Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 306/03Usnesení ÚS ze dne 01.07.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo podílet se na správě věcí veřejných
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legality (vázanosti státn... více
Věcný rejstříkKultura
EcliECLI:CZ:US:2003:4.US.306.03
Datum podání03.06.2003
Napadený akt

jiný zásah orgánu veřejné moci

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 2, čl. 4, čl. 21

231/2001 Sb., § 5


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 306/03 ze dne 1. 7. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 306/03

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. Z. D., JUDr. P. F.,

RNDr. J. M., J. N., Mgr. P. Š., a Mgr. P. Ž., všech zastoupených Prof. JUDr. A. G., CSc., advokátem, proti rozhodnutí předsedy vlády České republiky ze dne 3. dubna 2003, čj. 3028/03-KPV, o odvolání z funkce člena Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, a proti usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 2. dubna 2003, č. 368, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 3. 6. 2003, se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozhodnutí předsedy vlády České republiky ze dne 3. 4. 2003, čj. 3028/03-KPV, jimiž byli odvolání z funkce člena Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, a usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 2. 4. 2003, č. 368, kterým Poslanecká sněmovna navrhla předsedovi vlády neprodleně odvolat Radu pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen "Rada"), z důvodu opakovaného závažného porušení povinností uvedených v § 5 zák. č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání.

Stěžovatelé tvrdí, že uvedenými rozhodnutími předsedy vlády byli odvolání z funkce členů Rady způsobem, který je v rozporu s ústavním pořádkem a zákonem, čímž bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených základních práv a svobod, zakotvených v čl. 1 a čl. 2 odst. 2 Ústavy České republiky ("Ústava"), a dále čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 2 a čl. 21 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Jsou toho názoru, že předseda vlády postupoval v rozporu se zákonem č. 231/2001 Sb., když členy Rady odvolal z funkcí jako jednotlivce podle § 7 cit. zákona, ačkoliv usnesením Poslanecké sněmovny byl zmocněn odvolat Radu jako celek podle § 6 odst. 3 cit. zákona. Takovým postupem, dle jejich přesvědčení, porušil ústavní limity výkonu státní moci zakotvené v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. Stěžovatelé jsou dále toho názoru, že také Poslanecká sněmovna při jejich odvolání porušila zákon č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, a to tím, že schválený pořad schůze, která byla svolána na 2. dubna 2003, měl pouze jediný bod "Návrh na odvolání členů Rady pro rozhlasové a televizní vysílání", z čehož nelze dovodit, že by šlo o odvolání Rady jako celku. Zákon č. 231/2001 Sb. stanoví podmínky a meze výkonu funkce člena Rady, která je veřejnou funkcí. Zároveň stanoví i meze možných zásahů do činnosti Rady ze strany jiných orgánů státní moci, které při svých zásazích musí dbát zákonných podmínek. Poslanecká sněmovna a předseda vlády však tyto principy porušili, čímž porušili právo stěžovatelů zastávat za rovných podmínek veřejnou funkci. Stěžovatelé poukázali na nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 255/99.

Stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud jejich ústavní stížnost projednal přednostně, neboť se domnívají, že věc je natolik naléhavá, že je nezbytné, aby byla rozhodnuta co nejrychleji. Dále navrhli, aby ústavní stížnost byla Ústavním soudem projednána i v případě, že nevyčerpali všechny procesní prostředky, jelikož jde o věc, která svým významem podstatně přesahuje jejich vlastní zájmy. Uvedli, že podali proti svému odvolání určovací žalobu k obecnému soudu a z důvodu procesní opatrnosti též správní žalobu podle zák. č. 150/2002 Sb.

Předseda vlády České republiky PhDr. Vladimír Špidla, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že bývalé členy Rady odvolal po obdržení návrhu Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Zákon č. 231/2001 Sb. mu neumožňuje tento návrh přezkoumávat, ale pouze jej provést, a to neprodleně po obdržení návrhu, což učinil. Vyjádřil přesvědčení, že návrhem Poslanecké sněmovny ani následným odvoláním členů Rady nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatelů. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, Ústavní soud dospěl k názoru, že se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Ústavní soud rozhoduje pouze o pravomocných rozhodnutích obecných soudů, resp. jiných orgánů veřejné moci, která jsou, vzhledem ke své povaze, způsobilá zasáhnout do sféry ústavních práv či svobod (§ 72 odst. 1 zákona) za podmínky, že se jedná o konečná rozhodnutí ve věci, po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli

k ochraně jeho práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona). Stejně tak z ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy vyplývá, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoliv jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Tento požadavek konečnosti napadená rozhodnutí evidentně nenaplňují, neboť řízení ve věci není skončeno, což vyplývá i ze samotného tvrzení stěžovatelů v odůvodnění ústavní stížnosti, že proti napadeným rozhodnutím podali žaloby

k obecným soudům. Podle § 65 odst. 1 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak. Stěžovatelé tedy mají k dispozici právní prostředky k dosažení požadovaného stavu (ostatně sami uvedli, že je i užili). Teprve po jejich vyčerpání se mohou obrátit s ústavní stížností na Ústavní soud, budou-li k tomu ústavněprávní důvody.

Ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona sice představuje výjimku z obecné zásady, že před podáním ústavní stížnosti je nutno vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práva, nicméně je zřejmé, že tuto výjimku je třeba interpretovat restriktivně. Pojem "vyčerpání" ve smyslu citovaného ustanovení zákona znamená nejen uplatnění příslušného procesního prostředku, nýbrž i dosažení rozhodnutí příslušného orgánu v dané věci (viz např. usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 339/01, publikované jako usn. č. 33 ve Svazku č. 23, Sbírky nálezů a usnesení Ústavníhosoudu ČR). Prominutí neužití dostupných prostředků v případech vymezených v § 75 odst. 2 zákona tedy neznamená, že lze užít více nabízejících se cest současně a stavět tak Ústavní soud do role, kdy bude z vůle své či navrhovatelů jiné orgány státu nahrazovat. Navíc, dle přesvědčení soudce zpravodaje, je účelem podaného návrhu spíš vlastní zájem stěžovatelů.

Na základě výše uvedených skutečností protosoudce zpravodaj dospěl k názoru, že stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje, a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona. Proto ji podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. července 2003

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru