Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3091/20 #1Usnesení ÚS ze dne 18.05.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
Exekuce
pohledávka/započtení
EcliECLI:CZ:US:2021:4.US.3091.20.1
Datum podání02.11.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 127, § 127a, § 132, § 120


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3091/20 ze dne 18. 5. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Jakuševa, zastoupeného Mgr. Petrem Mimochodkem, advokátem, sídlem Mánesova 752/10 Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. srpna 2020 č. j. 20 Cdo 1996/2020-778, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a JUDr. Květoslavy Victorie Jakuševové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s jeho právem podle čl. 36 odst. 4 Listiny, a rovnost stran řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.

2. Z předložených podkladů se podává, že Okresní soud v Kolíně (dále jen "okresní soud") dne 9. 6. 2014 pod č. j. 38 EXE 898/2014-16 pověřil JUDr. Katarínu Maisnerovou, soudní exekutorku Exekutorského úřadu Praha 8, vedením exekuce na majetek stěžovatele pro vymožení pohledávky vedlejší účastnice ve výši 1 000 000 Kč s příslušenstvím, která jí byla přiznána rozsudkem okresního soudu ze dne 20. 2. 2013 č. j. 9 C 257/2007-447 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 19. 3. 2014 č. j. 20 Co 342/2013-574. Podáním ze dne 28. 4. 2015 stěžovatel navrhl zastavení exekuce s argumentem, že došlo ke splnění vymáhané povinnosti, a to započtením jeho splatné pohledávky, vyplývající z investování do společné nemovité věci. Usnesením okresního soudu ze dne 27. 4. 2018 č. j. 38 EXE 898/2014-392 byla exekuce co do částky 941 482 Kč zastavena, ve zbývajícím rozsahu byl návrh stěžovatele zamítnut. Okresní soud v odůvodnění uvedl, že započtením došlo k částečnému zániku pohledávky, přičemž zohlednil nezbytné práce na společné nemovité věci hrazené stěžovatelem a její zhodnocení v celkové výši 1 922 963,58 Kč, kdy polovina, připadající na stěžovatele, byla započtena proti vymáhané pohledávce vedlejší účastnice.

3. Proti usnesení okresního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Namítala, že okresní soud převzal důkazy předložené stěžovatelem, pominul její obranu a nezohlednil některé listiny, z nichž mělo vyplývat, že stěžovatel žádnou pohledávku způsobilou k započtení neměl. Konkrétně uvedla, že do společné nemovité věci neměla přístup a stěžovatel svými zásahy prováděnými mimo jiné bez stavebního povolení naopak hodnotu nemovité věci snížil. Usnesením krajského soudu ze dne 11. 12. 2019 č. j. 20 Co 222/2018-722 bylo usnesení okresního soudu změněno tak, že se návrh na zastavení exekuce zamítá. Krajský soud v odůvodnění zejména uzavřel, že stěžovatel neprokázal existenci pohledávky proti vedlejší účastnici, kterou by v dané exekuci mohl započíst. Zdůraznil, že zejména ze znaleckého dokazování vyplynul závěr o snížení reálné hodnoty nemovité věci, proto stěžovateli nemohla vzniknout pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení. Jde-li o náklady spočívající v nezbytných pracích, z dokazování podle krajského soudu vyplynulo, že je nese výhradně stěžovatel.

4. Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu dovoláním, v němž zejména namítal nepřezkoumatelnost znaleckého posudku, z nějž při rozhodování vycházel krajský soud, nezohlednění některých důkazů a porušení zásady dvojinstančnosti. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl pro jeho nepřípustnost a v odůvodnění se vypořádal s námitkami stěžovatele k dokazování, zejména k vyhodnocení znaleckého posudku, i zásadou dvojinstančnosti, přičemž odkázal na svou dřívější rozhodovací praxi. Uzavřel, že skutková zjištění krajského soudu byla přiměřeným, a nikoliv svévolným způsobem vysvětlena, přičemž rovněž za nikoliv svévolné označil i vypořádání se krajského soudu s důkazními návrhy stěžovatele.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel se v prvé řadě zaměřuje na znalecký posudek, z něhož při posuzování existence jeho pohledávky a její způsobilosti k započtení vycházel krajský soud. Tento posudek považuje za neobjektivní a nepřezkoumatelný a údaje v něm označuje jako zmatečné, proto navrhl před krajským soudem provedení revizního znaleckého dokazování, čemuž však nebylo vyhověno, a to navíc bez řádného odůvodnění. Nadto byly v řízení předloženy další dva znalecké posudky, k nimž však podle stěžovatele nebylo přihlédnuto, a ani nebyl vysvětlen rozdíl v hodnotách nemovité věci vyplývajících z těchto posudků. Jde-li o rozhodnutí Nejvyššího soudu, stěžovatel mu vytýká, že uvedené nedostatky, tedy neprovedení navržených důkazů, nezohlednění některých důkazů a neobjektivní hodnocení důkazů, v postupu krajského soudu nenapravil. Nejvyššímu soudu rovněž vytýká nerespektování vlastní rozhodovací praxe, zejména povinnost hodnotit důkazy nestranně a objektivně s použitím logických výkladových pravidel. Stěžovatel rovněž namítal porušení zásady dvojinstančnosti, neboť na rozdíl od vedlejší účastnice neměl k dispozici odvolací stupeň, v němž by na nedostatky rozsáhlého dokazování mohl upozornit.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však nelze v nyní posuzované věci učinit.

8. Obsahem ústavní stížnosti je zejména nesouhlas stěžovatele se závěrem krajského soudu o neexistenci pohledávky způsobilé k započtení, k čemuž dospěl na základě nezdůvodněného neprovedení některých důkazů a rovněž na základě neobjektivního a nepřezkoumatelného hodnocení znaleckého posudku, resp. neodstraněním těchto tvrzených vad Nejvyšším soudem v dovolacím řízení. Podle § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), platí, že soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Z § 132 o. s. ř. dále vyplývá, že soud hodnotí důkazy podle své úvahy. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodování soudu o provedení či neprovedení navrženého důkazu i vlastní volné hodnocení jsou předmětem úpravy podústavního práva, jehož výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.

9. Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že s ohledem na petit ústavní stížnosti, v němž stěžovatel navrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, ač na její první straně avizuje, že ji podává i proti předcházejícímu usnesení krajského soudu, se nemohl zabývat argumentací stěžovatele zaměřenou proti posléze uvedenému usnesení. Tato jeho argumentace však byla předmětem přezkumu Nejvyšším soudem.

10. Ústavní soud dále uvádí, že mu v žádném případě nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené před obecnými soudy, z hlediska práva na soudní ochranu však je oprávněn přezkoumat ústavnost dokazování v procesním smyslu, tedy ve fázi navrhování, opatřování, provádění a hodnocení důkazů. Proto se Ústavní soud nezabýval námitkami zaměřenými proti závěrům znaleckého posudku, neboť nejsou procesního charakteru a jsou pouhou polemikou se zjištěním skutkového stavu. Nejvyšší soud v napadeném usnesení řádně rozvádí dříve vyslovené závěry Ústavního soudu o procesním přístupu k hodnocení znaleckého posudku, a to jak ve smyslu právní korektnosti, tak i metod zpracování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 299/06 (N 73/45 SbNU 149)]. Nejvyšší soud se rovněž vypořádal s tvrzením stěžovatele, že krajský soud nezohlednil jiné znalecké posudky a listinné důkazy provedené v řízení, když konkrétně uvedl, že z odůvodnění je patrno, proč krajský soud své závěry opřel právě o jeden ze znaleckých posudků, a zejména že navázal na dokazování provedené již okresním soudem.

11. Jde-li o námitku porušení dvojinstančnosti, Ústavní soud se plně ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, že nejde o ústavní princip ani obecnou zásadu občanského soudního řízení. Lze rovněž odkázat na ustálenou rozhodovací praxi, že o porušení dvojinstančnosti jde zásadně při vydání tzv. překvapivého rozhodnutí, tedy v situacích, kdy se odvolací soud sice odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak bez dokazování a umožnění ostatním účastníkům se k novému hodnocení stavu věci jakkoliv vyjádřit [srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02 (N 109/27 SbNU 213)]. Ani z tohoto hlediska nelze postupu Nejvyššího soudu ničeho vytknout.

12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. května 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru