Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3035/17 #1Usnesení ÚS ze dne 28.11.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
přípravné řízení
Předběžné opatření
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.3035.17.1
Datum podání27.09.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 79a, § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 134 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3035/17 ze dne 28. 11. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila ve věci ústavní stížnosti společnosti immigon portfolioabbau ag se sídlem ve Vídni, Peregringasse 2, Rakouská republika, zastoupené Richardem Hořejším, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 655/1, proti usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. července 2017, sp. zn. 9 To 39/2017, a Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2017, sp. zn. 2 T 8/2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), požaduje stěžovatelka zrušení výše uvedených usnesení, neboť má za to, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Městský soud v Praze výše uvedeným usnesením zamítl návrh stěžovatelky na zrušení zajištění peněžních prostředků ve výši 36 194 846,50 Kč (výrok II.), dále zrušil zajištění peněžních prostředků podle § 79a trestního řádu ve výši 46 656 789,82 Kč a složil je do úschovy (výroky III. a IV.). Napadeným usnesením Vrchní soud v Praze zamítl opravný prostředek stěžovatelky.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že je rakouskou bankou, která se pro dobytí své pohledávky obrátila na dražební společnost, aby zpeněžila zastavené nemovitosti. Dražební společnost však v rozporu se smlouvou výtěžek dražby stěžovatelce nevyplatila, ale podala na sebe insolvenční návrh, k němuž se stěžovatelka připojila. Insolvenční správkyně zahrnula do majetkové podstaty dražební společnosti i výtěžek dražby zastavené nemovitosti, což stěžovatelka napadla excindační žalobou, které soud vyhověl - s tím, že ze soupisu majetkové podstaty dražební společnosti se vylučuje částka 36 194 846,50 Kč. Po vydání excindačního rozsudku se stěžovatelka opakovaně obrátila na orgány činné v trestním řízení se žádostí o zrušení zajištění peněžních prostředků, zajištěných ještě před zahájením insolvenčního řízení, v trestním řízení proti statutárním zástupcům dražební společnosti, kteří nevyplatili rovněž výtěžky dalších dražeb. Soudy o žádosti stěžovatelky rozhodly napadenými usneseními; krátce po vydání usnesení odvolacího soudu byli obžalovaní statutární zástupci dražební společnosti pravomocně odsouzeni.

Stěžovatelka má za to, že její právo na spravedlivý proces porušily soudy tím, že nerespektovaly pravomocný rozsudek o excindační žalobě. Podle stěžovatelky takový výrok současně znamená, že vyloučená částka je jejím majetkem; orgány činné v trestním řízení nemohou určovat, kdo je vlastníkem, ale pouze dočasně omezit dispozice (viz například sp. zn. III. ÚS 3847/12). Podle § 80 trestního řádu je pak nutné vydat zajištěnou věc tomu, o jehož právu k věci není pochyb; napadená usnesení však dovozují pochybnost o údajné mnohosti subjektů, které uplatňují svá práva k zajištěným prostředkům. Stěžovatelka odmítá závěry soudů, které vylučují vázanost excindačním rozsudkem, protože soudy musí při prověřování předběžné otázky respektovat předchozí rozhodnutí jiného soudu (viz sp. zn. I. ÚS 647/02).

Podle stěžovatelky lze zajištěné prostředky rozdělit na tří části: na prostředky, o které usiluje stěžovatelka, prostředky, o které usiluje společnost, jíž se týká výrok I. usnesení Městského soudu v Praze, a na zbývající částku 8 461 943,32 Kč. Ke všem třem částkám přitom uplatňuje nárok také insolvenční správkyně, avšak o nároku ve vztahu ke stěžovatelce již soud rozhodl. Nároky poškozených v trestním řízení svědčí vůči odsouzeným pachatelům, nikoliv však vůči prostředkům dražební společnosti. Přesto Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení připouští k zajištěným prostředkům i možnost (neuplatněného) nároku poškozených v trestním řízení; pochybnosti však nejsou v dané věci namístě, proto stěžovatelka považuje napadená rozhodnutí za vadná a navrhuje jejich zrušení.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR); není další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto je ve vztahu k procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení, včetně soudů, povolán reagovat pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená práva, nebo je alespoň ohrožovat.

V projednávané věci je zjevné, že stěžovatelka je jednou z řady osob postižených trestním jednáním statutárních zástupců dražební společnosti - některé osoby uplatnily své nároky v rámci trestního řízení, v němž byly dne 23. prosince 2013 zajištěny prostředky na účtu dražební společnosti, jiné postižené (mj. stěžovatelka) uplatnily své nároky v insolvenčním řízení zahájeném dne 31. prosince 2013. Stěžovatelka sama podala trestní oznámení teprve 19. března 2017 (dva dny poté, co soud obžalované nepravomocně odsoudil), přičemž stížnost proti shora napadenému usnesení Městského soudu v Praze podala stěžovatelka již dne 11. března 2017.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. ledna 2017 rozhodoval o excindační žalobě stěžovatelky proti insolvenční správkyni, která předmětnou částku považovala za součást majetkové podstaty. Vrchní soud přitom konstatoval, že jeho závěry se týkají vyškrtnutí sporného majetku ze soupisu a nebrání soudu v rozhodnutí ve věci samé o tom, kdo a kdy majetek stěžovatelce vydá. Insolvenční správkyně ani banka tak učinit nemůže, dokud orgány činné v trestním řízení zajištění nezruší nebo nezmění.

Orgány činné v trestním řízení jsou oprávněny zajistit peněžní prostředky, které mohou mít úzký vztah k trestné činnosti, a to jen na dobu účelnosti pro trestní řízení (§ 79a odst. 1, 3 trestního řádu). Podle § 79a odst. 4 trestního řádu může o zrušení či změnu zajištění kdykoliv požádat také vlastník účtu. Orgán činný v trestním řízení musí následně rozhodnout také o zrušení omezení podle § 80 trestního řádu, tedy vydat prostředky tomu, o jehož právu není pochyb, v opačném případě je složit do úschovy a osobu, která si na věc činí nárok, upozornit, že jej může uplatnit v řízení občanskoprávním. Stěžovatelka není vlastníkem zajištěného účtu, a proto nebyla oprávněna podat žádost podle § 79a odst. 4 trestního řádu, což konstatoval i Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení.

Jinými slovy řečeno, orgány činné v trestním řízení nejsou oprávněny rozhodovat o tom, kdo je a kdo není vlastníkem zajištěných prostředků, ale mohou zrušit zajištění, a to jen na žádost oprávněného nebo tehdy, neexistuje-li nadále k zajištění důvod. Nejsou proto oprávněny vyplácet různé částky jednotlivým subjektům, které dokládají svůj nárok či požadují jejich vyplacení, ale umožnit majiteli disponovat se zajištěným účtem. Pokud jsou pochybnosti v tom smyslu, kdo je oprávněn s účtem nakládat, rozhodne o právům k účtu soud; do té doby jsou již nezajištěné prostředky v úschově.

V projednávané věci nastal souběh dvou samostatných řízení, trestního a insolvenčního, přičemž každé z nich zohledňuje jiné okolnosti složitého případu, každé má svá vlastní pravidla a jejich souběh je možný; zrušení zajištění v trestního řízení neovlivní práva plynoucí z řízení insolvenčního a ani nemůže derogovat jeho předchozí rozhodnutí (viz též nález sp. zn. I. ÚS 3523/16).

Námitky stěžovatelky proto nemohou být důvodné, částečně proto, že soudy nevyhověly jejím požadavkům coby podaným osobou neoprávněnou, a zčásti proto, že stěžovatelka i druhá společnost se domáhají prostředků z účtu, k němuž svědčí práva minimálně dalšímu subjektu. Pochybnosti o majiteli účtu (o těch, kdo uplatňují nároky k penězům na něm) nejsou orgány činné v trestním řízení oprávněny posuzovat a příslušný pro rozhodování je soud v řízení občanskoprávním.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. listopadu 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru