Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3076/14 #1Usnesení ÚS ze dne 03.12.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Svitavy
SOUDNÍ EXEKUTOR - Praha 2 - Jan Fendrych
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
výkon rozhodnutí/náklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2014:4.US.3076.14.1
Datum podání18.09.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 88 odst.3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3076/14 ze dne 3. 12. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Heleny Šumberové, zastoupené Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem se sídlem Pouchovská 1255/109B, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Okresního soudu ve Svitavách č. j. 12 Exe 839/2013-154 ze dne 16. 7. 2014 a příkazu k úhradě nákladů exekuce vydanému soudním exekutorem JUDr. Janem Fendrychem, Exekutorský úřad Praha 2, č. j. 132 EX 2467/12-89 ze dne 10. 6. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí exekučního soudu a pověřeného soudního exekutora, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresnímu soudu v Blansku byl vedlejším účastníkem (oprávněným) podán dne 9. 7. 2012 návrh na nařízení exekuce vedené proti stěžovatelce. Exekuce byla nařízena usnesením téhož soudu ze dne 20. 8. 2012, č. j. 9 Exe 2148/2012-8. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2013, sp. zn. 12 Co 76/2013, bylo původní usnesení exekučního soudu zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení. Usnesením ze dne 3. 8. 2013, č. j. 9 Exe 2148/2012-44, Okresní soud v Blansku vyslovil svoji místní nepříslušnost a věc postoupil Okresnímu soudu ve Svitavách. Okresní soud ve Svitavách jako nový exekuční soud následně nařídil exekuci pro částku 2.003.850,- Kč s příslušenstvím, a to usnesením ze dne 16. 9. 2013, č. j. 12 Exe 839/2013-65, které nabylo právní moci dne 20. 1. 2014.

Dne 10. 6. 2014 vydal pověřený soudní exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce, kterým stěžovatelce uložil zaplatit náklady exekuce v celkové výši 224.857,93 Kč. Proti uvedenému příkazu k úhradě nákladů exekuce podala stěžovatelka námitky, o nichž rozhodl Okresní soud ve Svitavách v záhlaví citovaným usnesením, jímž námitky jako nedůvodné dle § 88 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb. zamítl.

Proti těmto rozhodnutím brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že soudní exekutor nedostatečně vysvětlil kalkulaci za svou odměnu účtovanou jako součást nákladů exekuce, zejména dle ní neobjasnil, proč účtoval celou odměnu, jako kdyby šlo o vymožené plnění, když k vymožení plnění vynucením soudního exekutora nedošlo. Stěžovatelka je přesvědčena, že plnila dobrovolně, byť až po nařízení exekuce, a to bez přímé součinnosti soudního exekutora. Namístě je dle jejího přesvědčení aplikovat judikaturu Ústavního soudu vztahující se k odměně exekutora v případech, kdy povinný svoji povinnost splní dobrovolně bez přímé účasti soudního exekutora, i když se tak stane po nařízení exekuce. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí i příkaz k úhradě nákladů exekuce zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných právních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů (nejen exekučního) řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Ostatně Evropský soud pro lidská práva ve svém rozsudku ve věci stížnosti č. 9815/10 ze dne 5. 9. 2013 Čepek proti České republice výslovně konstatoval, že "Ústavní soud se omezuje na přezkum otázek ústavnosti a v daném případě v souladu s ustálenou judikaturou (...) výslovně uvedl, že při přezkoumání rozhodnutí o nákladech řízení musí postupovat s maximální zdrženlivostí a zruší dané rozhodnutí pouze v případě výjimečně závažného porušení práva na spravedlivý proces nebo jiného práva" (srov. bod 59 cit. rozsudku). Zároveň však Ústavní soud také vyslovil, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Podrobit přezkumu je však oprávněn, a to mimo jiné i ve světle uvedených právních názorů Evropského soudu pro lidská práva, pouze taková rozhodnutí, která by měla charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti, resp. kde by šlo z hlediska intenzity zásahu do základního práva o závažný exces. Tím však zejména napadené soudní rozhodnutí z níže vyložených důvodů netrpí.

Především je třeba poukázat na skutečnost, že exekuční soud neignoroval vzpomínanou judikaturu Ústavního soudu, když zdůraznil, že stěžovatelka ve skutečnosti dobrovolně neplnila. V tomto směru stěžovatelce především vytkl, že neplnila dobrovolně, nýbrž v přímé souvislosti s exekuční činností pověřeného soudního exekutora, když v důsledku neúspěšného vyčerpání všech v úvahu přicházejících prostředků právní ochrany, jejichž prostřednictvím by mohla zvrátit možnost exekučního prodeje dotčených nemovitostí, neměla jinou možnost, jak již zabránit jejich možnému aukčnímu prodeji. Exekuční soud zejména vysvětlil, že soudní exekutor ustanovil znalce na ocenění nemovitostí, a to usnesením ze dne 16. 1. 2014. Poté určil cenu nemovitostí částkou 1.150.000,- Kč, do čehož si stěžovatelka podala odvolání, o kterém rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, usnesením ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Co 127/2014, kterým tuto cenu pravomocně potvrdil. Následně soudní exekutor usnesením ze dne 13. 5. 2014, č. j. 132 EX 2467/2012-87, nařídil elektronické dražební jednání na den 26. 6. 2014. V daném případě tak dle okresního soudu soudní exekutor činil úkony potřebné k provedení exekuce, kdy nechal nemovitost ocenit a dne 26. 6. 2014 se ve věci mělo konat první dražební jednání. Stěžovatelka tedy plnila až dne 5. 6. 2014.

Takové odůvodnění nepokládá Ústavní soud za rozporné s ústavním pořádkem. Exekuční soud zjevně nepřehlédl judikaturu Ústavního soudu, její aplikaci v daném konkrétním případě ovšem vyloučil, poněvadž se neztotožnil s názorem stěžovatelky o dobrovolnosti jejího plnění. Ústavní soud tento závěr, jakkoli se může na prvý pohled jevit přísným, sdílí. Totiž i z příloh k ústavní stížnosti (sub B přílohové obálky spisu Ústavního soudu), jimiž se stěžovatelka snaží doložit dobrovolnost svého plnění na pozadí své korespondence (resp. jejího právního zástupce) s vedlejším účastníkem (tedy oprávněným), je patrné, že k vstřícnosti stěžovatelky došlo vskutku až poté, co došlo k "ustálení" ceny dražených nemovitostí, tedy až poté co pověřený soudní exekutor vynaložil konkrétní úsilí k jejich zpeněžení, nadto více jak osm měsíců po pravomocném nařízení exekuce (přičemž původně došlo k nařízení exekuce již v srpnu 2012). Stěžovatelce přitom nic nebránilo zahájit jednání s vedlejším účastníkem co nejdříve a dohodnout se na způsobu a formě vypořádání svých závazků vůči němu. Ze sledu jednotlivých rozhodnutí učiněných v exekučním řízení je více než zřejmé, že stěžovatelka se snažila nejprve pokud možno zvrátit průběh exekuce ve svůj prospěch; tu je třeba podotknout, že jakkoli jí nemůže být využití opravných prostředků přičítáno k tíži, současně však nesvědčí o "dobrovolnosti" plnění, poněvadž k jednání s oprávněným, jak je zachyceno v přílohách k ústavní stížnosti a jak i potvrzuje vyjádření vedlejšího účastníka k námitkám stěžovatelky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, do té doby nedošlo. O tom ostatně svědčí i tvrzení stěžovatelky v ústavní stížnosti, že "[o]d počátku jsem projevovala ochotu dohodnout se s oprávněným, k čemuž krátce po stanovení ceny nemovitosti znaleckým posudkem skutečně došlo". Stěžovatelka tak "počátek" odvíjí až od okamžiku pravomocného potvrzení ceny za předmětné nemovitosti, nikoli od skutečného počátku exekuce, popřípadě dřívější události. Protiargument stěžovatelky, že nemohla plnit na dluh v konkrétní výši, a tak "rozumně a přiměřeně zmenšit rozsah předmětu mého vlastnického práva", rovněž neobstojí, neboť byla-li by vstoupila do jednání s vedlejším účastníkem na samém počátku (ba i poté, co posléze vykonávané rozhodnutí soudu nabylo právní moci), bylo by mohlo dojít k urovnání závazků vskutku i bez přispění, resp. přímé ingerence soudního exekutora, a tím i k eliminaci možných nákladů exekuce či k jejich podstatnému snížení. Tím, že stěžovatelka vyčkala v zásadě až na samotný závěr exekučního řízení, sama se vydala v nebezpečenství jejich vyčíslení ve výši, která již v této fázi nutně musila odrazit úsilí soudního exekutora směřující k vydobytí pohledávky vedlejšího účastníka.

Exekuční soud se tedy s námitkami stěžovatelky proti danému příkazu k úhradě nákladů exekuce vypořádal v dostatečném rozsahu a bez zjevných pochybení. Své rozhodnutí zdůvodnil adekvátně a v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu (§ 157 odst. 2), přičemž jde o odůvodnění racionální a srozumitelné. Důvod k zásahu Ústavního soudu tedy není dán.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 3. prosince 2014

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru