Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3063/15 #1Usnesení ÚS ze dne 19.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 9
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda projevu a právo na informace/svoboda projevu
Věcný rejstříkDokazování
Pracovní poměr
zaměstnavatel
zaměstnanec
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.3063.15.1
Datum podání14.10.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 17 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

262/2006 Sb., § 55 odst.1 písm.b

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3063/15 ze dne 19. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Šlingra, zastoupeného Mgr. Markem Hylenou, advokátem se sídlem v České Třebové, Staré náměstí 15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2015, č. j. 21 Cdo 2547/2015-206, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2015, č. j. 23 Co 523/2014-163, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. 8. 2014, č. j. 52 C 214/2012-126, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností došlou dne 14. 10. 2015, splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozsudků obecných soudů ve věci jeho návrhu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a následné výpovědi. Ve věci bylo stěžovatelem podáno také dovolání, o kterém Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 6. 8. 2015, č. j. 21 Cdo 2547/2015-206, tak, že je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro neuplatnění přípustného dovolacího důvodu. Napadenými rozhodnutími došlo podle tvrzení stěžovatele k zásahu do jeho práva na svobodu projevu podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a 38 odst. 2 Listiny.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že k rozvázání pracovního poměru se jeho bývalý zaměstnavatel rozhodl poté, co stěžovatel v pozici obchodního zástupce, podle svých slov s nejlepšími úmysly, oslovil e-mailem potenciálního obchodního partnera zaměstnavatele a ne zcela vhodně formulovaným textem jej upozornil na diskriminační podmínky a další vady vyhlášeného výběrového řízení, kterého se zaměstnavatel stěžovatele hodlal zúčastnit; upozornil jej i na možné právní kroky, které je připraven učinit. Stěžovatel namítá, že nelze tuto jeho aktivitu negativně postihovat, neboť tak činil veden čistými úmysly, se smyslem pro občanskou povinnost a jen se snažil chránit významné společenské hodnoty (viz dále). Toto své jednání považuje za chráněné ústavně zaručeným právem na svobodu projevu podle čl. 17 Listiny. Obecné soudy při svém rozhodování nevzaly v potaz právě naznačenou ústavněprávní rovinu projednávaného sporu a rozhodly v neprospěch stěžovatele. Stěžovatel dále vytýká soudům, že nijak nezohlednily, že stěžovatel svým jednáním především chránil zájmy společnosti na oprávněném využití finančních prostředků z Operačního programu podnikání a inovace, tedy programu hospodařícímu s veřejnými financemi. Náležitým nezohledněním této roviny sporu došlo k rozhodnutí v rozporu s principy spravedlivého procesu. Stěžovatel nakonec uvádí, že k porušení práva na spravedlivý proces došlo také v důsledku pominutí jím předložených důkazů odvolacímu soudu.

Svoboda projevu, jak ji definuje Listina, je předně politickým právem a není právem absolutním. Jeho základním smyslem je umožnit každému beztrestně se kriticky vyjadřovat například k osobám politiků, činnosti státu nebo územně samosprávných celků, či kritizovat poměry a fungování veřejné správy; právo nelze bez dalšího neomezeně rozšířit na projevy, které se těchto oblastí nedotýkají. Pracovněprávní vztahy jsou charakteristické principem nadřízenosti a podřízenosti, tedy povinností zaměstnanců jednat loajálně v zájmu zaměstnavatele a obecně se řídit jeho pokyny. Pokud stěžovatel v rámci takového vztahu jednal, navíc nikoliv na vnitropodnikové úrovni, ale při komunikaci s potenciálními obchodními partnery zaměstnavatele, musel mít jeho zájmy a svoji podřízenou pozici tím spíše na zřeteli. Svoboda projevu rozhodně nemůže být považována za univerzální liberační prostředek pro ospravedlnění jakéhokoliv činnosti jednotlivce, tím spíše ne v situaci, kdy může dojít k negativnímu zásahu do zájmů osoby, jejímž jménem jednotlivec jedná.

V případě, kdy je primární povinností stěžovatele jednat v zájmu zaměstnavatele, podle jeho pokynů a se zřetelem k dalším povinnostem vyplývajícím ze vzájemného pracovněprávního vztahu, je nutné posuzovat svobodu projevu především z této perspektivy. Dovolává-li se stěžovatel absolutního účinku práva na svobodu projevu, pak mu lze odvětit, že v absolutním měřítku mu do něj zasaženo nebylo. Jednání stěžovatele v rámci pracovněprávního vztahu mělo pouze pracovněprávní důsledky, jejichž přiměřenost však není Ústavní soud povolán posuzovat.

Aniž by Ústavní soud hodnotil pravdivost tvrzení, že se stěžovatel svým jednáním snažil chránit významné společenské hodnoty a jednal v zájmu ochrany veřejných financí, neshledal hledisko veřejného zájmu v tomto případě za natolik významné, aby na jeho základě mohl zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů. Pominutí předložených důkazů odvolacím soudem, resp. jejich nezhodnocení ke spokojenosti stěžovatele, rovněž není důvodem k zásahu Ústavního soudu (tím by mohlo být až neodůvodněné neprovedení navržených důkazů).

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti; není součástí soustavy obecných soudů a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží výlučně obecným soudům. Jestliže obecné soudy při této činnosti respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení, resp. znovu posuzovat zjištěný skutkový stav. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán až tehdy, pokud z jejich strany dojde k tak extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, v důsledku čehož rozhodnutí svědčí o možné libovůli obecných soudů. Judikaturu Ústavního soudu, na kterou stěžovatel několikrát v ústavní stížnosti poukazuje (např. sp. zn. I. ÚS 1990/2008, III: ÚS 298/2012 nebo IV. ÚS 23/2005), nelze na tento případ ani v jednom případě účinně aplikovat, neboť stěžovatelem citované pasáže jsou vždy vytrženy z širšího kontextu a vždy je smysl těchto pasáží podmíněn existencí konkrétní okolnosti, která v případě stěžovatelova případu absentuje.

Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy svými rozhodnutími zasáhly do ústavně zaručených práv na svobodu projevu a že by v nich došlo k nadneseným případům porušení práv na spravedlivý proces, jak se stěžovatel domnívá.

Vzhledem k výše uvedenému rozhodl Ústavní soud o ústavní stížnosti stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru