Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3086/15 #1Usnesení ÚS ze dne 19.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
Společné jmění manželů
vlastnické právo/ochrana
žaloba/na vyklizení
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.3086.15.1
Datum podání16.10.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 126

89/2012 Sb., § 1042

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3086/15 ze dne 19. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Mgr. Bc. Jiřího Vodičky, zastoupeného Doc. JUDr. et Mgr. Janem Brázdou, Ph. D., advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2015, č. j. 26 Cdo 494/2015-183, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2014, č. j. 23 Co 324/2014-153, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 16. 1. 2014, č. j. 20 C 119/2013-61, zamítl žalobu stěžovatele o vyklizení domu na adrese jeho trvalého pobytu, který byl součástí zaniklého a do té doby nevypořádaného společného jmění s bývalou manželkou, a jehož vyklizení se stěžovatel domáhal vůči své dceři, jejímu manželovi a jejich dvěma dcerám. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 9. 2014, č. j. 23 Co 324/2014-153, k odvolání stěžovatele rozsudek okresního soudu potvrdil; Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 8. 2015, č. j. 26 Cdo 494/2015-183, odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu.

Proti usnesení Nejvyššího soudu a proti rozsudku krajského soudu se stěžovatel brání ústavní stížností ze dne 16. 10. 2015, ve které navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který spatřuje v tom, že odvolací a dovolací soud odpovídajícím způsobem nezohlednily nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně s vyvozenými právními závěry. Vyjádřil přesvědčení o důvodnosti žaloby za situace, kdy žalovaní měli v domě umístěny věci a odmítali je odnést.

Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatuje, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, nepředstavuje další stupeň přezkumu věcné správnosti či konkrétního odůvodnění rozhodnutí obecných soudů; popřel by svoji roli a postavení v rámci výkonu soudní moci, pokud by tuto roli přijal a opakovaně se zabýval konkrétními tvrzeními, která byla uplatněna již v řízení před obecnými soudy. Právě o takový přístup ovšem stěžovatel usiluje, v ústavní stížnosti polemizuje s hodnocením věci ze strany obecných soudů a požaduje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a civilním soudům uložil jeho žalobu o vyklizení domu projednat znovu, resp. provést takové posouzení věci, které by bylo pro stěžovatele příznivější.

Úkolem Ústavního soudu je (výhradně) přezkoumávat, zda ze strany obecných soudů nedošlo k vykročení z ústavního rámce jejich činnosti. Žádné takové pochybení Ústavní soud v daném případě neshledal. Nejvyšší soud, jakož i Krajský soud v Praze, zejména dostály požadavkům konstantní judikatury Ústavního soudu na odůvodnění rozhodnutí, jak byly specifikovány již v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/96 [N 24/7 SbNU 153, srov. též např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691), nebo ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz].

Obecné soudy nevykročily z ústavního rámce své rozhodovací činnosti při objasnění skutkového stavu věci, a to jak ve vztahu k otázce, které osoby předmětný dům v době rozhodnutí obývaly, tak ani co do zjištění, jaké věci v něm byly uloženy, komu patřily a jak s nimi bylo nakládáno. Ústavní soud neshledal zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele ani ve vztahu k právnímu hodnocení věci, které obecné soudy zaujaly. Zejména se jedná o závěr, že žaloba stěžovatele nemůže být důvodná za situace, kdy žádný z žalovaných dům neobývá a nadále v něm bydlí pouze stěžovatel a jeho bývalá manželka. Ohledně věcí, které měli žalovaní v domě uloženy, pak stěžovatele krajský soud poučil o nutnosti jejich konkrétního označení a poskytl mu možnost žalobu v tomto směru doplnit; stěžovatel však této možnosti nevyužil a žalobu nedoplnil.

Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru