Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 308/11 #2Usnesení ÚS ze dne 19.04.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Benešov
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
Bezdůvodné obohacení
rodina
Diskriminace
manžel
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.308.11.2
Datum podání01.02.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 308/11 ze dne 19. 4. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 391/7, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2666/2010-162 ze dne 11. listopadu 2010, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 19 Co 268/2009-126 ze dne 29. října 2009 a proti rozsudku Okresního soudu v Benešově č. j. 10 C 99/2007-94 ze dne 19. března 2009 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svých práv na spravedlivý proces, na pokojné držení majetku a nebýt diskriminován, zaručených čl. 11 a čl 36 odst. Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti, z připojených příloh a ze spisu Okresního soudu v Benešově sp. zn. 10 C 99/2007 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Benešově rozsudkem č. j. 10 C 99/2007-94 ze dne 19. března 2009 zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal po žalované Z. Ř. (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 500.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. října 2005 do zaplacení (výrok I.) a uložil stěžovateli zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku žalované náhradu nákladů řízení ve výši 51.533,- Kč (výrok II.). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 19 Co 268/2009-126 ze dne 29. října 2010 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. ve lhůtě k plnění změnil tak, že tato se stanoví v délce tři měsíce od právní moci uvedeného rozsudku, jinak ve výroku I. a II. tento rozsudek potvrdil (výrok I.) a uložil stěžovateli zaplatit do tří měsíců od právní moci rozsudku žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 50.080,- Kč (výrok II.). Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 28 Cdo 2666/2010-162 ze dne 11. listopadu 2010 odmítl (výrok I.) a uložil stěžovateli zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.360,- Kč (výrok II.).

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s obecnými soudy stran posouzení okamžiku, kdy došlo ke změně "důvodného obohacení" žalované na bezdůvodné. Do roku 2005, kdy stěžovatel tvořil se žalovanou, syny žalované z prvního manželství a s dcerou stěžovatele a žalované plnohodnotnou rodinu, nemohly prostředky a práce vynakládané na rekonstrukce nemovitosti žalované představovat bezdůvodné obohacení. Ke změně došlo až v okamžiku ukončení soužití v roce 2005. Stěžovatelem uplatněný nárok tak podle stěžovatele nebyl promlčen. Stěžovatel vytýká obecným soudům též skutečnost, že nepřihlédly k osobní a rodinné situaci účastníků, jak existovala do roku 2005, a nevzaly v úvahu, že faktické rodinné soužití a existence faktických rodin je masovým společenským jevem a že nelze diskriminovat osoby, které neuzavřely formální manželství proti osobám, které tohoto institutu využily.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná (a stěžovatel si je této skutečnosti vědom), že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 269/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17). O takový případ se však v projednávané věci nejedná.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas a polemika stěžovatele se závěry obecných soudů. Ústavní soud konstatuje, že v řízení bylo provedeno naprosto dostatečné dokazování a vyvození skutkového stavu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení a právní posouzení obecnými soudy je (s částečnou výhradou u rozhodnutí soudu prvního stupně) logické, řádně (a velmi podrobně) odůvodněné a podle náhledu Ústavního soudu se rozhodně nenachází ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Dílčí pochybení soudu prvního stupně v právním posouzení existence právního důvodu investic stěžovatele do nemovitosti v letech 1988 - 1992 bylo odvolacím soudem napraveno. Ústavní soud tak v záhlaví citovaná rozhodnutí považuje za ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování a pro stručnost na ně, s výše uvedenou výhradou u rozhodnutí soudu prvního stupně, odkazuje.

Ačkoli lze mít pochopení pro argumentaci stěžovatele týkající se existence faktických rodinných svazků, aniž je uzavřeno manželství, nemůže jí Ústavní soud přisvědčit. Podle náhledu Ústavního soudu je totiž na účastnících těchto vztahů, jakou jejich úpravu zvolí, či zda nezvolí žádnou a ponechají své vztahy v režimu vyplývajícím ze zákona. Pokud osoby žijící v partnerském či rodinném svazku neuzavřou manželství, mohou příslušné otázky, vyplývající pro manžele z uzavření manželství, řešit smluvně, a manželství uzavírat nemusejí. Když však neučiní úkon žádný a jejich vzájemné vztahy na základě projevu jejich vůle nijak upraveny nejsou, nelze spatřovat diskriminaci v tom, že se tyto jejich vztahy řídí jiným režimem, nežli vztahy těch, kteří uzavřeli manželství nebo jiný právní úkon učinili. Absenci těchto úkonů, náležejících pouze do sféry účastníků, pak (za situace, kdy na dané vztahy existuje platná právní úprava) nemohou svou judikatorní činností nahrazovat ani obecné soudy. Jestliže tedy stěžovatel a žalovaná ani neuzavřeli manželství, ani žádným volním úkonem své vzájemné majetkové vztahy neuspořádali, nezbývá, než tyto vztahy posuzovat podle příslušných zákonných ustanovení tak, jak to v projednávané věci učinily obecné soudy

Ústavní soud uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Vzhledem k právě uvedenému závěru Ústavní soud stěžovatele nevyzýval k odstranění vady jeho podání, spočívající v tom, že v plné moci advokáta nebylo výslovně uvedeno, že je určena k zastupování před Ústavním soudem. Odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu nemohlo ničeho změnit.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. dubna 2011

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru