Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3055/09 #1Usnesení ÚS ze dne 17.01.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Hradci Králové
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkžaloba/na určení
Vlastnictví
EcliECLI:CZ:US:2012:4.US.3055.09.1
Datum podání27.11.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb.

40/1964 Sb., § 38 odst.2, § 37

99/1963 Sb., § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3055/09 ze dne 17. 1. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 17. ledna 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti 1) J. M. a 2) Ing. J. M., obou zastoupených JUDr Jaroslavem Poláčkem, advokátem, AK se sídlem nám. Republiky 53, 530 02 Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2009 č. j. 30 Cdo 2274/2009-606 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 10. 12. 2008 č. j. 18 Co 414/2008-579, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva, zejména pak právo na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek.

Konkrétně stěžovatelé brojili proti závěru obecných soudů, že svou žalobou na určení vlastnictví nepřípustně (v rozporu s rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005 sp. zn. 31 Cdo 1529/2004) obcházeli restituční zákonodárství.

Stěžovatelé sice nepopírali, že původně uplatnili své nároky s odkazem na zákon č. 229/1991 Sb., o půdě, a nebyli schopni prokázat naplnění restitučního titulu; přesto však neměli za to, že by posléze podanou žalobou obcházeli smysl restitučních předpisů. Jejich žaloba totiž byla opřena o skutečnost, že jejich matka, která smluvně převedla předmětné nemovitosti na stát, nebyla v době uzavření smlouvy způsobilá - pro nikoliv přechodnou duševní poruchu - takový úkon platně učinit. Spor stěžovatelů tak podle jejich názoru nelze než vyhodnotit jako standardní žalobu na určení vlastnictví, na kterou by citované stanovisko Nejvyššího soudu nemělo dopadat.

II.

Skutkový děj netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť je stěžovatelům i ostatním účastníkům řízení znám.

III.

Ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Z důvodů dále vyložených však Ústavní soud vyhodnotil podaný návrh jako zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje jakousi další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, č. 98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

Ústavní soud nemůže než přitakat námitce stěžovatelů, podle níž byla aplikace stanoviska Nejvyššího soudu na jejich věc toliko mechanická a nepřiléhavá. "Pouhá" neplatnost právního úkonu, jímž byl majetek převáděn na stát v době nesvobody, automaticky neznamená, že bylo nutno postupovat podle restitučního zákonodárství a že by později byl zcela vyloučen postup podle obecných soukromoprávních předpisů. V případě stěžovatelů je navíc nutno přihlédnout k tomu, že v době podání žaloby jim judikatura (zdánlivě) zapovídající jejich postup nemohla být ještě známa.

Opačný výklad by v případě stěžovatelů vedl k odepření spravedlnosti, neboť by reálně nemohli uspět ani dříve v restitučním řízení (neboť ještě nebyl ustálen citovaný výklad restitučních důvodů) ani posléze v řízení o určení vlastnictví (právě v důsledku judikatorní změny).

K podobnému závěru dospěl Ústavní soud i v nálezu sp. zn. I. ÚS 894/10, v němž mimo jiné konstatoval, že v situaci, kdy záměrem stěžovatelů od počátku zjevně nebylo "obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství", ale legitimním způsobem se domoci vydání nemovitostí, jež dříve nepochybně patřily jejich právnímu předchůdci a které měly být za nepříliš jasných a právně čistých okolností v období totalitního režimu převedeny na stát, nelze citované stanovisko Nejvyššího soudu aplikovat zcela mechanicky. Zároveň Ústavní soud poznamenal, že by bylo v obdobných situacích příliš tvrdé trvat na tom, aby stěžovatelé odhadli budoucí vývoj judikatury, která právě v době řešení jejich nikoliv jednoduchého případu doznala významné změny v nazírání na možnost použít místo restitučních zákonů předpisů obecných.

Přesto však Ústavní soud dospěl k závěru, že zrušení napadených rozsudků není na místě. Jak totiž uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové, i pokud by nebylo na věc stěžovatelů aplikováno stanovisko Nejvyššího soudu stran nepřípustnosti obcházení restitučních předpisů podáváním návrhů na určení vlastnictví, nebylo by možno žalobě stěžovatelů vyhovět, neboť předmětné nemovitosti byly již vedlejšími účastníky vydrženy. Proti takto vyloženému právnímu názoru ani jeho důsledkům Ústavní soud nemá žádných ústavněprávních námitek.

Za této situace by zrušení napadených rozsudků pouze prodloužilo řízení před obecnými soudy, přičemž by postrádalo jakoukoliv právní i reálnou funkci (včetně funkce precedenční, kterou již plní nález sp. zn. I. ÚS 894/10), neboť by na jeho konečném výsledku nebylo s to cokoliv změnit.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru