Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 306/97Usnesení ÚS ze dne 18.11.1997

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1997:4.US.306.97
Datum podání19.08.1997

přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 306/97 ze dne 18. 11. 1997

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti J.K., zastoupeného advokátem JUDr. T.S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 1997, č. j. 12 Co 120/97-40,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 19. 8. 1997 doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že bylo porušeno jeho právo na vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina).

Rozsudkem Městského soudu v Praze byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 11. 1996, č. j. 11 C 221/95-21, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal na J. a E.M. povinnosti vyklidit dům se stavební parcelou č. 3213/3 a parcelou č. 3213/1 - zahrada, vše v k. ú. L., do 15 dnů od právní moci rozsudku. Oba soudy shodně dospěly k závěru, že rehabilitovaným osobám se v důsledku zrušení trestního rozsudku vlastnictví k propadnutému majetku bez dalšího neobnovuje, ale obnovuje se ex nunc pouze za splnění všech podmínek stanovených pro uplatnění nároku zákonem č. 87/1991 Sb. Stejně tak vycházely ze zjištění, že stěžovatel prokázal splnění podmínky osoby oprávněné ve smyslu příslušného restitučního zákona, neprokázal však splnění podmínky státního občanství a navíc žalobní návrh formuloval způsobem, který neodpovídá postupu podle zákona č. 87/1991 Sb.

Ústavní stížnost je postavena na nesouhlasu stěžovatele s právními závěry obecných soudů, neboť ty se podle jeho tvrzení nevypořádaly s jeho hlavním argumentem, tj. že zrušením trestního rozsudku včetně trestu propadnutí majetku došlo ex tunc k obnově jeho vlastnického práva k předmětným nemovitostem, a to bez jakékoliv vazby na případné další právní předpisy, neboť z hlediska civilněprávního nemůže mít zrušení trestu propadnutí majetku jiný účinek, než obnovu vlastnických práv původního vlastníka. Pokud snad tyto účinky vznikají jen v souvislosti se zákonem č. 87/1991 Sb., považuje tento názor za nepřijatelný, popírající vlastnické právo, a tedy protiústavní. Stěžovatel zastává názor, že ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. výslovně nezabraňuje vlastníkům bránit svůj majetek obecnými instrumenty určenými k ochraně vlastnického práva podle občanského zákoníku, jako např. žalobou na vyklizení nemovitostí. Pokud obecné soudy ve svých právních závěrech vyloučily použití těchto obecných instrumentů, cítí se tím být stěžovatel omezen ve svém vlastnickém právu. Na podporu tohoto tvrzení pak uvádí situaci, která ho staví do nerovného postavení s někým, kdo byl nesprávně odsouzen bez toho, že by šlo o důsledek politického zneužití práva.

Druhým argumentem obsaženým v ústavní stížnosti, kterým se podle stěžovatele rovněž odvolací soud nezabýval, je jednak skutečnost, že současní vlastníci předmětných nemovitostí, manželé M., je nabyli kupní smlouvou ze dne 1. 8. 1983 a dále, že trestní rozsudek nabyl právní moci až dne 15. 8. 1983, což zakládá neplatnost uzavřené kupní smlouvy, neboť stát prodal nemovitosti jako nevlastník. V této souvislosti stěžovatel namítá nesprávné právní posouzení založené na zcela mylném chápání právního významu obsahu dříve platného ustanovení § 453a občanského zákoníku, které vychází z původního účelového výkladu, že k přechodu vlastnického práva k věci z vlastníka na stát dochází přímo ze zákona a že trestní rozsudky, resp. jejich výroky o propadnutí majetku, měly pouze deklaratorní charakter. V takovém výkladu stěžovatel spatřuje důkaz toho, že totalitní stát určité vlastní normy účelově zneužíval a porušoval, a to aniž by zkoumal podmínky a okolnosti pro přechod majetku na stát.

Stěžovatel k výše uvedeným argumentům připojuje i své stanovisko o právní relevanci nálezu Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 173/95, a stanovisko pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS st. 4/97, které je reakcí na uvedený nález. Stanovisko Ústavního soudu podle stěžovatele spíše zohledňuje určité politické aspekty, aniž by bylo právním řešením.

Rozhodovací činnost Ústavního soudu je založena na kompetenci, která je mu svěřena Ústavou České republiky jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavnímu soudu tedy nepřísluší, aby zasahoval do jurisdikční činnosti obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR) a atrahoval tak na sebe právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to však jen za předpokladu, že jejich rozhodnutími nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Z tohoto pohledu se tedy Ústavní soud zabýval i předloženou ústavní stížností.

Soudce zpravodaj po posouzení obsahu ústavní stížnosti a námitek v ní uvedených shledal, že se jedná o argumenty uváděné stěžovatelem již v samotné žalobě a v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně a jde tedy de facto o polemiku se závěry vyslovenými v obou soudních rozhodnutích. Skutečnost, že soudy po provedeném řízení nevyhověly stěžovateli a vyslovily názor, který stěžovatel není ochoten přijmout, neboť má svůj vlastní právní názor, nezakládá ještě odůvodněnost ústavní stížnosti. Soudce zpravodaj konstatuje, že rozhodnutí obou soudů jsou plně v souladu se stanoviskem, které přijalo plénum Ústavního soudu dne 11. 3. 1997, sp. zn. Pl. ÚS st. 4/97. Poskytnout ochranu lze vlastnickému právu již konstituovanému a tedy již existujícímu a nikoli pouze tvrzenému nároku na ně, jak bylo již dříve Ústavním soudem opětovně judikováno. Navíc je třeba připomenout, že stěžovatel, pokud se rozhodl domáhat svých práv u příslušného okresního soudu, měl tak činit způsobem, který je stanoven pro uplatňování restitučních nároků ve zvláštních zákonech. Jinému postupu v tomto směru nemůže být ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny soudní ochrana poskytnuta.

Soudci zpravodaji proto nezbylo, než rozhodnout o ústavní stížnosti tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. 11. 1997

JUDr. Pavel Varvařovský

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru