Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3057/09 #1Usnesení ÚS ze dne 12.05.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry
právo na soudní a jinou právní... více
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
trestný čin/vražda
Trest odnětí svobody
Nepříčetnost
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.3057.09.1
Datum podání27.11.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 29, § 219

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 116, § 2 odst.5


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3057/09 ze dne 12. 5. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele M. R., zastoupeného Mgr. Janem Krátkým, advokátem se sídlem Laurinova 1049, Mladá Boleslav, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1021/2009-603 ze dne 15. 9. 2009 a usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 7 To 29/2009-548 ze dne 14. 4. 2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 27. 11. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") č. j. 5 T 44/2008-479 ze dne 21. 11. 2008 shledán vinným trestným činem vraždy dle § 219 odst. 1, 2 písm. b), h) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), za což mu byl uložen výjimečný trest odnětí svobody na doživotí. Poškozená Česká pojišťovna, a. s., byla s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu bylo usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") č. j. 7 To 29/2009-548 ze dne 14. 4. 2009 zamítnuto, a dovolání proti rozhodnutí vrchního soudu usnesením Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1021/2009-603 ze dne 15. 9. 2009 jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.

Trestná činnost, jíž se měl stěžovatel dopustit, spočívala v tom, že dne 8. 2. 2008, v době kolem 20.50 hod., v areálu Psychiatrické léčebny v Kosmonosech, v ulici Lípy č. 15, v úmyslu usmrtit a získat jeho peníze a věci napadl a přesně nezjištěným způsobem dopravil do plastového odpadkového kontejneru poškozeného V. T., zmocnil se jeho náramkových hodinek značky Casio, peněženky s hotovostí ve výši nejméně 23 550 Kč, stříbrného řetízku a zimní bundy, víko kontejneru uzavřel a pomocí odpadků, které shromáždil pod kontejnerem, jej zapálil. Došlo tak k ohoření 80% povrchu těla poškozeného, který utrpěl i řadu dalších zranění a v důsledku udušení kouřovými plyny v kontejneru zemřel. Stěžovatel se výše popsaného jednání dopustil i přesto, že byl rozsudkem krajského soudu sp. zn. 8 T 75/97 ze dne 12. 11. 1997 uznán vinným trestným činem znásilnění dle § 241 odst. 1, 2 písm. b) tehdy platného trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v délce trvání 6 let a 6 měsíců, který vykonal.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že vydáním napadených rozhodnutí byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, neboť obecné soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost zkoumání jeho duševního stavu, přestože tato otázka byla klíčová jak z hlediska výroku o vině, tak i z hlediska určení výše trestu. Stěžovatel konstatoval, že obecné soudy vycházely při hodnocení jeho duševního stavu ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ze dne 11. 6. 2008, nicméně názory v něm obsažené byly založeny toliko na zdravotní dokumentaci a posudcích staršího data, aniž by znalci stěžovatele pro účely trestního řízení sami vyšetřili [§ 116 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád")]. Rezignace znalců na tento klíčový úkon po dvou neúspěšných pokusech, provedených v průběhu jediného dne, se jevila s ohledem na význam posuzované otázky jako předčasná, krom toho stále existovala možnost provést vyšetření stěžovatele pozorováním v ústavu, jak obhajoba opakovaně navrhovala. Dle názoru stěžovatele byl popsaný postup motivován snahou znalců usnadnit si práci, čemuž odpovídalo i to, že tito při zpracování posudku ze dne 11. 6. 2008 selektivně vycházeli pouze z těch podkladů, které odpovídaly zamýšlenému vyznění posudku, a naopak ignorovali řadu skutečností svědčících pro závěr opačný, tzn. pro závěr o nepříčetnosti stěžovatele. Paradoxně však při této činnosti, která spočívala zejména v přepisu výsledků předchozích vyšetření, dospěli znalci ke zcela opačným zjištěním než byly závěry odborníků, kteří stěžovatele v minulosti sami vyšetřovali. Stěžovatel podotkl, že s námitkami stran absence řádného vyšetření jeho duševního stavu se dostatečně nevypořádal ani vrchní soud, který naopak označil znalecký posudek ze dne 11. 6. 2008 za standardní, aniž by vyložil, jak může být standardním posudek o duševním stavu, který není opřen o vyšetření obžalovaného. Nejvyššímu soudu pak stěžovatel vytkl, že se nezabýval otázkou, zda byl uložený doživotní trest odnětí svobody s ohledem na výše popsané nedostatky při zjišťování duševního stavu skutečně adekvátní. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1021/2009-603 ze dne 15. 9. 2009 a usnesení vrchního soudu č. j. 7 To 29/2009-548 ze dne 14. 4. 2009 svým nálezem zrušil.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal spis krajského soudu sp. zn. 5 T 44/2008. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisového materiálu, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadené rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Podstatou ústavní stížnosti byla námitka, že závěr obecných soudů o příčetnosti stěžovatele neměl dostatečnou oporu v provedeném dokazování. Stěžovatel v této souvislosti poukazoval na skutečnost, že jeho duševní stav nebyl v trestním řízení vyšetřen postupem dle § 116 trestního řádu, a zpochybňoval správnost závěrů vyslovených ve znaleckém posudku ze dne 11. 6. 2008 s tím, že tyto odporují výsledkům předchozího znaleckého zkoumání. Stěžovatel tedy prostřednictvím své ústavní stížnosti vyjadřoval nesouhlas s tím, jak obecné soudy hodnotily důkaz znaleckým posudkem ze dne 11. 6. 2008.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy věnovaly otázce duševního stavu stěžovatele značnou pozornost (str. 24-27 a str. 32 rozsudku krajského soudu, str. 6-8 usnesení vrchního soudu), přičemž vrchní soud v reakci na odvolací námitky obhajoby podrobně a přesvědčivě vyložil důvody, pro něž nebylo možno duševní stav stěžovatele vyšetřit znalecky a proč poté, co stěžovatel odmítl se znalci spolupracovat, nebylo účelné nařizovat jeho pozorování ve zdravotnickém ústavu dle § 116 odst. 2 trestního řádu. Obdobně, byť poněkud stručněji, se k této otázce vyjádřil rovněž krajský soud (str. 32 rozsudku krajského soudu). V této souvislosti lze poukázat zejména na skutečnost, že znalci měli k dispozici záznamy o dlouhodobém sledování stěžovatele v letech 1983 až 1993 a 2003 až 2005, jakož i zcela aktuální znalecký posudek doc. MUDr. J. B., CSc. ze dne 14. 1. 2008. Pokud jde o samotný obsah znaleckého posudku ze dne 11. 6. 2008, Ústavní soud neshledal nic, co by svědčilo o tom, že tento byl zpracován účelově, nedbale či nekvalitně. Rovněž nutno podotknout, že vrchní soud se při hodnocení duševního stavu stěžovatele nespoléhal pouze na názor znalců, ale hodnotil rovněž chování stěžovatele v průběhu hlavního líčení (str. 7 usnesení vrchního soudu).

Jelikož Ústavní soud nezjistil existenci extrémního rozporu mezi důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními ani mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, nepříslušelo mu závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakoval svou obhajobu z řízení před obecnými soudy, s níž se tyto již v předchozím průběhu řízení dostatečně vypořádaly, a stavěl tak Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. května 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru