Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3068/15 #1Usnesení ÚS ze dne 02.02.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí ne... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Opatrovník
Exekuce
exekuční příkaz
odpovědnost/orgánů veřejné moci
EcliECLI:CZ:US:2016:4.US.3068.15.1
Datum podání15.10.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 8 odst.3

99/1963 Sb., § 202 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3068/15 ze dne 2. 2. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Jana Buřiče, zastoupeného Mgr. Janem Kostkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 874/36, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 8. 2015, č. j. 25 C 74/2015-61, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností došlou dne 15. 10. 2015, splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku, kterým byla zamítnuta žaloba o náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, neboť jím mělo být porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutím došlo k porušení principu předvídatelnosti soudních rozhodnutí, neboť ve skutkově obdobné věci stěžovatele u téhož soudu bylo jeho dříve podané žalobě vyhověno. Soud nijak nevysvětlil, proč rozhodl v porovnání s předchozím případem odlišně, ač byl na existenci zmíněného rozhodnutí výslovně upozorněn.

Stěžovatel nejprve rekapituluje procesní situaci. Na základě pravomocného rozsudku na něj byla nařízena exekuce, stěžovatel se však o existenci exekučního titulu dozvěděl až při nařízení jeho výkonu, jelikož exekuční titul nebyl doručen jemu, ale ustanovenému opatrovníkovi. Vymáhanou částku sice spolu s náklady exekučního řízení z opatrnosti zaplatil, následně se však domohl zrušení exekučního titulu žalobou pro zmatečnost, neboť bylo shledáno, že v řízení nebyly splněny podmínky pro ustanovení opatrovníka. Stěžovatel následně požadoval vrácení odpovídající části uhrazené exekuce (zejména odměny exekutora) po České republice z titulu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím ve smyslu zákona č. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

Napadeným rozsudkem však soud uplatněný nárok stěžovateli nepřiznal, neboť nebyla splněna jedna z podmínek pro přiznání nároku - nebyly vyčerpány všechny opravné prostředky. Stěžovatel si je vědom, že proti usnesení o nařízení exekuce jsou jako odvolací důvod přípustné pouze námitky popírající vykonatelnost exekučního titulu a připouští, že odvolání proti tomuto usnesení nepodával. Byl přesvědčen, že nezákonnost ustanovení opatrovníka, kterému byl exekuční titul doručen, nemůže v této fázi řízení jako odvolací důvod obstát. Jako odpovídající prostředek obrany, jehož stěžovatel následně úspěšně využil, považoval žalobu pro zmatečnost.

Otázkou, na jejímž správném posouzení napadené rozhodnutí závisí, je, zda by bylo případné podání odvolání proti usnesení o nařízení exekuce ve stěžovatelově případě pouze formálním krokem k ochraně jeho práv, či zda by se jím mohl účinně proti nařízení exekuce bránit. Soud napadený rozsudek odůvodnil judikaturou vrcholných soudních instancí, podle níž by se exekuční soud měl zabývat v rámci odvolání proti usnesení o nařízení exekuce i námitkami popírajícími vykonatelnost exekučního titulu. Stěžovatel upozorňuje, že zmíněná judikatura označuje za přípustnou námitku nedoručení exekučního titulu, nikoliv námitku nezákonně ustanoveného opatrovníka, kterému však bylo doručeno řádně. Proto považuje uvedenou judikaturu za zcela nepřiléhavou a rozsudek za založený na nesprávném právním názoru. V kombinaci se skutečností, že se soud v napadeném rozsudku nevypořádal ani rozporným dřívějším rozhodnutím v obdobné věci stěžovatele, dosáhly podle stěžovatele tyto deficity rozhodnutí ústavněprávní úrovně.

Ústavní soud nejprve zkoumal opodstatněnost stížnosti. Předmětem řízení, o němž bylo rozhodnuto napadeným rozsudkem, bylo peněžité plnění ve výši 7 980 Kč s příslušenstvím, tudíž jde z pohledu civilního procesu o tzv. bagatelní spor. Jak již Ústavní soud několikrát konstatoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13), vyloučením možnosti podání opravných prostředků v případě soudních rozhodnutí, která se týkají peněžitých plnění nedosahujících určité hranice (§ 202 odst. 2, § 238 odst. 2 o. s. ř.), dal zákonodárce zřetelně najevo, jaké případy nepovažuje za významné natolik, aby i za cenu eventuálních vad v nich vydaných rozhodnutí byla dále přezkoumávána, a to v rovině právního řádu jako celku, natož pak v rovině konformity s ústavním pořádkem. V principu tak platí, že Ústavní soud rozhodnutí bagatelního charakteru v právním smyslu zásadně nepřezkoumává, a pokud tak výjimečně učiní, pak jen tehdy, když rozpor s ústavněprávními zásadami dosahuje zvlášť vysoké intenzity. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ, náleží výhradně obecným soudům. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti, a to tím spíše v případech, kdy jsou běžné opravné prostředky pro malý právní význam vyloučeny.

Stěžovatel si je tohoto postoje Ústavního soudu vědom, považuje však svou situaci za příklad extrémního vybočení rozhodnutí z mezí ústavní konformity. Ústavní soud však tento názor nesdílí. Česká republika nahrazuje podle zákona č. 82/1998 Sb. škodu (újmu) pouze za splnění několika podmínek. Jako jednu z nich stanoví v § 8 odst. 3 tohoto zákona vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon poskytuje. Nesplnění podmínek, byť s vědomím stěžovatele, že dle judikatury není nutné využít opravných prostředků v případech, kdy by zjevně šlo jen o formální úkon, primárně možnost úspěšně se domáhat náhrady škody touto cestou zapovídá. V případech zvláštního zřetele hodných, například tehdy, kdy by využití opravného prostředku bylo zjevně neúspěšné, smí být tato podmínka pominuta a náhrada škody přiznána i přesto. V projednávaném případě primárně stanovené podmínky splněny nebyly, soud proto rozhodoval právě o existenci okolností zvláštního zřetele hodných a zvažoval, nakolik bylo nepodání odvolání proti usnesení o nařízení exekuce způsobilé se takovou okolností stát. Zákon však nechává na uvážení soudu, aby tuto okolnost posoudil, což samo o sobě výrazně oslabuje možnost přezkumu takové úvahy, zvlášť pokud je podpořena logickým odůvodněním.

Přestože výrok vyslovený napadeným rozsudkem bez výslovného zdůvodnění nekoresponduje s výrokem vysloveným v již rozhodnuté skutkově obdobné věci, je zřejmé, na jakých argumentech soud staví. Při detailnějším pohledu na odůvodnění lze také zjistit, že soud v napadeném rozsudku vycházel mimo jiné z právního názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu, který byl publikován pozdějšího dne než zmiňovaný komparovaný rozsudek. Pokud soud při posuzování okolností zvláštního zřetele hodných přihlédne k aktuálnější judikatuře vrcholných soudních instancí, namísto toho, aby setrval na nezávazných závěrech svých předchozích rozhodnutí v obdobných případech, postupuje z hlediska ústavních principů soudního rozhodování žádoucím způsobem. Jakkoli by bývalo bylo vhodnější, aby soud svůj odchylný právní názor v odůvodnění přímo konfrontoval s názorem staršího rozsudku, je z něj patrné, proč se od dřívějšího rozsudku odchyluje. Přiléhavost judikatury, v níž vyslovené právní názory soud do napadeného rozhodnutí přebírá, však nepodléhá přezkumu Ústavního soudu, jak již bylo vysvětleno výše.

Ústavní soud proto dospěl k názoru, že napadený rozsudek nezpůsobil zásah do ústavně garantovaných práv stěžovatele, a proto stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. února 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru