Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 303/11 #1Usnesení ÚS ze dne 11.04.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Praha-východ
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.303.11.1
Datum podání01.02.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 201 odst.1

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 303/11 ze dne 11. 4. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 11. dubna 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti JUDr. A. I., zastoupeného JUDr. Romanou Křenkovou, advokátkou, AK Vladislavova 12, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 26. 8. 2009 č. j. 32 T 130/2009-36 a usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2010 č. j. 10 To 199/2010-59 a Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010 č. j. 3 Tdo 1116/2010-76 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v jeho trestní věci s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 32 T 130/2009 zjistil Ústavní soud, že tamní soud rozsudkem ze dne 26. 8. 2009 č. j. 32 T 130/2009-36 shledal stěžovatele vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky dle ustanovení § 201 odst. 1 trestního zákona, kterého se dopustil skutkem ve výroku rozsudku popsaným. Soud vysvětlil, že ačkoli kvůli neprovedení odběru krve nebyla zjištěna přesná hladina alkoholu v krvi stěžovatele, byl stěžovatel ovlivněn alkoholem v míře převyšující jedno promile a byl tedy nezpůsobilý řídit motorové vozidlo, o čemž svědčí doznání stěžovatele o předchozí konzumaci alkoholu, výsledek dechové zkoušky a výpovědi zasahujících policistů. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18. 5. 2010 č. j. 10 To 199/2010-59 stěžovatelovo odvolání zamítl jako nedůvodné. Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 10. 2010 č. j. 3 Tdo 1116/2010-76 dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Stěžovatel namítá, že nebyl proveden důkaz krevní zkouškou, a to bez jakéhokoli odůvodnění, v důsledku čehož jeho skutek nebyl dostatečně důkazně podložen, což má vliv i na právní kvalifikaci jeho jednání.

Předseda senátu Okresního soudu Praha-východ ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a dodal, že si není vědom toho, že by stěžovatel byl jakýmkoliv způsobem zkrácen na některém ze svých procesních práv.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94). Že sama "věcná správnost" není kriteriem ústavněprávního přezkumu, Ústavní soud traktuje opakovaně.

Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci, přičemž procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sb.n.u., sv. svazek 3, s. 257). Jedná-li se o rozsudek v trestní věci, musí jeho odůvodnění obsahovat prvky vymezené ustanovením § 125 trestního řádu, tj. uvedení skutečností, které soud považoval za prokázané, o jaké důkazy tato svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se soud při hodnocení důkazů řídil; též musí být z odůvodnění rozhodnutí patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhu na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Odůvodnění musí být přesvědčivé a předmět řízení musí být vyčerpán v tom smyslu, že je třeba pečlivě zvážit všechny skutečnosti mající vztah k projednávané věci, pročež je nutné, aby obecné soudy v rámci odůvodnění rozhodnutí nejen osvětlily, na základě čeho dospěly k vysloveným závěrům, ale aby tyto závěry rovněž obhájily i tím, že se vypořádají se všemi relevantními námitkami uplatněnými stranami řízení.

Klíčovým momentem pro kvalifikaci stěžovatelova jednání jako trestného činu dle ustanovení § 201 trestního řádu bylo zjištění, že stěžovatel řídil osobní automobil ve stavu, který způsobilost řídit vylučoval. Tomu koresponduje i judikatorní závěr obecných soudů, že soudní praxí vytvořenou hranici jednoho promile alkoholu v krvi nelze při rozhodování o vině aplikovat mechanicky, neboť u některých osob i menší množství alkoholu může vyvolat nezpůsobilost řídit motorové vozidlo; tudíž ani informace o přesném množství zjištěného alkoholu v krvi nemusí být sama o sobě dostačující pro závěr o vině či nevině pachatele. Přestože ve stěžovatelově věci nebyl proveden důkaz krevní zkouškou, a nebylo tak zjištěno přesné množství alkoholu v jeho krvi, všechny ostatní provedené důkazy na sebe logicky navazují a tvoří dostatečně pevný a nezpochybnitelný podklad pro závěr o nezpůsobilosti stěžovatele řídit motorové vozidlo a tedy o stěžovatelově vině. Myšlenkový postup obecných soudů při provádění a hodnocení důkazů vedoucí k závěru o jeho vině se opírá o ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení sp. zn. 6 Tdo 351/2010, sp. zn. 8 Tdo 665/2009 a sp. zn. 3 Tdo 1215/2007 dostupná na www.nsoud.cz), nevykazuje známky neodůvodněného vybočení ze stabilizované a předvídatelné rozhodovací praxe obecných soudů, je soudy přesvědčivě odůvodněn a ani netrpí jiným ústavněprávně relevantním deficitem.

Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru