Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 309/97Nález ÚS ze dne 31.08.1998Pasivní legitimace Ministerstva financí v řízení o poskytnutí náhrady podle § 13 zákona o mimosoudních rehabilitacích

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
konfiskace majetku
právní úkon/simulovaný
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 91/11 SbNU 297
EcliECLI:CZ:US:1998:4.US.309.97
Datum vyhlášení21.09.1998
Datum podání20.08.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

108/1945 Sb., § 1 odst.1

135/1996 Sb.

231/1991 Sb., § 11 odst.2

87/1991 Sb., § 13, § 6 odst.2, § 2 odst.1 písm.c, § 1 odst.5


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 309/97 ze dne 31. 8. 1998

N 91/11 SbNU 297

Pasivní legitimace Ministerstva financí v řízení o poskytnutí náhrady podle § 13 zákona o mimosoudních rehabilitacích

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl ve věci ústavní stížnosti O.V.,

zastoupené JUDr. M.V. advokátem se sídlem ve S,, proti rozsudku

Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 1997, č. j. 13 Co

155/97-53, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka

řízení, a Ministerstva financí ČR, jako vedlejšího účastníka,

takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 1997, č. j.

13 Co 155/97-53, se zrušuje.

Odůvodnění.

Dne 20. 8. 1997 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní

stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4.

1997 , č.j. 13 Co 155/97-53. Tímto rozsudkem byla pravomocně

zamítnuta žaloba stěžovatelky proti Ministerstvu financí ČR,

kterou se domáhala poskytnutí finanční náhrady podle § 13 odst.

1 zák.č. 87/1991 Sb. za vyvlastněné nemovitosti, a to dům čp.

858 se stav. parcelou č. 969 a parcelu č. 2888/101, kat. území K.

Stěžovatelka je přesvědčena, že rozsudkem Městského soudu v Praze

bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva vlastnit

majetek. Uvádí, že podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod ( dále jen "Listina"), každý má právo vlastnit majetek,

vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah

a ochranu, dědění se zaručuje; podle čl. 11 odst. 4 Listiny

vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve

veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Nesouhlasí

se závěry obou soudů, podle nichž důvodem pro zamítnutí žaloby

byl již samotný nedostatek pasivní legitimace na straně

žalovaného Ministerstva financí ČR. Podle stěžovatelky v tak

závažné záležitosti, jakou je aplikace zákona o mimosoudních

rehabilitacích, nelze žalobu zamítnout pouze z toho důvodu, že na

výzvu Městského soudu v Praze nedošlo ke změně žalovaného místo

Ministerstva financí ČR na Českou republiku zastoupenou

Ministerstvem financí ČR. Je přesvědčena, že soudy jsou povinny

řádně poučovat účastníky o jejich procesních právech

a povinnostech, což soud I. stupně neučinil. Stěžovatelka dále

nesouhlasí se závěrem soudů, že nemovitosti byly na žalobkyni

převedeny jejími prarodiči z toho důvodu, aby se zabránilo jejich

konfiskaci. Vytýká soudům, že se zabývají tím, že její prarodiče

byli osobami státně nespolehlivými, přestože státní

nespolehlivost podle § 1 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. nutno

posuzovat ve vztahu ke stěžovatelce, neboť ta byla vlastnicí

nemovitostí, za které požaduje náhradu a které jí byly

neoprávněně odňaty po 25. 2. 1948. Stěžovatelka je toho názoru,

že tvrzení soudů nemají oporu v provedeném dokazování. Poukazuje

na stanovisko Obvodního soudu pro Prahu 1, který připouští, že

v roce 1950 došlo k porušení § 86 vládního nařízení č. 8/1928 Sb.

a tudíž k protiprávnímu postupu ze strany správních orgánů,

jestliže bylo rozhodnuto o obnově řízení k žádosti orgánů, které

nebyly účastníky správního řízení. Ve vyjádření, které na výzvu

Ústavního soudu podal Městský soud v Praze a které je podepsáno

předsedou senátu, který rozhodoval o odvolání, se uvádí, že tento

soud poučil přítomného zástupce stěžovatelky o nedostatku pasivní

legitimace žalovaného Ministerstva financí ČR, které finanční

náhrady poskytuje jménem státu, nikoliv jménem svým jako orgán

státní správy. Pokud právní zástupce stěžovatelky neoznačil

správně žalovanou stranu a setrval na svém nesprávném názoru na

otázku pasivní věcné legitimace, musel Městský soud v Praze již

z tohoto důvodu potvrdit rozsudek soudu prvního stupně jako věcně

správný. Dále se ve vyjádření uvádí, že nelze pominout ani druhý

důvod zamítnutí žaloby stěžovatelky vycházející z ustanovení

§ 1 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., že totiž jde o případ, kdy na

stěžovatelku byly převedeny nemovitosti osobami státně

nespolehlivými jen proto, aby se zabránilo očekávané konfiskaci.

Soud navrhuje, aby ústavní stížnost byla jako bezdůvodná

zamítnuta, neboť rozsudek odvolacího soudu neporušil žádné právo

stěžovatelky zakotvené v Ústavě nebo Listině. Ministerstvo

financí České republiky, jako vedlejší účastník, ve svém

vyjádření uvedlo, že stížností napadený rozsudek vychází z přesně

a úplně zjištěného skutkového stavu a jeho výrok je v souladu se

zákonem i judikaturou. Stěžovatelka byla na správné označení

povinného subjektu soudem výslovně upozorněna a přesto na

nesprávném označení setrvala. Ústavní stížnost by proto měla být

zamítnuta.

Ústavní soud si dále vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu

1 spis vedený pod sp. zn. 9 C 112/92 a seznámil se podrobně

s jeho obsahem. Ze spisu bylo zjištěno, že předmětné nemovitosti

vlastnil na základě kupní smlouvy ze dne 29. dubna a 10. května

1938 E.K. do své smrti dne 18. 12. 1943, kdy padl na frontě jako

německý voják. Dědici nemovitostí se stali jeho rodiče,

F. a A. K., každý jednou polovinou, tedy osoby, na něž se

vztahovalo ustanovení § 1 odst. 1 bod 2 Dekretu presidenta

republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku

a Fondech národní obnovy. Odstupní smlouvou ze dne 7. 3. 1945 byl

majetek převeden na nezletilou vnučku O. Š., dceru E. Š., rozené

K., provdané v roce 1939 za F. Š. Předmětný majetek byl

konfiskován na základě Dekretu presidenta republiky č. 108/1945

Sb., o čemž vydal rozhodnutí ONV v Kyjově dne 29. 3. 1946. Toto

rozhodnutí bylo na základě odvolání výměrem Zemského národního

výboru v Brně ze dne 24. 6. 1947 zrušeno a současně bylo

rozhodnuto, že předmětné nemovitosti konfiskaci nepodléhají.

Vynětí z konfiskace bylo odůvodněno tak, že podle svědeckých

výpovědí notáře dr. K.z B. a dr. J. P. nemovitosti měly být

převedeny na E. Š. podle rodinného ujednání již po svatbě v roce

1939, ovšem jejich převod do českých rukou narážel za války na

nesouhlas okupační správy. S odvoláním na svědecké výpovědi

a s ohledem na skutečnost, že majetek od osoby německé národnosti

nabyla osoba s ní blízce příbuzná, sama české národnosti

a státoobčansky nezávadná, odvolací orgán rozhodl tak, že majetek

konfiskaci nepodléhá, neboť by to neodpovídalo zásadám slušnosti.

K žádosti Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy byla zahájena

obnova řízení a výměrem ONV v Kyjově ze dne 11. 3. 1950 ve

spojení s výměrem KNV v Gottwaldově ze dne 27. 8. 1950 bylo

rozhodnuto, že podmínky pro konfiskaci nemovitostí domu č.p. 858

ve vl. 2702 k.ú. K. podle dekretu č. 108/1945 Sb. jsou dány.

Okresní národní výbor v odůvodnění uvedl, že odstupní smlouva

byla zřejmě sepsána jen z toho důvodu, aby ve smlouvě uvedený

majetek byl převeden na osobu české národnosti a v době

osvobození nebyl zkonfiskován jako majetek německý. Důvody podané

v žádosti prostřednictvím dr. P. u ONV v Kyjově se nezakládají na

pravdě, neboť po svatbě E. K., provdané Š., v roce 1939 byl

majitelem nemovitostí její bratr, z čehož nutno usuzovat, že

jmenovaná byla po svém provdání řádně vybavena a neexistovaly

zvláštní okolnosti, proč by měl být majetek jejího bratra

převáděn na ni. Krajský národní výbor odvolání zákonných zástupců

nezletilé O.Š. zamítl a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že

ONV právem obnovil konfiskační řízení, neboť Zemský národní výbor

rozhodl na základě svědeckých výpovědí a nepřihlédl ke

skutečnosti, že již v roce 1938 mohly být nemovitosti připsány E.

K., provdané Š. V roce 1965 pak byly nemovitosti prodány fyzické

osobě.

Podstata ústavní stížnosti spočívá na dvou námitkách. První

z nich je nesouhlas s tím, že hlavním důvodem zamítnutí žaloby

o přiznání finanční náhrady byla pro obecné soudy skutečnost, že

místo proti České republice směřovala žalobu proti Ministerstvu

financí ČR a že přes výzvu odvolacího soudu takto označeného

účastníka žalující strana nezměnila. Pokud jde o tuto část

ústavní stížnosti, vycházel Ústavní soud z následujících úvah.

Působnost orgánů České republiky v mimosoudních rehabilitacích

upravuje zákon ČNR č. 231/1991 Sb. Podle tohoto zákona, ve

spojení se zákonem č. 135/1996 Sb., je jako orgán příslušný

poskytnout finanční náhradu v případech, jako je případ

stěžovatelky, označeno ministerstvo financí. Je-li v zákoně přímo

určen orgán, který poskytuje finanční náhradu, není žádný důvod

pro závěr, že se jedná de facto o povinnost státu. Ústavní soud

je toho názoru, že lze žalovat ministerstvo s tím, že příslušný

je obecný soud podle sídla tohoto úřadu (viz též rozhodnutí NS ČR

č. 25 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek

z roku 1997, str. 49). Tento názor podporuje i skutečnost, že

náhrada podle § 13 zák. č. 87/1991 Sb. je poskytována ze

zvláštního účtu Fondu národního majetku ČR, přičemž zákon č.

171/1991 Sb. výslovně stanoví, že majetek tohoto fondu není

součástí státního rozpočtu ČR. Také § 11 odst. 2 zákona č.

231/1991 Sb. ukládá povinnost vydat oprávněné osobě plnění (cenné

papíry, které nemají povahu státního dluhopisu a hotovost) přímo

ministerstvu, a je tedy zcela logické, že by mělo být žalováno

přímo toto ministerstvo, bez toho, aby návrh byl nutně spojen

s označením Česká republika. Ústavní soud nevidí žádný rozumný

důvod, aby ministerstvo vlastním jménem poskytovalo mimosoudně

finanční náhradu (viz § 1 nařízení vlády ČR č. 233/1991 Sb.),

avšak v soudním řízení mohlo vystupovat již jen jako státní orgán

jednající jménem České republiky.

Druhou námitkou je, že soudy, i když vlastně až v jakémsi

druhém plánu, vyšly ze závěru, že i kdyby byl nárok uplatněn vůči

účastníkovi pasivně legitimovanému, nemohlo by být žalobě

vyhověno, neboť vlastnictví nemovitostí přešlo na stát konfiskací

dle dekretu č. 108/1945 Sb. Soudy sice dospěly k závěru, že by

bylo možné zkoumat, zda dodatečnými výměry nedošlo k porušení

lidských práv a svobod a tím ke splnění zákonných předpokladů ve

smyslu § 6 odst. 2 a § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.,

že však tomu brání ustanovení § 1 odst. 5 tohoto zákona. K tomuto

bodu je třeba uvést především to, že Ústavní soud ve svých

nálezech opakovaně podpořil tendenci těch obecných soudů, které

restituční předpisy, se všemi důsledky z toho plynoucími,

považují za speciální právní úpravu, ze které vyplývá též

oprávnění soudů zabývat se tím, zda správní rozhodnutí vydané

v době nesvobody bylo či nebylo důsledkem politické perzekuce

nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody

[§ 6 odst. 2 ve spojení s § 2 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1991

Sb.]. Není sporu o tom, že v období po 25. 2. 1948 docházelo,

a to zejména v prvních létech, k dodatečnému zneužití Dekretů

prezidenta republiky. Se zřetelem k těmto skutečnostem je pak

třeba přistupovat ke každému jednotlivému případu. V případě

stěžovatelky je nesporné, že dne 14. 6. 1946 bylo orgány státu,

který ještě bylo možno považovat za demokratický a právní stát,

rozhodnuto o tom, že nemovitosti, které na ni byly převedeny,

konfiskaci nepodléhají, neboť by konfiskace neodpovídala zásadám

slušnosti. Současně bylo vysloveno, že toto rozhodnutí je

konečné. Dále je nesporné, že stěžovatelka se svými rodiči v domě

bydlela a nemovitosti užívala až do července roku 1949, kdy na

základě rozhodnutí akčního výboru bylo nařízeno dům neprodleně

vyklidit a teprve následně byl vydán výměr o vyvlastnění dle

dekretu č. 108/1945 Sb. Není tedy sporu o tom, že k odnětí

majetku došlo v rozhodném období podle zákona č. 87/1991 Sb.

Z dokladů, které jsou založeny ve spisu, je rovněž zřejmé, že

nové rozhodnutí ONV v Kyjově a KNV v Gottwaldově bylo vydáno

poté, co byla povolena obnova řízení v rozporu s tehdy platným

vládním nařízením č. 8/1928 Sb., neboť byla povolena k žádosti

Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy, tedy orgánů, které

nebyly účastníky původního řízení.

Pokud pak soudy dospěly k závěru, že by sice bylo možné

zkoumat, zda dodatečnými výměry nedošlo k porušení lidských práv

a svobod a tím ke splnění zákonných předpokladů ve smyslu § 6

odst. 2 a § 2 odst. 1 písm. c) tohoto zákona, že však tomu brání

ustanovení § 1 odst. 5, pak pro tento názor nelze nalézt v zákoně

přijatelnou oporu. Důvod státní nespolehlivosti, jako důvod

vylučující restituční nároky, by se totiž musel vztahovat na

osobu stěžovatelky. Jinak řečeno, jestliže nemovitosti byly na

stěžovatelku platně převedeny, byť osobami, na které se

vztahovaly Dekrety prezidenta republiky, pak důvod vylučující

restituci uvedený v cit. ustanovení nemůže nastat. Ústavní soud

považuje totiž za nepřípustné, aby výklad soudů současných mohl

být pro stěžovatelku nepříznivější, nežli rozhodnutí učiněné

v době, kdy její státní spolehlivost a neaplikovatelnost dekretu

prezidenta republiky vůči její osobě byla s konečnou platností

posouzena, a aby v restitučním řízení byl brán větší zřetel na

akty vydané v době nesvobody, navíc způsobem, který, jak výše

uvedeno, zcela jasně svědčí o účelovém zneužití dekretu č.

108/1945 Sb.

Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru,

že napadeným rozsudkem byl porušen čl. 90 Ústavy ČR, ukládající

soudu poskytovat ochranu právům, když soud aplikoval restituční

zákon a předpisy související s tímto zákonem způsobem, který ve

svých důsledcích porušuje princip rovnosti v právech (čl. 1

Listiny). S odvoláním na svoji konstantní judikaturu však Ústavní

soud nesdílí názor, že ve vztahu ke stěžovatelce došlo k porušení

čl. 11 Listiny. Proto ústavní stížnosti vyhověl a napadený

rozsudek zrušil, přičemž toto rozhodnutí učinil se souhlasem

účastníků bez nařízení ústního jednání [§ 82 odst. 3 písm. a)

zákona č. 182/1993 Sb.].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 31. 8. 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru