Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3080/07 #1Usnesení ÚS ze dne 07.01.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkZnalecký posudek
procesní postup
pokuta
EcliECLI:CZ:US:2008:4.US.3080.07.1
Datum podání04.12.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 37 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 131 odst.1, § 127 odst.3, § 53


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3080/07 ze dne 7. 1. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele L. R., zastoupeného Mgr. Liborem Holemým, advokátem se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Meziříčská 774, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 6. 2007, č.j. 19 Cm 5/2003-87, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 9. 2007, č.j. 5 Cmo 296/2007-103, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 4. 12. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") v právní věci VD AMOS, družstvo, v postavení žalobce proti stěžovateli v postavení žalovaného, o 219.494,50 Kč s příslušenstvím, uložil stěžovateli pořádkovou pokutu ve výši 10.000 Kč. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadaným usnesením ze dne 4. 9. 2007 k odvolání stěžovatele usnesení krajského soudu ze dne 8. 6. 2007 potvrdil.

Stěžovatel se domníval, že vydáním napadaných usnesení obecných soudů bylo zasaženo jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. porušena zásada rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel nejprve popsal dosavadní průběh řízení před obecnými soudy, k čemuž doplnil své výtky vůči usnesení krajského soudu ze dne 16. 1. 2007, č.j. 19 Cm 5/2003-78. V dalším stěžovatel Ústavnímu soudu předestřel výklad ustanovení § 131 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), který stěžovatel považuje za správný. Na tomto podkladě pak stěžovatel prohlašoval, že jeho konání, kdy určenému znalci Ing. P. odmítl poskytnout součinnost, je nutno vnímat jako využití práva přiznaného stěžovateli ustanovením § 131 odst. 1 občanského soudního řádu, a to práva na odepření výpovědi. Byl-li stěžovatel za takto specifikované jednání obecnými soudy sankcionován, nelze než označit napadaná rozhodnutí obecných soudů za porušující základní práva a svobody stěžovatele. Takto naznačenou argumentaci stěžovatel ve své ústavní stížnosti blíže rozvedl.

Z napadaných usnesení obecných soudů Ústavní soud zjistil, že krajský soud usnesením ze dne 25. 9. 2006, č.j. 19 Cm 5/2003-67, ustanovil v předmětné právní věci znalce Ing. P. za účelem vypracování znaleckého posudku z oboru ekonomika, účetní evidence, a současně uložil stěžovateli poskytnout znalci potřebnou součinnost. Stěžovatel však poskytnutí součinnosti znalci Ing. P. odmítl, neboť se neztotožňuje s rozhodnutím o ustanovení znalce ze dne 25. 9. 2006, které považuje za protiústavní. S ohledem na takto konstatované pak krajský soud vydal napadané rozhodnutí ze dne 8. 6. 2007, a to s odkazem na § 53 ve spojení s § 127 odst. 3 občanského soudního řádu. Vrchní soud k odvolání stěžovatele přezkoumal usnesení krajského soudu ze dne 8. 6. 2007, ovšem shledal jeho věcnou správnost, proto jej jako takové usnesením ze dne 4. 9. 2007 potvrdil.

II.

Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud nepřehlédl, že část námitek obsažených v odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatele směřuje proti usnesení krajského soudu ze dne 16. 1. 2007, č.j. 19 Cm 5/2003-78. K tomuto však musí Ústavní soud stěžovatele upozornit, že vzhledem k petitu jeho ústavní stížnosti je předmět řízení před Ústavním soudem omezen výhradně na napadaná usnesení obecných soudů, Ústavní soud proto nemůže v nyní posuzované záležitosti zkoumat, zda ustanovením znalce Ing. P. za účelem vypracování znaleckého posudku z oboru ekonomika, účetní evidence, resp. uložením stěžovateli poskytnout znalci potřebnou součinnost, byla zasažena ústavně zaručená práva stěžovatele. Pouze na okraj Ústavní soud poznamenává, že k takto předestřené otázce se již vyslovil ve svém usnesení ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 994/07.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti prohlašuje, že jeho odmítnutí poskytnout součinnost znalci Ing. P. je nutno vnímat jako využití práva přiznaného stěžovateli ustanovením § 131 odst. 1 občanského soudního řádu, tedy práva na odepření výpovědi, za kteréžto jednání není možno stěžovatele nikterak sankcionovat. Výše naznačenou argumentací tak stěžovatel zpochybňuje správnost výkladu a aplikace ustanovení § 131 odst. 1 ve spojení s § 127 odst. 3, s § 53 občanského soudního řádu, jak k těmto přistoupily obecné soudy v právní věci stěžovatele. V návaznosti na svou rozhodovací praxi je však povinností Ústavního soudu v reakci na výtky stěžovatele zvažovat nikoliv to, zda a do jaké míry jsou výklad a aplikace provedené obecnými soudy pro stěžovatele optimální, nýbrž posoudit pouze případný exces takovéto interpretace a aplikace, které již vybočují z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny, a z tohoto důvodu by je bylo možno kvalifikovat jako svévolnou interpretaci či aplikaci práva (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. III. ÚS 280/03, publikované pod č. 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, str. 383; dostupné také na www.judikatura.cz).

Dle již ustálené judikatury Ústavního soudu vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jednoduchého práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není možno považovat za nějakou superrevizní instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci jednoduchého práva, připadá dle názoru Ústavního soudu v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalizmu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný pod č. 98 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, str. 17; dostupný také na www.judikatura.cz).

V obecné rovině Ústavní soud k výhradám stěžovatele z ústavní stížnosti poznamenává, že dle jeho zjištění postupovaly obecné soudy ve věci stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a taktéž ustanoveními, která upravují základní zásady civilního procesu a respektovaly záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí. Ústavní soud má za to, že obecné soudy provedly výklad ustanovení § 131 odst. 1 občanského soudního řádu, který, byť se může jevit stěžovateli jako restriktivní, není natolik extrémní, aby odůvodňoval zásah Ústavního soudu v podobě zrušujícího rozhodnutí. Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod pro podání ústavní stížnosti.

Dospěly-li krajský a vrchní soud na základě interpretace příslušných zákonných ustanovení k přesvědčení, že § 131 odst. 1 občanského soudního řádu nevylučuje, při uvážení konkrétních okolností souzené věci, uložení pořádkové pokuty stěžovateli ve smyslu § 53 občanského soudního řádu, pak tento postup obecných soudů nenese znaky excesu vybočujícího z postulátů hlavy páté Listiny, resp. nelze jej označit za svévolnou interpretaci či aplikaci práva. Obecné soudy se nedopustily výkladu ustanovení § 131 odst. 1 ve spojení s § 127 odst. 3, s § 53 občanského soudního řádu zjevně rozporujícího účel a znění těchto zákonných ustanovení, přičemž závěr krajského a vrchního soudu o přípustnosti uložení pořádkové pokuty stěžovateli, který odmítl poskytnout znalci Ing. P. jakoukoliv součinnost, je nutno chápat jako výraz nezávislého soudního rozhodování. Obecné soudy se při výkladu a aplikaci příslušných zákonných ustanovení pohybovaly v ústavněprávním rámci, stěžovatel tak nemůže závěry, k nimž obecné soudy dospěly v napadaných usneseních, z hlediska ústavněprávního úspěšně zpochybňovat. Výklad ustanovení § 131 odst. 1 ve spojení s § 127 odst. 3, s § 53 občanského soudního řádu, jak k tomuto přistoupily obecné soudy v napadaných usneseních, je nadto podporován stanovisky odborné literatury, kdy tato nehovoří o možnosti účastníka řízení s odkazem na § 131 odst. 1 občanského soudního řádu zcela odmítnout poskytnutí součinnosti znalci, nýbrž konstatuje, že: "Účastník může odmítnout sdělit znalci určité skutečnosti, neboť je v tomto případě ve stejném postavení jako při své výpovědi před soudem (srov. § 131 odst. 1)." (Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, 1066 s., str. 593). Nakonec rovněž ze závěrů vyslovených Ústavním soudem v jeho nálezu ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 37/03, v němž se Ústavní soud mimo jiné zabýval významem části textu ustanovení § 131 odst. 1 občanského soudního řádu ve slovech "a jestliže s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut", lze usuzovat na problematičnost výkladu relevantních zákonných ustanovení předkládaného stěžovatelem, dle něhož citovaná část ustanovení § 131 odst. 1 občanského soudního řádu opravňuje účastníka, kterému bylo soudním rozhodnutím uloženo poskytnout znalci potřebnou součinnost ve smyslu § 127 odst. 3 občanského soudního řádu, zcela odmítnout poskytnutí součinnosti znalci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 37/03, publikovaný pod č. 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, str. 35; dostupný také na www.judikatura.cz).

Ústavní soud pro úplnost připojuje, že z obsahu ústavní stížnosti stěžovatele a napadaných rozhodnutí obecných soudů nevyplynulo, že by postup obecných soudů ve věci stěžovatele při interpretaci práva, či v jiné souvislosti v průběhu projednávání věci, obsahoval jakýkoliv prvek svévole. Za těchto okolností je proto nutno napadaná rozhodnutí obecných soudů, která Ústavní soud má za ústavně konformní, akceptovat. Ústavní stížnost je proto pouhým nesouhlasem stěžovatele s napadanými rozhodnutími obecných soudů a neplyne z ní nic, co by posuzovanou věc posunovalo do roviny ústavněprávní.

Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto projednávanou ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. ledna 2008

Michaela Židlická

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru