Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3091/15 #1Usnesení ÚS ze dne 04.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - OS Brno - venkov
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
dítě
styk rodičů s nezletilými dětmi
rodiče
Předběžné opatření
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.3091.15.1
Datum podání19.10.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 74, § 75c


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3091/15 ze dne 4. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky B. H., zastoupené Mgr. Katarínou Janiskovou, advokátkou se sídlem Brno, Koliště 55, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2015 č. j. 13 Co 256/2015-505, a usnesení Okresního soudu Brno - venkov ze dne 19. 8. 2015 č. j. P 113/2015-481, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stížností došlou Ústavnímu soudu dne 19. 10. 2015, splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2015 č. j. 13 Co 256/2015-505, a usnesení Okresního soudu Brno - venkov ze dne 19. 8. 2015 č. j. P 113/2015-481.

Ústavní soud zjistil z obsahu stížnosti, jejích příloh, jakož i ze své úřední činnosti (viz zejména související věc týkající se stejných rodičů i dítěte vedená pod sp. zn. I. ÚS 2471/15), že Okresní soud Brno - venkov vydal již dříve předběžné opatření (usnesení ze dne 3. 4. 2015 č. j. P 113/2015-226), jímž uložil matce (stěžovatelce) povinnost předat nezletilého syna do péče otce a dále povinnost přispívat na jeho výživu částkou 2 000 Kč měsíčně; uvedené rozhodnutí bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2015 č. j. 13 Co 129/2015-302, jako věcně správné potvrzeno. Stěžovatelka podala dne 29. 6. 2015 u soudu prvního stupně (v pořadí již třetí) návrh na zrušení shora uvedeného předběžného opatření. K tomuto návrhu pak přiložila znalecký posudek rozšířený o znalecké psychologické vyšetření jiné znalkyně. Tímto posudkem mělo být doloženo, že důvod, pro který bylo předmětné předběžné opatření nařízeno (problémy stěžovatelky s alkoholem a z nich pramenící neschopnost řádné péče o nezletilého), se nezakládal na pravdě. Okresní soud Brno - venkov však svým unesením ze dne 1. 7. 2015 č. j. P 113/2015-416, návrh stěžovatelky na zrušení nařízeného předběžného opatření zamítl. K tomu uvedl, že ani poté, co přezkoumal návrh stěžovatelky na zrušení předběžného opatření a celý spisový materiál včetně zprávy MUDr. Jany Novotné, výchovných zpráv orgánu sociálně-právní ochrany dětí a znaleckého posudku MUDr. Marty Holanové, neshledal návrh stěžovatelky na zrušení nařízeného předběžného opatření důvodný, neboť důvody, pro které bylo předběžné opatření nařízeno, nepominuly, ani nebylo osvědčeno, že skutečnosti, z nichž soud při nařízení předběžného opatření vycházel, byly posléze prokázány jinak.

Okresní soud Brno - venkov touto stížností napadeným usnesením ze dne 19. 8. 2015 č. j. P 113/2015-481, následně zamítl návrh stěžovatelky ze dne 14. 8. 2015 na nařízení dalšího předběžného opatření, kterým by byl upraven styk matky s nezletilým. K tomu uvedl, že opětovně provedl pohovor se synem stěžovatelky, který uvedl, že "s mamkou se viděl celý den, tj. 18. 8. 2015, ráno ho taťka přivezl k dědovi do firmy a ten ho zavezl za mamkou do B., ta ho zavezla zpět k taťkovi. S mamkou i dědou se během prázdnin viděl hodněkrát, vždy na celý den." Z uvedeného nalézací soud dovodil, že tvrzení matky o nulovém kontaktu se synem je v rozporu s vyjádřením otce i nezletilého, kteří potvrzují častý kontakt dítěte s matkou. Za této situace, s přihlédnutím k tomu, že v době rozhodnutí byly ještě letní školní prázdniny a nezletilý měl odjet s otcem na dovolenou, nepovažoval soud za nutné upravit styk matky s dítětem formou předběžného opatření tak, jak stěžovatelka navrhovala. Nalézací soud dospěl k závěru, že styk nezletilého s matkou probíhá a neshledal důvod pro jeho soudní úpravu, navíc za situace, kdy ani nezletilý nemá zájem o častější pobyt u matky, zejména přes noc.

Proti uvedenému usnesení podala stěžovatelka odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně napadeným usnesením ze dne 16. 9. 2015 č. j. 13 Co 256/2015-505, a změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že nařídil předběžné opatření, kterým otci uložil povinnost umožnit matce styk s nezletilým každé pondělí v době od 15 hodin do 18 hodin; každou sudou sobotu v kalendářním roce od 9 hodin do 18 hodin;

každého 25. 12. a 30. 12. od 9 hodin do 18 hodin; o velikonoční neděli v sudém kalendářním roce a o velikonočním pondělí v lichém kalendářním roce vždy od 9 hodin do 18 hodin; o letních školních prázdninách týden v měsíci červenci a týden v měsíci srpnu s tím, že každý z týdnů začíná prvním pondělkem v 9 hodin v měsíci a končí následující nedělí v 18 hodin.

Rozhodnutí opatrovnického soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut návrh na nařízení předběžného opatření ze dne 14. 8. 2015, jakož i pozměňující rozhodnutí odvolacího soudu, stěžovatelka napadla předmětnou ústavní stížností. Stěžovatelka má za to, že v řízení před obecnými soudy byla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody, a to zejména ve smyslu čl. 10 odst. 2., čl. 32 odst. 1. odst. 4., čl. 36 odst. 1. odst. 2., čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve smyslu čl. 9 odst. 3. čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 90 Ústavy České republiky. Podle názoru stěžovatelky bylo zásadním způsobem zasaženo do jejího práva i do práva jejího nezletilého syna na rodinný život; v řízení před opatrovnickými soudy byly také porušeny základní zásady spravedlivého procesu, a to zejména z následujících důvodů:

Stěžovatelka byla předběžným opatřením ze dne 3. 4. 2015 (viz výše) "odtržena" od svého syna, který byl předán do péče otce, a matka je v kontaktu s dítětem pouze prostřednictvím svého vlastního otce, tj. dědečka nezletilého, na jehož vůli (dohodách otce a dědečka) je matka, pokud jde o styk se synem, zcela závislá; tuto závislost hodlala vyřešit právě předběžným opatřením. Soud prvního stupně na tyto skutečnosti nereflektoval, ignoroval samostatná práva matky na rodinný život, a tedy i na kontakt s nezletilým. Nalézací soud totiž nezjistil žádné skutečnosti o faktickém styku matky s nezletilým, o jeho četnosti a průběhu, spolehl se jenom na zprávu OSPOD, která pouze reflektovala sdělení otce nezletilého, ničím (ani orgánem sociálně-právní ochrany dětí) neověřená, a nevzal v úvahu zpochybnění takto zjištěného stavu stěžovatelkou. Rozhodnutí učiněná na základě takto zjištěného skutkového stavu proto nemohou obstát pro nepřezkoumatelnost odůvodnění a jejich netransparentnost se zřetelem k nedostatečnému zjištění rozhodných skutečností soudem. Rozhodnutím odvolacího soudu, který částečně návrhu stěžovatelky vyhověl a styk stěžovatelky s dítětem upravil, byla sice některá pochybení soudu I. stupně odstraněna, jiných se však sám odvolací soud dopustil, neboť pregnantně nedefinoval obsah některých argumentů v odůvodnění a setrval pouze u vágních a neurčitých pojmů jako "rozsah odpovídající institutu předběžného opatření", "nezbytná míra" nebo "rámec obvyklé úpravy styku při rozhodování o styku ve věci samé". Přitom nevzal v úvahu konkrétní okolnosti případu, ani je ke svým obecným závěrům nepřirovnává.

Ústavní soud při prověřování procesního stavu zjistil, že stěžovatelka dne 12. 8. 2015 podala ústavní stížnost proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 1. 7. 2015 č. j. P 113/2015-416, kterým byl zamítnut její návrh na zrušení předběžného opatření, a potvrzujícímu usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2015 č. j. 13 Co 212/2015-437, o níž rozhodl Ústavní soud v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 2471/15 usnesením ze dne 27. 10. 2015. V odůvodnění tohoto usnesení se Ústavní soud vyčerpávajícím způsobem vypořádal se všemi okolnostmi případu a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ohledem na shodný věcný základ se Ústavní soud i v tomto případě ztotožňuje se závěry vyslovenými a precizně odůvodněnými ve výše zmíněném usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2471/15 a pro stručnost na ně odkazuje (lze je dohledat i na stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz).

Hlavním úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti a ústavněprávních principů; není součástí soustavy obecných a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy právní závěry přijaté příslušnými orgány jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle. Právě naznačené pochybení však obecným soudům podle závěru Ústavního soudu ani v nyní posuzovaném případě vytknout nelze; také v řízení vyvolaném touto stížností zůstává většina argumentů stěžovatelky v rovině polemiky se skutkovými závěry obecných soudů, stěžovatelka předkládá Ústavnímu soudu vlastní skutkovou verzi případu, a dále se způsobem, jakým soudy hodnotily jednotlivé důkazy. Nadto je třeba zdůraznit, že pokud dospěl soud v související věci (sp. zn. I. ÚS 2471/15) k závěru, že je zjevně neopodstatněná ústavní stížnost směřující proti usnesením o zamítnutí návrhu stejné stěžovatelky na zrušení předběžného opatření, kterým byl její syn fakticky svěřen do péče otce (a její rodičovská práva tak podstatně více omezena v porovnání s napadenými rozhodnutími), jen stěží může být z hlediska porušení práva na rodinný život shledána opodstatněnou ústavní stížnosti proti usnesení, kterým bylo stěžovatelce toto omezení zmírněno (a umožněn styk se synem).

Ústavní soud znovu stěžovatelce připomíná, že napadená usnesení obecných soudů se stále týkají toliko předběžného opatření, tedy rozhodnutí zatímního; teprve v řízení ve věci samé bude rozhodnuto meritorně (nikoliv jen zatímně) a v dalším opatrovnickém řízení bude na stěžovatelce, aby svá (i ústavně garantovaná) práva na rodinný život hájila a realizovala. V řízení o návrzích na nařízení předběžných opatřeních jsou obecné soudy vázány přísnými lhůtami pro rozhodnutí, s ohledem na něž nemají prostor vypořádat se se všemi skutkovými tvrzeními účastníků ve stejném rozsahu a stejně důsledně, jako při rozhodování ve věci samé. Prověřování všech skutečností tvrzených účastníkem řízení v řízení o návrhu na předběžné opatření, o němž musí být rozhodnuto bezodkladně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl podán (§ 75c odst. 2 o. s. ř.), se stejnou pečlivostí a důsledností jako při rozhodování ve věci samé, nelze po obecných soudech požadovat; nelze proto ani dospět k závěru, že by namítané nedostatky v odůvodnění napadených rozhodnutí způsobily takový zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky na spravedlivý proces, aby musel Ústavní soud zasáhnout. Při rozhodování o návrhu na předběžné opatření "jde o čas", soud může rozhodnout bez jednání, provedeného dokazování i slyšení účastníků (§ 75c odst. 3 o. s. ř.) a zaměřuje se primárně nikoliv na meritum věci, ale na to, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření - v tomto případě, zda je třeba zatímně upravit poměry rodičů k nezletilému dítěti.

Ústavní soud závěrem uvádí, že pokud by této ústavní stížnosti vyhověl a napadená usnesení zrušil, došlo by k efektu opačnému, než o který stěžovatelka dlouhodobě usiluje. Zrušením usnesení odvolacího soudu, které oproti stavu před jeho vydáním upravuje právo stěžovatelky na styk s nezletilým, by totiž došlo k obnovení stavu před přijetím napadeného usnesení, a tedy de facto k omezení práv stěžovatelky na styk s dítětem. Ústavní soud považuje za nutné dále zdůraznit, že představy stěžovatelky o tom, že průběhu opatrovnického řízení a celkové rodinné situaci prospěje, pokud se bude proti každému rozhodnutí obecného soudu bránit ústavní stížností, jsou mylné. Bylo by vhodné, aby se rodiče namísto podávání ústavních stížností soustředili na nekonfliktní vyřešení vzniklé situace, například i cestou mediace a rodinné terapie.

Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, proto rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. listopadu 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru