Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3052/12 #2Usnesení ÚS ze dne 07.03.2013

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříkPromlčení
dovolání/přípustnost
EcliECLI:CZ:US:2013:4.US.3052.12.2
Datum podání10.08.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.c, § 241a odst.2 písm.a, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3052/12 ze dne 7. 3. 2013

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Jet Investment, a. s., se sídlem v Brně, Hlinky 126/49, zastoupené JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem, AK se sídlem v Brně, Hlinky 505/118, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012 č. j. 25 Cdo 500/2010-354 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 11. 12. 2008 č. j. 69 Co 479/2008-247 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem podaným elektronicky dne 10. 8. 2012 se Jet Investment, a. s., se sídlem v Brně (dále jen "žalovaná" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o zaplacení částky 786 151 Kč z titulu náhrady škody na majetku České republiky - Ministerstva obrany (dále jen "žalobkyně"), představující náklady na likvidaci černé skládky průmyslově nevyužitelného papíru složeného ve vojenském výcvikovém prostoru Libavá.

II.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Olomouci (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 13 C 148/2003 vyplývají následující skutečnosti.

Dne 26. 6. 2007 nalézací soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni ve stanovené lhůtě částku 786 151 Kč (výrok I.) a náklady řízení (výrok II.).

Dne 11. 12. 2008 Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalované rozsudek nalézacího soudu ze dne 26. 6. 2007 ve výroku I. o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 393 075,50 Kč potvrdil (výrok I.), v další napadené části výroku I., pokud se týkala další částky 393 075,50 Kč, změnil tak, že žalobu zamítl (výrok II.), a rozhodl o nákladech nalézacího a odvolacího řízení (výroky III. a IV.). Odvolací soud dospěl k závěru, že je třeba zohlednit spoluzavinění žalobkyně a přiznal jí náhradu škody ve výši jedné poloviny. Dále konstatoval, že v průběhu odvolacího řízení žalovaná vznesla námitku promlčení a připomněl, že účastník řízení může vznést námitku promlčení kdykoliv za řízení (až do jeho pravomocného skončení) s tím omezením, že v režimu tzv. neúplné apelace (o který šlo i v této věci) se může odvolací soud zabývat námitkou promlčení vznesenou až v odvolacím řízení jen není-li spojena s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů. Vzhledem k tomu, že v souvislosti se vznesenou námitkou promlčení vyvstaly skutkové rozpory, pokud šlo o počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, tedy kdy se žalobkyně dozvěděla o tom, kdo za škodu odpovídá, a v důsledku těchto skutkových rozporů by vyvstala potřeba zjištění rozhodných skutkových okolností či provedení důkazů k objasnění počátku běhu subjektivní promlčecí doby, odvolací soud shledal námitku promlčení vznesenou žalovanou až v odvolacím řízení za nepřípustnou a dále k ní nepřihlížel.

Dne 30. 5. 2011 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání obou účastnic proti výroku rozsudku odvolacího soudu ze dne 11. 12. 2008, jímž byl změněn rozsudek nalézacího soudu o zaplacení 393 075,50 Kč, zamítl, jinak dovolání obou účastnic řízení odmítl (výrok I.), a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Dovolací soud mimo konstatoval, že "[n]emůže jít o neposkytnutí ústavně garantované soudní ochrany, jestliže dovolací soud v souladu s tradičními procesními zásadami i principy elementární logiky odmítne přezkum části výroku rozhodnutí odvolacího soudu, který je pro něj příznivý (nejde navíc o žádné nepřípustné štěpení nároku libovůlí soudu, nýbrž o prostý důsledek závěru, že v určitém rozsahu žalovaná za škodu neodpovídá) a jehož odstranění nemůže vést k prospěchu dovolávajícího se účastníka." Konstantní judikatura ostatně dovodila, že z povahy dovolání jakožto opravného prostředku vyplývá, že k jeho podání je oprávněn pouze ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech odstranitelná zrušením rozhodnutí; tento názor opakovaně shledal ústavně konformním i Ústavní soud. Ve vztahu k námitce promlčení dovolací soud akceptoval závěry odvolacího soudu.

III.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti na různých místech tvrdila, že postup dovolacího soudu při posuzování přípustnosti dovolání byl chybný, čímž došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv. Polemizovala s dovolacím soudem ohledně jeho posouzení přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu a vyjádřila přesvědčení, že dovolací soud nepostupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, když dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl zčásti odkazem na absenci subjektivní legitimace a zčásti na nedostatek zásadního právního významu, v důsledku čehož se nezabýval jejími námitkami ohledně protiústavního procesního rozštěpení nároku žalobkyně a chybného poučení odvolacím soudem.

Odvolacímu a dovolacímu soudu dále stěžovatelka vytkla, že se zcela bezdůvodně odmítly zabývat jí řádně vznesenou námitkou promlčení; poukázala na usnesení ze dne 12. 5. 2009 sp. zn. II. ÚS 915/09 (U 11/53 SbNU 869) a uvedla, že k uvedené námitce se soudy vyjádřily pouze velmi povrchně a formalisticky. Stěžovatelka podrobně poukázala na skutkové okolnosti týkající se jí namítaného promlčení a na rozdíl od obecných soudů dospěla k závěru, že "[d]ošlo tak ke splnění všech předpokladů pro přiznání promlčení uplatňovaných nároků, což plyne jednoznačně ze zjištěného skutkového stavu, jakož i z provedených důkazů." Rozsudek odvolacího soudu jí tak zcela evidentně odejmul právo na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatelka též tvrdila, že napadenými rozhodnutími dovolacího a odvolacího soudu bylo porušeno její základní právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, a to tím, že "soudy svévolně a bez řádného odůvodnění rozhodly, že ze spisu nelze zjistit počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty (ačkoliv to možné jednoznačně bylo)", a na základě toho se odmítly zabývat námitkou promlčení, v důsledku čehož se snížila hodnota jejího majetku o částku 393 075,50 Kč.

IV.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.

Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatelky, že napadená rozhodnutí byla projevem libovůle, neboť obecné soudy její věc nesprávně právně posoudily (a to zejména ve vztahu k námitce promlčení), čímž současně zasáhly do jejího vlastnického práva.

Ústavní soud poznamenává, že základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 a násl. hlavy páté Listiny, jehož součástí je mj. i záruka spravedlivého a veřejného projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a nepředstavuje záruku jakéhokoliv materiálního subjektivního práva (což ostatně vyplývá již ze samotného znění uvedených článků). Jejich účelem je poskytnout procesní ochranu právům již existujícím, bez ohledu na to, zda se jedná o hmotná ústavně zakotvená základní práva či práva vyplývající z "obyčejného" zákona (srov. např. rozhodnutí Evropského soudu ze dne 14. 5. 2002 o nepřijatelnosti ve věci Zehnalová a Zehnal proti České republice, stížnost č. 38621/97, část E; uveřejněno ve volně přístupné databázi HUDOC na adrese http://www.echr.coe.int a v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č 4/2002, str. 191).

K tvrzení stěžovatelky o nesprávném právním posouzení námitky promlčení Ústavní soud uvádí, že není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149); nález ze dne 29. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 398/04 (N 154/42 SbNU 257)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Dle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy, zejména však soud odvolací, své právní závěry ohledně nepřípustnosti námitky promlčení vznesené ve stadiu odvolacího řízení dostatečně a tudíž ústavně relevantním způsobem odůvodnily.

K tvrzení o porušení čl. 11 Listiny, postrádajícím podrobnější argumentaci ústavněprávní, Ústavní soud uvádí, že za okolností projednávaného případu v rozhodnutí obecných soudů nelze spatřovat jakýkoliv zásah do základního práva na ochranu vlastnictví stěžovatelky, resp. na pokojné užívání jejího majetku.

Ze všeho, co se ze spisu Ústavním soudem vyžádaného, jakož i z ústavní stížnosti samotné podává, je patrno, že Nejvyšší soud, vycházeje z nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 396/10, neodepřel stěžovatelce dovolací přezkum rozsudku odvolacího soudu. Jeho závěry o subjektivní nepřípustnosti dovolání proti vyhovujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu jsou však ústavně nezpochybnitelné (odpovídají zjevně ustálené judikaturní praxi i doktríně). Ohledně závěrů Nejvyššího soudu stran dovoláním napadeného rozsudečného výroku vyhovujícímu z poloviny žalobě proti stěžovatelce podané též nelze jakoukoliv opodstatněnost ústavní stížnosti dovodit. Důvody, pro něž byl v této části shledán návrh žalobce proti stěžovatelce vznesený po právu, byly v naříkaných rozsudcích obecných soudů dostatečně přesvědčivě popsány a Ústavní soud může na ně pro stručnost odkázat s jen krátkým připomenutím, že zatímco citovaným nálezem byly ve věci rozhodující soudy vázány, závěry usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 915/09 stricto sensu pro jejich rozhodování závazné nebyly. Proto sice ústavně přezkoumatelná mohla být výtka stěžovatelky, že byla nesprávně jako nepřípustná hodnocena jí vznesená námitka promlčení, leč i v této části, jak je již shora uvedeno, nebylo možno přiznat výhradám v ústavní stížnosti formulovaným opodstatněnost.

Maje i jinak stěžovatelkou napadená rozhodnutí za ústavně souladná, může Ústavní soud na jejich odůvodnění, představující výraz nezávislého soudního rozhodování, v dalším odkázat.

S ohledem na výše uvedené odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. března 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru