Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3032/10 #1Usnesení ÚS ze dne 19.05.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Brno
SOUD - OS Praha 7
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
základní práva a svobody/právo vlastnit a... více
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
vlastnické právo/omezení
Nájem
nájemné
akt/konstitutivní
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.3032.10.1
Datum podání22.10.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

107/2006 Sb., § 3 odst.6

40/1964 Sb., § 696

99/1963 Sb., § 221 odst.1, § 237 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3032/10 ze dne 19. 5. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 19. května 2011 v senátě v složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti M. D. S., zastoupeného JUDr. Klárou Veselou Samkovou, advokátkou, AK se sídlem Španělská 6, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 čj. 26 Cdo 3265/2009-99, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2008 čj. 18 Co 341/2008-65 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 11. 2007 čj. 5 C 121/2007-38 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení čl. 1, čl. 3, čl. 4, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva), resp. čl. 17 a čl. 18 Úmluvy a čl. 4 Ústavy, domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o určení výše nájemného z bytu a o zaplacení částky 352 343 Kč s příslušenstvím.

Stěžovatel podrobně zrekapituloval průběh a výsledky řízení, ve kterém se jako vlastník a pronajímatel bytu v Praze 7 domáhal žalobou po žalovaném nájemci O. K. placení nájemného ve stanovené výši a rozsahu, neboť regulovaný nájem považoval za nepřiměřeně nízký a zákon č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu, a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jeho nárok neřešil. V této souvislosti stěžovatel bohatě citoval z nálezové judikatury Ústavního soudu, týkající se problematiky regulace nájemného u nájemních bytů, přenášení sociální zátěže jedné skupiny lidí (nájemci) na druhou (pronajímatelé) a neúměrného omezování vlastnického práva vlastníků bytů s regulovaným nájemným ve srovnání s vlastníky jiných nemovitostí.

Stěžovatel vytkl obecným soudům porušení práva na spravedlivý proces, neboť odmítly rozhodnout o výši obvyklého nájemného, což legitimně očekával, a navzdory nálezům Ústavního soudu jeho žalobu zamítly s odůvodněním, že nebyl ve sporu aktivně legitimován. S tímto závěrem stěžovatel nesouhlasil a zdůraznil, že povinnost rozhodnout o zvýšení nájemného pro futuro byla obecným soudům adresována v nálezu sp. zn. Pl.ÚS 20/05 a rozhodovací praxí Ústavního soudu dále rozvedena.

Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel se žalobou podanou Obvodnímu soudu pro Prahu 7 dne 18. 6. 2007 domáhal, aby žalovanému Ing. O. K. byla uložena povinnost platit mu nájemné za užívání označeného bytu ve výši 100 Kč/m2 měsíčně, tj. částku 13 880 Kč měsíčně, a to ode dne podání žaloby do doby, než výše jednostranně zvyšovaného nájemného dosáhne požadované částky za m2. Dále se domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu částku 352 343 Kč s příslušenstvím jako rozdíl mezi tím, co za období posledních tří let na nájemném bylo skutečně zaplaceno, a tím, co za tuto dobu zaplaceno být mělo. Obvodní soud žalobu zamítl s odůvodněním, že pronajímatel není oprávněn domáhat se u soudu určení výše nájemného, neboť podle zákona č. 107/2006 Sb. (§ 3 odst. 6) lze podat žalobu na určení neplatnosti zvýšení nájemného, ke které je oprávněn pouze nájemce.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o určení výše nájemného a o zaplacení částky ve výši 41 670 Kč s příslušenstvím (výrok I.), ve zbytku (tj. ve výroku o zaplacení částky 310 673 Kč s přísl.) rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení (výrok II.). Odvolací soud potvrdil správnost právního názoru soudu I. stupně o tom, že pronajímatel se nemůže úspěšně domáhat určení nájemného z bytu konstitutivním soudním rozhodnutím za období, kdy již byl účinný zákon č. 107/2006 Sb., a v souvislosti s tímto určením požadovat doplatek mezi výší neregulovaného nájemného a výší nájemného stanoveného (a placeného) podle zákona č. 107/2006 Sb. za období od 1. 1. 2007 do podání žaloby rozdílu ve výši 41 670 Kč. Co se týče požadavku stěžovatele na stanovení nájemného za dobu minulou, tj. tři roky zpětně od podání žaloby do 31. 12. 2006 (doplatek vyčíslený částkou 310 673 Kč s přísl.), odvolací soud shledal, že nárok byl posouzen podle právní úpravy, která na něho nedopadá, a pro tuto vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, rozsudek soudu I. stupně v tomto rozsahu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, řízení o dovolání proti rozsudku soudu I. stupně zastavil pro nedostatek své funkční příslušnosti.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu pojednání věci, vždy zkoumá formální náležitosti ústavní stížnosti a podmínky její přípustnosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

V projednávané věci stěžovatel petitorně napadl rozsudek Městského soudu v Praze v celém jeho rozsahu, tj. i ve výroku, jímž byl zrušen rozsudek soudu I. stupně ve výroku o zaplacení částky 310 673 Kč s příslušenstvím, a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. V tomto rozsahu se tedy nejedná o konečné rozhodnutí, ale o procesní rozhodnutí, jež navrací věc do kontradiktorního soudního rozhodovacího procesu, v jehož průběhu stěžovatel může uplatňovat všechna svoje práva.

Ústavní soud proto ústavní stížnost směřující proti kasačnímu výroku rozsudku Městského soudu v Praze odmítl jako nepřípustnou.

Na základě ve zbytku formálně bezvadné, včas podané a přípustné ústavní stížnosti stěžovatele Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v její projednatelné části zjevně neopodstatněná.

K tvrzenému porušení základních práv rozhodnutím Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu opírající se o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Ústavní soud připomíná svoji dosavadní rozhodovací praxi, ve které dal opakovaně najevo, že považuje usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání, což samo o sobě a bez dalšího není schopno zásahu do základních práv (srov. usnesení sp. zn. I.ÚS 129/97, publ. in Sb. n. u., sv. 8 str. 431). Úvahu Nejvyššího soudu o tom, že v konkrétní věci napadené rozhodnutí má či nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, Ústavní soud zpravidla nepřezkoumává, neboť tato úvaha je věcí dovolacího soudu, jehož posláním je mimo jiné sjednocovat judikaturu obecných soudů, a pomocí tohoto institutu v dovolacím řízení řešit právní otázky dosud neřešené nebo rozhodované odchylně či v rozporu s právem.

V odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší soud vyložil, že s ohledem na svoji (citovanou) judikaturu, jakož i judikaturu Ústavního soudu nemůže právní závěr odvolacího soudu o tom, že pronajímatel se nemůže úspěšně domáhat určení nájemného z bytu konstitutivním soudním rozhodnutím za období, kdy již byl účinný zákon č. 107/2006 Sb. umožňující jednostranné zvyšování nájemného, činit jeho rozsudek zásadně právně významným. Toto zjištění, stejně jako kvalifikace žalobních požadavků stěžovatele představujících ve skutečnosti návrh na zvýšení nájemného, z čehož vyplynul následný závěr o nepřípustnosti dovolání, nenasvědčovaly přítomnosti prvku svévole či jinému excesu, který by byl schopen přivodit kasaci napadeného usnesení. Stejný závěr je namístě přijmout i ve vztahu k zastavení řízení o dovolání proti rozsudku soudu I. stupně.

Ústavní soud neshledal důvod ke svému zásahu ani ve vztahu k napadených rozsudkům soudů I. a II. stupně. Jak oba obecné soudy připomněly, problematikou nájemného se Ústavní soud zabýval ve své rozhodovací praxi opakovaně. Bylo to především v připomínaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (publ. in Sb. n. u., sv. 40 str. 389, a pod č. 252/2006 Sb.), kterým Ústavní soud reagoval na tehdejší nežádoucí stav představovaný dlouhodobou nečinnosti zákonodárce stran předvídané regulace nájemného, jakož i v dalších nálezech, ve kterých myšlenky plenárního nálezu dále rozvinul a dotvořil (srov. např. sp. zn. I. ÚS 489/05, Sb. n. u., sv. 41 str. 59, sp. zn. IV. ÚS 175/08, tamtéž, sv. 50 str. 345). Za účelem sjednocení jistých rozdílných právních závěrů se k problematice (regulovaného) nájemného velmi podrobně vyjádřilo plénum Ústavního soudu ve stanovisku ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 (Sb. n. u., sv. 53 str. 885 a ve Sbírce zákonů pod č. 136/2009 Sb., dále jen "Stanovisko"). Předmětem posouzení pléna byly dvě otázky, jež spolu úzce souvisely: a) od jaké doby lze pronajímateli přiznat zvýšené nájemné; b) existence nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva a jeho subsidiarita.

K otázce projednávané ústavní stížností je relevantní pouze první bod, ke kterému se ve Stanovisku konstatuje, že "obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. 12. 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání sama povaha konstitutivního rozhodnutí; zvýšení nájemného za období od 1. 1. 2007 rovněž není možné, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští § 3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb." Ve Stanovisku dalo plénum Ústavního soudu jednoznačně najevo, že "zvyšování nájemného soudním rozhodováním bylo zcela mimořádným prostředkem, jehož použitelnost Ústavní soud podmínil nemožností zvyšovat nájemné podle zvláštní právní úpravy", kterou následně představoval zákon č. 107/2006 Sb., jenž umožnil pronajímatelům od 1. ledna 2007 jednostranně zvýšit nájemné způsobem a v rozsahu v zákoně stanoveným.

V projednávané věci stěžovatel podal žalobu po nabytí účinnosti zákona č. 107/2006 Sb. a domáhal se jí stanovení konstitutivní povinnosti žalovaného platit nájemné v jiné (vyšší) částce za m2 bytu, než jak připouštěl zákon a v souvislosti s tímto zvýšením žádal doplatek (mimo jiné) za období od ledna - května 2007. Soudy obou stupňů vyložily, že takovéto právo stěžovateli vůči žalovanému nájemci nepřísluší, bez ohledu na to, jak bylo právně kvalifikováno. Jejich právní závěry jsou zcela v souladu se Stanoviskem pléna Ústavního soudu, kterým je při svém rozhodování vázán i čtvrtý senát Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy), a proto v projednávané věci na odůvodnění napadených rozsudků stran nedostatku aktivní legitimace stěžovatele zcela odkazuje.

Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud neshledal tvrzení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených hmotných a procesních práv za opodstatněná, a proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout dílem podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) a dílem podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 19. května 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru