Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3082/14 #1Usnesení ÚS ze dne 24.02.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - VS Olomouc
SOUD - NS
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo na obhajobu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo... více
Věcný rejstříkObhajoba
Advokacie
hlavní líčení/čtení výpovědi svědka/spoluobviněného
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.3082.14.1
Datum podání19.09.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1, #0 čl. 6 odst.3 písm.d

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 211 odst.2 písm.a

85/1996 Sb., § 20


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3082/14 ze dne 24. 2. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti E. H., t.č. Věznice a ústav pro výkon zabezpečovací detence Opava, P.O.Box 115, 746 49 Opava, zastoupené Mgr. Josefem Havlíčkem, advokátem, se sídlem advokátní kanceláře Kozí 4, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. června 2013 sp. zn. 11 T 6/2013, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. října 2013 č.j. 2 To 99/2013 - 2283 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. června 2014 č. j. 3 Tdo 533/2014 - 96, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním, splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti dané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, konkrétně rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a usnesení Nejvyššího soudu.

Návrh na zrušení těchto rozhodnutí stěžovatelka odůvodňuje tím, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou v rozporu s jejím právem na spravedlivý proces, které je zaručeno ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, publikované ve Sbírce zákonů pod číslem 209/1992 Sb. (dále jen "Úmluva"). Dále stěžovatelka uvádí, že tato rozhodnutí jsou založena na situaci, ve které jí bylo, jakožto obviněné, odepřeno právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě zaručené ustanovením čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů vyplynuly následující skutečnosti vztahující se k podstatě ústavní stížnosti.

Stěžovatelka byla ústavní stížností napadeným rozsudkem krajského soudu uznána vinnou ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle ustanovení § 283 odstavec 1, odstavec 3 písmeno b), písmeno c), odstavec 4 písmeno c) trestního zákoníku a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let. Proti rozsudku podala stěžovatelka odvolání, v němž mimo jiné namítala, že se krajský soud značně nepřesvědčivě a nesprávně vypořádal se vznesenou námitkou procesní nepoužitelnosti výpovědi jedné ze svědkyň ze dne 21. 8. 2012 provedené před Policií České republiky. Stěžovatelka uvedla, že nebyla o konání této svědecké výpovědi vůbec informována a v důsledku vypovězení plné moci k obhajobě ze strany jejího tehdejšího obhájce, a to z důvodu zcela zásadního narušení vzájemné důvěry způsobeného jednáním stěžovatelky, nebyla u tohoto podstatného výslechu nikterak zastoupena a ani hájena. To považuje za zásadní porušení práv obhajoby. Stěžovatelka dále v odvolání uvedla, že krajským soudem citované ustanovení § 20 odst. 6 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o advokacii"), nelze aplikovat na práva a povinnosti osoby obviněné v trestním řízení a nemůže nahradit příslušná ustanovení trestního řádu či přímo předpisů ústavních.

Vrchní soud ústavní stížností napadeným usnesením odvolání stěžovatelky zamítl. V odůvodnění stran výslechu svědkyně uvedl, že tuto výpověď krajský soud v hlavním líčení přečetl v souladu s ustanovením § 211 odst. 2 písm. a) trestního řádu a vysvětlil, proč lze považovat svědkyni za nedosažitelnou pro dlouhodobý pobyt v cizině. Vrchní soud dále uvedl, že stěžovatelce nebyla upřena její procesní práva v důsledku nezastoupení obhájcem při výslechu svědka. V tom se ztotožnil se závěrem krajského soudu, založeném na ustanovení § 20 odst. 6 zákona o advokacii. Podle něj byl obhájce povinen činit veškeré nezbytné úkony po dobu 15 dnů, ve které byl výslech svědkyně proveden. Dále vrchní soud ve shodě s krajským soudem konstatoval, že výpověď svědkyně není jediným usvědčujícím důkazem proti stěžovatelce, neboť byla usvědčována z protiprávního jednání i dalšími důkazy. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné odmítl. Nejvyšší soud rovněž setrval na aplikaci příslušných ustanovení zákona o advokacii a uvedl, že vyrozumění o konání výslechu svědkyně obdržel předchozí obhájce stěžovatelky ještě předtím, než policejnímu orgánu doručil vyrozumění o výpovědi plné moci. Současně stěžovatelka obhájci nesdělila, že netrvá na plnění jeho povinností dle příslušného ustanovení zákona o advokacii. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry krajského soudu a vrchního soudu a podotkl, že pro procesní použitelnost uvedeného důkazu není třeba, aby se obhájce takového úkonu skutečně účastnil, ale aby mu byla taková účast umožněna, k čemuž skutečně došlo.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nesprávně aplikovaly zákon o advokacii. Podle jejího názoru je tento zákon právním předpisem, který upravuje podmínky, za nichž lze vykonávat advokacii a stanovuje tedy práva a povinnosti advokáta při výkonu advokacie. V žádném případě však neupravuje práva či povinnosti obviněného, tedy stěžovatelky, v trestním řízení. Nenahrazuje ani neupřesňuje příslušná ustanovení trestního řádu či přímo předpisů ústavních ohledně práv obviněných. Podle stěžovatelky nelze zjednodušeně konstatovat, že její práva nebyla nikterak zkrácena za situace, kdy obhájce nesplnil své povinnosti. Dále stěžovatelka uvádí, že o nařízení výslechu svědkyně nebyla tímto obhájcem ani policejním orgánem vyrozuměna a v důsledku chování svědkyně jí bylo upřeno právo klást jí otázky v řízení před soudem. Stěžovatelka je přesvědčena, že v jejím případě nebyly z důvodu nedostatku kontradiktornosti splněny všechny podmínky pro to, aby výpověď svědkyně byla proti ní použita jako rozhodující důkaz její údajné viny.

Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadaná soudní rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka se odvolává na nezákonnost provedeného důkazu výslechem svědkyně, o kterém nebyla policejním orgánem ani obhájcem vyrozuměna. Dále uvádí, že svědkyni nemohla klást otázky, což se projevilo i v řízení před soudem, ke kterému se svědkyně nedostavila. Ústavní soud opakovaně, ve shodě s rozhodovací praxí Evropského soudu pro lidská práva, konstatoval, že ustanovení článku 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy v zásadě stanovují povinnost státu poskytnout obviněnému přiměřenou a dostatečnou možnost zpochybnit svědectví a vyslechnout osobu, která je učinila, a to během její výpovědi nebo později [viz rozsudek ze dne 18. července 2006, ve věci Balšán proti České republice (stížnost č. 1993/02), na který se stěžovatelka odvolává]. Při posuzování těchto případů je však vždy podstatné, zda byla obviněnému dána reálná možnost či příležitost svědka vyslechnout. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (viz rozhodnutí citovaná v rozsudku Balšán proti České republice) však také plyne, že v ojedinělých případech je možné použít důkaz i v případě, kdy obhájce nebo obviněný tuto možnost neměl. V těchto případech je však nutné, aby, pokud konfrontace neproběhla z důvodu nemožnosti nalézt svědka, bylo prokázáno, že příslušné orgány tohoto svědka aktivně hledaly; případně, aby sporné svědectví nebylo v žádném případě jediným důkazem, na kterém se odsouzení zakládá.

Ústavní soud nesouhlasí s názorem stěžovatelky, že na práva obviněných nelze nijak vztáhnout zákon o advokacii. Právní předpisy nelze vytrhávat z kontextu celého právního řádu a upínat se pouze k jednomu z nich, byť by se jednalo o trestní řád, či o předpisy s ústavní silou. Tento zákon ukládá advokátům takové povinnosti, které mimo jiné mají zabezpečit řádný výkon obhajoby. Obhájce stěžovatelky byl povinen jednat v její prospěch a hájit její zájmy, a byla mu současně dána reálná možnost účastnit se výslechu svědkyně. Ústavní soud, stejně jako jakýkoli jiný soud není primárně povolán vstupovat do vztahu mezi obhájcem a klientem (stěžovatelkou), zejména pokud obhájce v případu vystupoval na základě plné moci. Obhájci stěžovatelky v době, kdy měl plnit své povinnosti, byla dána reálná možnost účastnit se výslechu svědkyně a je věcí vztahu mezi ním a stěžovatelkou, proč této možnosti nevyužil. Hodnotit tyto vztahy bez dalšího by mohlo představovat nepřípustný zásah veřejné moci do práva na obhajobu. Práva stěžovatelky na účinnou obhajobu, resp. spravedlivý proces zaručená čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy tak nebyla dotčena.

Současně však Ústavní soud odkazuje i na možnost použít důkaz výslechem svědka, který byl pořízen s vyloučením možnosti obviněného, či jeho obhájce, klást mu otázky. V rozhodnutí krajského soudu, jakož i v rozhodnutí vrchního soudu je dostatečně vysvětleno, jak krajský soud postupoval při předvolávání svědkyně, i proč se svědkyně nedostavila. Z rozhodnutí je zcela patrné, že soud aktivně jednal tak, aby umožnil příslušnou konfrontaci v řízení před soudem. Z rozhodnutí je rovněž patrné, že tento důkaz nebyl ani jediným ani rozhodujícím důkazem proti stěžovatelce. Tím jsou splněny podmínky předpokládané Evropským soudem pro lidská práva pro použití tohoto důkazu a není důvod přijmout tvrzení stěžovatelky o zásahu do jejích ústavních práv. Současně Ústavní soud připomíná, že stěžovatelka výpověď svědkyně opakovaně zpochybňovala a vyjadřovala se k ní, a tyto výtky krajský i vrchní soud náležitě zohlednily. I tímto způsobem jí byl dán dostatečný prostor pro hájení svých práv.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. února 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru