Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3040/18 #1Usnesení ÚS ze dne 14.01.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Němčovice
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkškoda/náhrada
dovolání/přípustnost
škoda/odpovědnost za škodu
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.3040.18.1
Datum podání10.09.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 420 odst.1, § 415

99/1963 Sb., § 241a odst.2, § 136, § 237


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3040/18 ze dne 14. 1. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obce Němčovice, sídlem Němčovice 37, zastoupené JUDr. Sylvou Rychtalíkovou, advokátkou, sídlem Kodaňská 521/57, Praha 10 - Vršovice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2018 č. j. 25 Cdo 3811/2017-503, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a obchodní korporace KLADRUBSKÁ a. s., sídlem Vojenice 80, Kladruby, zastoupené JUDr. Petrem Košťálem, advokátem, sídlem gen. R. Tesaříka 256, Příbram, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu se podává, že Okresní soud v Rokycanech (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 4. 10. 2016 č. j. 6 C 136/2012-441 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 313 281 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně od 1. 11. 2012 do zaplacení, zamítl žalobu o zaplacení dalších 313 281 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 20. 6. 2012 došlo v souvislosti se silným deštěm k rozsáhlé erozní události spočívající ve splavení ornice z půdního bloku osetého kukuřicí, obhospodařovaného vedlejší účastnicí, čímž vznikla škoda na majetku stěžovatelky ve výši 729 874 Kč, která sestává z nákladů na odstranění bahna z komunikace, z příkopů podél komunikace, z rybníku a z kurtů, a z nákladů na opravu kurtů včetně plotu. Stěžovatelka obdržela účelovou dotaci 150 000 Kč (akce řešení povodňových škod) a finanční výpomoc od Krajského úřadu Plzeňského kraje ve výši 50 000 Kč. V případě osetí půdního bloku úzkořádkovou plodinou by erozní smyv byl výrazně redukován (o 77,7 %). Okresní soud posoudil nárok stěžovatelky podle § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), dospěl k závěru, že vedlejší účastnice porušila § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů, neboť svou činností zapříčinila narušení pozemků erozí, porušila i § 27 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, protože o pozemky nepečovala tak, aby nedocházelo ke zhoršování vodních poměrů, zejména odnosu půdy erozní činností vody, a porušila též prevenční povinnost podle § 415 občanského zákoníku. Stěžovatelce vznikla v příčinné souvislosti s porušením zákonných povinností vedlejší účastnice škoda. Okresní soud aplikoval § 450 občanského zákoníku, vzal v úvahu stěžovatelkou obdržené dotace, umístění obce v terénu, tj. že se nachází v údolnici, a zohlednil, že se jednalo o extrémní přívalový déšť. Zároveň aplikoval § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), s tím, že i kdyby vedlejší účastnice žádnou zákonnou povinnost neporušila, k nějaké škodě, jejíž výši lze vyčíslit jen s nepoměrnými obtížemi, by došlo v důsledku samotného deště. S přihlédnutím k vyplacené dotaci a k dalším okolnostem volnou úvahou určil výši nároku stěžovatelky v polovině požadované částky, tj. ve výši 313 281 Kč.

3. K odvolání stěžovatelky i vedlejší účastnice rozhodl Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 22. 3. 2017 č. j. 12 Co 68/2017-478 tak, že výše rubrikovaný rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu, souhlasil s jeho závěrem o splnění zákonných předpokladů odpovědnosti za škodu, na rozdíl od okresního soudu neaplikoval § 450 občanského zákoníku, ale dospěl k závěru, že vedlejší účastnice odpovídá za škodu pouze v rozsahu 80 %, protože z 20 % by vzniku škody nezabránila ani při osetí pozemku vhodnou plodinou. Souhlasil s odpočtem částky, kterou stěžovatelka obdržela jako účelovou dotaci, a souhlasil rovněž s postupem podle § 136 o. s. ř. vzhledem k tomu, že ani po předložení všech faktur a provedení znaleckého posudku se nepodařilo přesně zjistit výši škody.

4. K dovolání stěžovatelky i vedlejší účastnice rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením tak, že dovolání stěžovatelky se odmítá (výrok I), dovolání vedlejší účastnice se zamítá (výrok II), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok III). K důvodům odmítnutí dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka v dovolání uvedla, že rozhodnutí krajského soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Z obsahu jejího dovolání však není patrno, o kterou otázku hmotného práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení právní otázky krajským soudem odchyluje, ač se jedná o obligatorní náležitost dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Má-li být dovolání přípustné proto, že Nejvyšším soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) Nejvyšší soud odchýlit, což z obsahu dovolání stěžovatelky nevyplývá (srov. shodně např. usnesení ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 či ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2733/2013). Stěžovatelkou formulovaná otázka, zda přívalový déšť je neodvratitelnou událostí (vyšší mocí) vedoucí k částečnému zproštění odpovědnosti za způsobenou škodu, jednak již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena, především však na řešení této otázky rozhodnutí krajského soudu nespočívá. Za okolnosti, které nelze odvrátit, vzniklé tzv. vyšší mocí, konstantní judikatura považuje události způsobené vnějšími přírodními silami, včetně přívalových srážek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 1. 2017 sp. zn. 23 Cdo 4080/2016, rozsudek ze dne 22. 9. 2004 sp. zn. 32 Odo 1186/2003 či usnesení ze dne 10. 1. 2013 sp. zn. 25 Cdo 1979/2012). V souzené věci však nelze uvažovat o přívalovém dešti jako o liberačním důvodu podle § 420a odst. 3 občanského zákoníku, protože soudy obou stupňů správně posoudily odpovědnost vedlejší účastnice podle § 420 odst. 1 občanského zákoníku a krajský soud zvažoval přívalový déšť jako jednu z příčin vzniku škody v souvislosti s úvahou o příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti vedlejší účastnicí a vzniklou škodou, přičemž otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou. Brojí-li stěžovatelka jen proti závěru krajského soudu o neexistenci příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti vedlejší účastnicí a vznikem škody v rozsahu 20 %, nepředkládá tak žádnou právní otázku, jež by mohla přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit, stejně tak brojí-li stěžovatelka proti závěru krajského soudu o výši škody, nesměřují její námitky proti právnímu posouzení věci, ale proti zjištěnému skutkovému stavu. Ani nesouhlas stěžovatelky s aplikací § 136 o. s. ř. přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Stěžovatelka pouze polemizuje s právním posouzením věci, aniž by z jejího podání bylo patrno, zda a v čem se podle mínění stěžovatelky krajský soud při aplikaci § 136 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a od které (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015 sp. zn. 29 Cdo 3895/2014).

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka předně spatřuje porušení jejích ústavně garantovaných práv v tom, že její dovolání bylo neústavně odmítnuto, přestože vymezovalo předpoklady přípustnosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť obsahovalo důvody dovolání, vymezovalo sporné otázky hmotného práva podle § 237 o. s. ř. i dovolací návrh. Ostatně Nejvyšší soud dal stěžovatelce za pravdu, když v napadeném rozhodnutí uvedl, že aplikace liberačního důvodu, který by škůdce zprostil (byť částečně) odpovědnosti za škodu, nepřipadá v daném případě v úvahu s ohledem na porušení prevenční povinnosti škůdcem (šlo o jednu ze sporných otázek hmotného práva stěžovatelkou v dovolání uvedených). Přesto ponechal bez povšimnutí závěr krajského soudu, v jehož důsledku byla vedlejší účastnice (škůdkyně) částečně zproštěna odpovědnosti za škodu, když přívalový déšť byl krajským soudem posouzen jako vyšší moc a v důsledku tohoto nesprávného závěru krajský soud (ve shodě s okresním soudem) snížil výši škody o 50 %.

6. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení vůbec nezabýval otázkou, kterou stěžovatelka vymezila jako otázku zásadního právního významu, která dosud nebyla podle jejího zjištění v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu vůbec řešena, a to otázkou důvodnosti (možnosti) snížení náhrady škody z důvodu částečné sanace způsobené škody z dotace poskytnuté stěžovatelce z veřejných prostředků (v daném případě z krajského rozpočtu). Jinými slovy řečeno, Nejvyšší soud se vyhnul posouzení otázky, zda poskytnutí dotace může být důvodem pro snížení náhrady škody, tedy ve svém důsledku zda může vést ke zproštění odpovědnosti za škodu na straně škůdce. Tuto otázku přitom stěžovatelka považuje -is ohledem na veřejný zájem - za zcela zásadní otázku hmotného práva, kterou explicitně neřeší žádná norma platného práva. Stěžovatelka přitom v dovolání jasně uvedla, že s posouzením této otázky oběma soudy zásadně nesouhlasí (tedy se snížením náhrady škody o poskytnutou dotaci) a že situaci, kdy škoda způsobená osobou soukromého práva má být hrazena z veřejných prostředků, považuje v právním státě za nepřijatelnou. Stěžovatelka má za to, že tímto argumentem zcela vyhověla požadavkům stanoveným v § 241a odst. 3 o. s. ř., vztahujícím se k vymezení důvodu dovolání. Přesto tato zásadní právní otázka nebyla v napadeném usnesení vůbec řešena.

7. Závěrem stěžovatelka zdůrazňuje, že právní závěry, k nimž dospěly v meritu věci okresní soud a krajský soud, si vzájemně odporovaly (zejména v otázce částečného zproštění odpovědnosti škůdce za způsobenou škodu, resp. v otázce důvodů pro snížení náhrady škody) a navíc byly formulovány obtížně srozumitelným způsobem. Nejvyšší soud pak sám shledal, že krajský soud "použil nevhodnou formulaci, uvedl-li, že se žalovaná v rozsahu 20 % zprostila odpovědnosti za škodu". Za těchto okolností bylo pro stěžovatelku mimořádně obtížné přesně formulovat otázky hmotného práva zásadního významu, na nichž spočívalo rozhodnutí krajského soudu. Jak nepřímo vyplývá z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, ani jemu nebylo zcela jasné, jak krajský soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice (škůdkyně) neodpovídá za způsobenou škodu v rozsahu 50 %. I z tohoto důvodu považuje stěžovatelka napadené usnesení za rozhodnutí nespravedlivé, resp. rozhodnutí, kterým byla stěžovatelce odepřena spravedlnost. Konečně je třeba také zmínit, že Nejvyšší soud zcela pominul nesprávnost aplikace § 136 o. s. ř. při stanovení výše škody okresním soudem a krajským soudem, ačkoli tato vada byla stěžovatelkou v dovolání rovněž namítána.

III.

Vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka

8. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření Nejvyššímu soudu a vedlejší účastnici. Dále si Ústavní soud připojil spis vedený okresním soudem.

9. Nejvyšší soud ve svém vyjádření zejména uvedl, že dovolání stěžovatelky postulát přípustnosti dovolání nesplňovalo, neboť jeho přípustnost byla vymezena toliko obecným tvrzením, že krajský soud se v napadeném rozsudku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, potažmo založil své rozhodnutí na řešení otázek Nejvyšším soudem dosud neřešených, aniž by však stěžovatelka specifikovala, které právní otázky krajský soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a které jsou naopak Nejvyšším soudem dosud neřešené. Neodkázala přitom ani na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nichž by to bylo seznatelné. Již tato skutečnost sama o sobě zakládá nedostatek, pro nějž nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat. S odkazy na obsah napadeného usnesení a jeho odůvodnění Nejvyšší soud navrhl ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

10. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření uvedla, že stěžovatelkou tvrzenou otázku zásadního právního významu (možnosti snížení náhrady škody z důvodu částečné sanace způsobené škody z dotace poskytnuté stěžovatelce z veřejných prostředků) v dovolání stěžovatelky nenalézá a zjevně to je důvodem, proč se Nejvyšší soud v napadeném usnesení takovou otázkou blíže nezabýval. Vedlejší účastnici by udivilo, pokud by za tohoto právního stavu Ústavní soud dovodil, že napadeným usnesením bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelky zaručené ústavním pořádkem a byť jen částečně vyhověl této ústavní stížnosti.

11. Obě vyjádření byla zaslána stěžovatelce k replice, ta však této možnosti nevyužila.

IV.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.

V.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

14. Proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

15. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

16. Ústavní soud předně konstatuje, že právně (ústavně) relevantní otázkou v posuzované věci je zejména to, zda Nejvyšší soud postupoval správně, když odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné. Za účelem posouzení této otázky si Ústavní soud vyžádal předmětný soudní spis vedený okresním soudem a po posouzení dovolání stěžovatelky (na č. l. 491 až 493 soudního spisu) shledává, že na klíčovém závěru Nejvyššího soudu, že dovolání stěžovatelky není přípustné, jelikož z obsahu jejího dovolání není patrno, o kterou otázku hmotného práva (při jejímž řešení se krajský soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu) jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení právní otázky krajským soudem odchyluje, neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Naopak napadené usnesení Nejvyššího soudu je řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)] a též podle názoru Ústavního soudu stěžovatelka nenaplnila podmínky přípustnosti dovolání. Jak vyplývá ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.

17. Stěžovatelka se dále ve své ústavní stížnosti ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Stěžovatelka ve své podstatě pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)]. Nadto podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tedy Ústavní soud se ani nemůže zabývat námitkami směřujícími proti rozhodnutím krajského a okresního soudu.

18. Ústavní soud závěrem shrnuje, že Nejvyšší soud v předmětné věci při posouzení obsahu dovolání stěžovatelky postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a také se svou ustálenou rozhodovací praxí. Postup Nejvyššího soudu byl řádně odůvodněn s odkazy na předchozí judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (sub 4), a Ústavní soud považuje výklad provedený Nejvyšším soudem za ústavně konformní a srozumitelný a neshledává žádného důvodu pro svůj případný kasační zásah.

19. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. ledna 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru