Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3097/18 #1Usnesení ÚS ze dne 28.06.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkSmlouva
úvěr
Náklady řízení
výzva
Směnečný platební rozkaz
EcliECLI:CZ:US:2019:4.US.3097.18.1
Datum podání13.09.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 142a, § 175


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3097/18 ze dne 28. 6. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Nepraše, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Kratochvílem, advokátem, sídlem Královský Vršek 4762/25, Jihlava, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2018 č. j. 5 Cmo 170/2018-37, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) Ornomenat, s. r. o., sídlem Příkop 838/6, Brno, a 2) Československé obchodní banky, a. s., sídlem Radlická 333/150, Praha 5 - Radlice, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Z obsahu spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 13 Cm 180/2017, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Městský soud směnečným platebním rozkazem ze dne 30. 11. 2017 č. j. 13 Cm 180/2017-15 uložil stěžovateli, aby zaplatil společně a nerozdílně s vedlejší účastnicí ad 1) k rukám právního zástupce vedlejší účastnice ad 2) směnečný peníz ve výši 545 239,23 Kč s 6 % úrokem p. a. od 6. 6. 2017 do zaplacení, odměnu ve výši 1 817 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 66 557 Kč.

3. Proti výroku o přiznání náhrady nákladů řízení podal stěžovatel dne 18. 1. 2018 odvolání k Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"). Stěžovatel tvrdil, že byl sice ve věci upomenut, nešlo ale o úhradu ze směnečné pohledávky, nýbrž pohledávky ze smlouvy o úvěru. Usnesením ze dne 21. 6. 2018 č. j. 5 Cmo 170/2018-37 vrchní soud odvoláním napadený směnečný platební rozkaz potvrdil s odůvodněním, že vedlejší účastnicí ad 2) předložená předžalobní upomínka obsahově zcela odpovídá dikci zákona, neboť výzva směřovala k plnění závazku zajištěného směnkou, učinil jí právní zástupce vedlejší účastnice ad 2) a před podáním žaloby byla vedena e-mailová korespondence mezi právními zástupci účastníků ohledně řešení daného sporu.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že soudy řádně nezkoumaly naplnění podmínek pro přiznání náhrady nákladů řízení uvedených v § 142a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatel přiznává, že obdržel dopis ze dne 5. 6. 2017, kterým byl vyzván k úhradě dluhu, nicméně výzva byla učiněna k úhradě dluhu z titulu smlouvy o úvěru ze dne 21. 5. 2015, v rámci které nebyl dlužníkem stěžovatel, nýbrž vedlejší účastnice ad 1). Předžalobní výzva byla z toho důvodu podle názoru stěžovatele bezpředmětná. Stěžovatel prostřednictvím právního zástupce upozornil na tuto skutečnost vedlejší účastnici ad 2) a požadoval proces vymáhání v souladu s dohodou o vyplňovacím právu směnečném. Podle stěžovatele měla vedlejší účastnice ad 2) dluh po stěžovateli nárokovat pouze z titulu směnečného rukojemství, ale protože nebyla směnka vyplněna, byl nárok na úhradu uplatněn neoprávněně (předčasně). Vedlejší účastnice ad 2) následně zahájila proti stěžovateli a vedlejší účastnici ad 1) soudní řízení. Stěžovatel zdůrazňuje, že neobdržel žádnou listinu, která by splňovala náležitosti předžalobní výzvy podle § 142a o. s. ř. Řízení tak bylo zahájeno bez zavinění stěžovatele, který čekal, až vedlejší účastnice ad 2) vůči němu uplatní pohledávku jako vůči směnečnému avalistovi.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska řádného procesu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď, v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp., který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.

7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem tvrzených porušení jeho základních práv, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že takový následek v případě stěžovatele nenastal.

8. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že vedlejší účastnice ad 2) mu nezaslala předžalobní výzvu dle § 142a o. s. ř., a že čekal, až bude vůči němu uplatněna pohledávka jako vůči směnečnému avalistovi. Tato skutečnost však z obsahu vyžádaného spisu nevyplývá.

9. Ze spisu se naopak podává, že dne 5. 6. 2017 se na stěžovatele se obrátil právní zástupce vedlejší účastnice ad 2) podáním označeným jako výzva k zaplacení dluhu a sdělil mu, že vedlejší účastnice ad 2) je majitelkou jím avalované biankosměnky vlastní s doložkou bez protestu, která zajišťuje splacení úvěru ve výši 545 239,23 Kč s příslušenstvím (Smlouva o úvěru č. 7617902S1000 ze dne 21. 5. 2012). Právní zástupce vedlejší účastnice ad 2) současně stěžovatele upozornil, že tento již byl několikrát vedlejší účastnicí ad 2) k zaplacení dlužné částky marně vyzýván a poučil jej, že každý oprávněný majitel směnky se může domáhat uspokojení práv na směnečném dlužníku. Stěžovatel odpověděl vedlejší účastnici ad 2) dne 14. 7. 2017, kdy konstatoval, že si je vědom vystavené směnky, žádá však upřesnění výše dluhu, když jistina byla o 100 000 Kč nižší. Vedlejší účastnice ad 2) dne 6. 10. 2017 sdělila, že směnečná suma odpovídá výši pohledávky, konkretizovala, z čeho se skládá a přiložila kopii předmětné směnky. Stěžovatel reagoval na toto sdělení dne 10. 1. 2018 [v mezidobí vedlejší účastnice ad 2) podala dne 25. 10. 2017 návrh na vydání směnečného platebního rozkazu] s tím, že si musel ujasnit svou finanční situaci, je připraven dluh uhradit a žádá o sdělení čísla účtu, variabilního symbolu a kapitalizaci dluhu ke dni 15. 1. 2018. Dne 11. 1. 2018 byly stěžovateli požadované údaje vedlejší účastnicí ad 2) sděleny. Stěžovatel zaplatil dlužnou částku dne 15. 1. 2018, tedy po vydání shora citovaného směnečného platebního rozkazu ze dne 30. 11. 2017.

10. Z uvedeného je zřejmé, že ve věci stěžovatele byly splněny podmínky § 142a o. s. ř., podle kterého žalobce, který měl úspěch v řízení o splnění povinnosti, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému, jen jestliže žalovanému ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení zaslal na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu výzvu k plnění. Vrchní soud tedy rozhodl správně, pokud se v posouzení této otázky ztotožnil s městským soudem, který přiznal vedlejší účastnici ad 2) náhradu nákladů řízení, když měl výzvu k plnění učiněnou plně v souladu s § 142a o. s. ř. po předchozí e-mailové korespondenci účastníků.

11. Namítá-li stěžovatel, že ze znění dopisu ze dne 5. 6. 2017 je zřejmé, že směnka ještě nebyla vyplněna a tudíž úhrada dluhu po něm byla nárokována předčasně, nelze než konstatovat, že na tuto skutečnost upozornil právní zástupce stěžovatele vedlejší účastnici ad 2) již v dopise ze dne 14. 7. 2017, kdy uvedl, že "směnka ještě nebyla vyplněna a tedy nárok vůči mému klientovi tak není požadován po právu...". V dopise ze dne 6. 10. 2017 zástupce vedlejší účastnice ad 2) odpověděl, že z důvodu nesplácení úvěru byla směnka v souladu s Dohodou o vyplňovacím právu směnečném vyplněna a uplatněna, kopii směnky současně stěžovateli předložila. Nelze tedy stěžovateli přisvědčit v tom, že by neobdržel žádnou listinu, která by splňovala náležitosti § 142a o. s. ř., nebo že obdržel pouze výzvu k úhradě úvěru, v rámci kterého však nebyl dlužníkem - takovému závěru odporuje obsah komunikace mezi zástupci obou stran.

12. Ústavní soud uzavírá, že v dané věci byly splněny podmínky § 142a o. s. ř., a závěry vrchního soudu, který při svém rozhodování vycházel mimo jiné z judikatury Ústavního soudu [nález sp. zn. I. ÚS 4047/14 ze dne 18. 5. 2015 (N 97/77 SbNU 423), podle kterého jestliže žalovaný nemohl mít důvodné pochyby o tom, o jaký právní vztah se jedná, je výzva ke splnění povinnosti dostatečná a splňuje předpoklady stanovené § 142a občanského soudního řádu], jsou v tomto směru zcela správné.

13. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. června 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru