předmětných nemovitostí, a to na základě projednaného

a vypořádaného dědictví po jeho příbuzných. Přestože dědické

řízení bylo v roce 1947 ukončeno a dědictví odevzdáno odevzdacími

listinami po zaplacení dědických poplatků R. M. (a pět dvanáctin

jeho sestrám) do podílového spoluvlastnictví, nebyl učiněn zápis

do pozemkové knihy, neboť vlastnické právo k předmětné nemovitosti

bylo vloženo pro Moravsko-slováckou velkoobchodní společnost,

s. r. o., Uherské Hradiště na základě kupní smlouvy ze dne 7. 4.

1943. Dědicové proto podali k Okresnímu soudu v Uherském Brodě

návrh (vedený pod sp. zn. Nc I 810/48) na vyslovení neplatnosti

smlouvy, majetkového převodu a vkladu vlastnického práva uvedené

společnosti dle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých

majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této

neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, a žádali

o výmaz v pozemkové knize. Soudní jednání o této věci bylo

několikráte odročováno jednak z důvodu očekávaného znárodnění

Moravsko-slovácké velkoobchodní společnosti, s. r. o, jednak

proto, že se očekávalo uzavření dohody mezi ČSR a USA o vzájemném

vyrovnání nároků amerických státních příslušníků, neboť

spoluvlastnice předmětných nemovitostí, sestry R. M., emigrovaly

a získaly americké státní občanství. Dne 18. 5. 1950 bylo soudní

řízení přerušeno a aniž bylo kdy dokončeno, byl vydán v prosinci

1950, již za nepřítomnosti R. M., který v květnu 1948 emigroval,

na předmětnou nemovitost dílčí znárodňovací výměr. Znárodnění

nemovitosti souviselo se znárodněním Družstva kupců, provozujícího

velkoobchodní činnost. Podle R. M. spočívala nezákonnost

znárodnění nemovitosti jednak v tom, že nebyl vzat zřetel na to,

že v knihovní vložce 555 pozemkové knihy pro k. ú. Uherský Brod

bylo v položce 5 pod č. d. 1915 z roku 1948 poznamenáno, že je

podán návrh na vrácení nemovitosti a že podle ustanovení § 1

dekretu prezidenta č. 5/1945 Sb. je kupní smlouva z důvodu rasové

perzekuce neplatná, jednak proto, že znárodňovacím výměrem došlo

k odnětí vlastnického práva k nemovitostem v souvislosti se

znárodněním firmy, která nemovitost pouze užívala.

Dne 29. 3. 1994 R. M. zemřel. Jeho právní nástupci upřesnili

dne 4. 10. 1996 (manželka) a dne 29. 3. 1996 (děti J. a R. M.)

původní žalobní návrh. Stěžovatelé uvedli, že se v důsledku

singulární sukcese stali dnem 29. 3. 1994, kdy zemřel jejich otec,

jeho právními nástupci v restitučních oprávněních, že splňují

podmínky zákona č. 87/1991 Sb., neboť jsou českými státními

občany, a že se stali ze zákona i účastníky probíhajícího soudního

řízení. Co se týče restitučního titulu uvedli, že je dán dle

ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť vlastnické

právo k předmětné nemovitosti přešlo na stát výměrem Ministerstva

vnitřního obchodu v prosinci 1950, když restituční nárok,

uplatněný u Okresního soudu v Uherském Brodě pod sp. zn. Nc

I 810/48, byl z politických důvodů zamítnut. Tyto politické důvody

spatřují ve faktu, že jejich otec emigroval do USA, země pro

tehdejší ČSR nepřátelskou. Z toho dovozují, že jejich nárok podle

zákona č. 128/1946 Sb. nebyl uspokojen z důvodů vymezených

v ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.

Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 30. 10.

1996, čj. 6 C 80/92-128, návrh stěžovatelů zamítl, když dospěl

k závěru, že R. M. nebyl oprávněnou osobou podle § 3 zákona č.

87/1991 Sb., v původním znění, i když by byl oprávněnou osobou

podle zákona č. 116/1994 Sb. Tento zákon však nabyl účinnosti dnem

1. 7. 1994, tj. po smrti R. M. Protože podle článku II odst. 1

tohoto zákona nároky založené tímto zákonem mohou oprávněné osoby

uplatnit do 6 měsíců od účinnosti tohoto zákona a žádný z dědiců

původního navrhovatele nepodal u povinné osoby v zákonem stanovené

lhůtě písemnou výzvu dle zákona č. 116/1994 Sb., okresní soud

jejich návrh pro prekluzi zamítl. Krajský soud v Brně, který ve

věci rozhodoval na základě odvolání podaného stěžovateli, závěry

okresního soudu potvrdil. V odůvodnění napadeného rozsudku krajský

soud navíc vysvětlil, že nebyl-li R. M. oprávněnou osobou podle

ustanovení § 3 zákona č. 87/1991 Sb., v původním znění, pak

vzhledem ke dni úmrtí, které nastalo dříve, než vstoupila

v účinnost novela zákona č. 87/1991 Sb., a to zákon č. 116/1994

Sb., nemohl se stát oprávněnou osobou podle této novely. Nebyl-li

tedy ke dni svého úmrtí oprávněnou osobou podle novelizujícího

zákona, nemohli jeho právní nástupci vycházet z nároku, který

vlastně neexistoval. Krajský soud se neztotožnil s námitkou

stěžovatelů, že nebylo nutno podávat novou výzvu k vydání věci,

pokud byla podána soudní žaloba. Stěžovatelé sice vstoupili do

řízení jako dědicové zemřelého žalobce, při neexistenci jeho

nároku však bylo na nich, aby z titulu svých nároků povinnou osobu

vyzvali k vydání věci. Předložením kopie výzvy bez dokladu o jejím

doručení povinné osobě neprokázali, že splnili zákonnou povinnost

dle ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění

pozdějších předpisů.

Poté, co se Ústavní soud seznámil se spisovým materiálem,

dospěl při posuzování tvrzení stěžovatelů o nesprávném postupu

obecných soudů, rozhodujících v jejich restitučním nároku,

k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Dnem úmrtí původního

účastníka soudního řízení vstoupili do řízení jeho dědicové

- pozůstalá manželka a oba stěžovatelé. V této otázce nebylo

sporu, soud připustil jejich účastenství, jednal s nimi jako

s účastníky řízení a o jejich návrhu rozhodl. V den, kdy nabyla

účinnosti novela zákona č. 87/1991 Sb., provedená zákonem č.

116/1994 Sb., tj. dne 1. 7. 1994, byli účastníky řízení na straně

žalobce právní nástupci zemřelého. Uvedená novela v čl. I doplnila

ustanovení restitučního zákona tak, že nově založila nároky

fyzických osob, které dříve oprávněnými nebyly, a v čl. II

upravila lhůty pro uplatnění nároku nově oprávněných osob. Jinými

slovy, zavedením nového okruhu oprávněných osob se otevřela

možnost majetkové restituce další skupině osob, která byla dříve

z této možnosti vyloučena. Bylo tedy třeba, aby tato nová skupina

oprávněných osob měla garantovanou možnost domáhat se svých práv

ve stanovených lhůtách, protože lhůty stanovené zákonem č.

87/1991 Sb., v původním znění, již uplynuly. Podal-li však R. M.

výzvu povinné osobě a uplatnil-li svůj nárok u soudu ve lhůtě pro

něj relevantní, tj. do 6 měsíců po účinnosti zákona č. 87/1991

Sb., a pokud v době před účinností novely č. 116/1994 Sb. nebylo

pravomocně rozhodnuto o tom, že není oprávněnou osobou, pak

vstupem jeho právních nástupců do jeho práv a povinností je třeba

podmínku podání výzvy posuzovat za splněnou. Jinými slovy,

byla-li podána písemná výzva k vydání věci ve lhůtě stanovené

v § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. již před účinností zákona č.

116/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 87/1991 Sb.,

nezakládá článek II zákona č. 116/1994 Sb. podmínku opětovné

výzvy, neboť k uplatnění práva na vydání věci vůči povinné osobě

již došlo. Již učiněná výzva si tak svoje účinky, které s ní zákon

o mimosoudních rehabilitacích spojuje, zachovává.

Tím, že obecné soudy nesprávným výkladem účelu a smyslu

zákona č. 116/1994 Sb. upřely stěžovatelům postavení oprávněných

osob, takže tito se nemohli domáhat ochrany svých práv před

nezávislým soudem, porušily článek 36 odst. 1 Listiny. Tvrzení

stěžovatelů o porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, týkající se ochrany

vlastnického práva, nemohl Ústavní soud vzít v úvahu vzhledem

k tomu, že ústavní ochrana je poskytována jen vlastnickému právu

konstituovanému, nikoliv tvrzenému nároku na něj.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnosti podle

ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, pro porušení již konstatovaných ústavně

zaručených práv stěžovatelů vyhovět a napadené rozhodnutí

Krajskéhosoudu v Brně podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a)

citovaného zákona zrušit.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. října 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru