Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3028/14 #1Nález ÚS ze dne 17.12.2014Posouzení důvodnosti prodloužení vazby

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS České Budějovice
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro nepříslušnost
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/doručování
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací předstižná vazba
základn... více
Věcný rejstříkDoručování
orgán činný v trestním řízení
lhůta
vazba/propuštění z vazby
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 232/75 SbNU 589
EcliECLI:CZ:US:2014:4.US.3028.14.1
Datum vyhlášení21.01.2015
Datum podání15.09.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.2, čl. 2 odst.2, čl. 8 odst.5, čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 73, § 67 písm.a, § 67 písm.c, § 71a, § 72 odst.1, § 137 odst.1

459/2011 Sb., § 71 odst.3


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


S ohledem na zásadní význam osobní svobody jednotlivce se nedodržení zákonné lhůty, ve které musí být rozhodnuto o dalším trvání vazby, promítá v příkazu propustit obviněného z vazby, pokud soud nerozhodl, že se obviněný ponechává ve vazbě ve lhůtě tří měsíců od předchozího rozhodnutí o vazbě (srov. § 72 odst. 1 trestního řádu); nedodržení uvedeného požadavku představuje nepřípustný zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a v důsledku tohoto též do práva na osobní svobodu (čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny).

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele Davida Řánka zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 17. 12. 2014 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 15. 7. 2014 č. j. 14 To 210/2014-33 pro rozpor s čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve zbývající části byla ústavní stížnost odmítnuta pro nepříslušnost.

Narativní část

Stěžovatel, proti němuž bylo vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy, byl vzat do vazby podle § 67 písm. a), b) a c) t. ř. Dne 14. 2. 2014 při vazebním zasedání rozhodl okresní soud o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) t. ř. Státní zástupce se jednání nezúčastnil, stěžovatel proti usnesení nepodal stížnost. Usnesení okresního soudu bylo doručeno státní zástupkyni až 16. 6. 2014. Stěžovatel podal 27. 5. 2014 státní zástupkyni další žádost o propuštění z vazby; ta jeho žádosti nevyhověla a postoupila ji okresnímu soudu, který 20. 6. 2014 žádosti stěžovatele vyhověl a rozhodl o jeho propuštění. Krajský soud dne 15. 7. 2014 na základě stížnosti podané státní zástupkyní uvedené rozhodnutí okresního soudu zrušil. Stěžovatel namítal, že byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby, ačkoliv od usnesení o jeho ponechání ve vazbě z 14. 2. 2014 byla překročena tříměsíční lhůta, ve které podle § 72 odst. 1 t. ř. musí být rozhodnuto o ponechání obviněného ve vazbě nebo o jeho propuštění na svobodu.

Odůvodnění

Ústavní soud opakovaně vyslovil, že zákonná lhůta, ve které musí být rozhodnuto o dalším trvání vazby, nemá charakter lhůty pořádkové. Tato lhůta má přímou návaznost na čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny a její povaha a smysl nepřipouští, aby její nedodržení nemělo žádný následek ve vztahu k dalšímu omezení osobní svobody jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 692/02 a IV. ÚS 253/03). Z toho vychází i současné znění trestního řádu, které přikazuje propustit obviněného z vazby, pokud soud nerozhodne ve lhůtě tří měsíců od předchozího rozhodnutí o vazbě, že se obviněný ve vazbě ponechává (srov. § 72 odst. 1 trestního řádu).

V projednávané věci Ústavní soud zjistil, že rozhodnutí okresního soudu ze dne 14. 2. 2014 je "jiným rozhodnutím o vazbě" ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 t. ř., takže k dalšímu rozhodnutí soudu o vazbě stěžovatele došlo až po více než pěti měsících od právní moci předchozího rozhodnutí. Zdůraznil, že prodlevy s doručením písemného vyhotovení usnesení státní zástupkyni, v důsledku kterých došlo k pozdějšímu nabytí jeho právní moci, nemohou mít vliv na posuzování dodržení tříměsíční lhůty o dalším rozhodování o vazbě podle § 72 odst. 1 trestního řádu. Za rozhodující okamžik pro počátek běhu posuzované lhůty je proto třeba považovat moment, kdy rozhodnutí o vazbě nabylo relativní právní moci ve vztahu k obviněnému.

Ústavní soud uzavřel, že všechny relevantní orgány činné v trestním řízení v předmětné věci zcela ignorovaly námitku stěžovatele stran překročení zákonné tříměsíční lhůty k rozhodnutí o dalším trvání vazby. Počínaje dnem 19. 5. 2014 tedy bylo další trvání vazby stěžovatele v rozporu se zákonem a měl být propuštěn na svobodu. Z výše uvedených důvodů zrušil napadené rozhodnutí pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny. Návrh stěžovatele na propuštění z vazby Ústavní soud odmítl pro nepříslušnost.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Vladimír Sládeček. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 3028/14 ze dne 17. 12. 2014

N 232/75 SbNU 589

Posouzení důvodnosti prodloužení vazby

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a soudců Vlasty Formánkové a Tomáše Lichovníka - ze dne 17. prosince 2014 sp. zn. IV. ÚS 3028/14 ve věci ústavní stížnosti Davida Řánka, zastoupeného Mgr. Martinou Mičánovou, advokátkou, se sídlem České Budějovice, Lannova 137/32, v substituci Mgr. Ing. Radovanem Kavkou, advokátem, se sídlem České Budějovice, Tylova 4, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 15. 7. 2014 č. j. 14 To 210/2014-33, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žádost o propuštění z vazby.

I. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 15. 7. 2014 č. j. 14 To 210/2014-33 došlo k zásahu do ústavních práv stěžovatele zaručených čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 15. 7. 2014 č. j. 14 To 210/2014-33 se ruší.

III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, kterým bylo na základě stížnosti podané státní zástupkyní rozhodnuto o zrušení usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 6. 2014 č. j. 33 Nt 185/2014-19, jímž byl stěžovatel podle § 71a trestního řádu propouštěn na svobodu, bylo rozhodnuto, že se přijímá písemný slib, byl stanoven dohled probačního úředníka a bylo uloženo omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí. Krajský soud nově rozhodl tak, že se podle § 71a trestního řádu žádost o propuštění z vazby na svobodu zamítá, podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu se nepřijímá písemný slib, podle § 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu se nestanovuje dohled probačního úředníka a podle § 73 odst. 4 trestního řádu se neukládají žádná omezení. Dále stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud nařídil jeho propuštění z vazby na svobodu.

2. Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že napadeným rozhodnutím byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu i přesto, že došlo k překročení tříměsíční lhůty, ve které podle ustanovení § 72 odst. 1 trestního řádu musí být rozhodnuto o ponechání obviněného ve vazbě, anebo o jeho propuštění na svobodu.

4. Stěžovatel, proti kterému je vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) a c) trestního zákoníku a který v jeho průběhu byl vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b) a c) trestního řádu, uvádí, že dne 14. 2. 2014 se před Okresním soudem v Českých Budějovicích konalo vazební zasedání (pod sp. zn. 33 Nt 153/2014), při kterém tento soud vyhlásil usnesení, jímž rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu. Státní zástupce se tohoto vazebního jednání nezúčastnil, stěžovatel ani jeho obhájce proti tomuto usnesení nepodali stížnost. Stěžovatel poukazuje na to, že ke dni 22. 5. 2014 toto usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích nebylo písemně vyhotoveno a nebylo doručeno stěžovateli, jeho obhájci ani státnímu zástupci; k tomu mělo dojít až dne 16. 6. 2014.

5. Stěžovatel dále uvádí, že dne 27. 5. 2014 podal jeho obhájce státní zástupkyni žádost o propuštění z vazby, a jelikož státní zástupkyně této žádosti nevyhověla, postoupila ji Okresnímu soudu v Českých Budějovicích. Tento soud dne 20. 6. 2014 žádosti stěžovatele vyhověl, rozhodl o jeho propuštění na svobodu, přijal jeho písemný slib, stanovil nad stěžovatelem dohled probačního úředníka a uložil mu omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře pak na základě stížnosti podané státní zástupkyní toto rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích zrušil a rozhodl výše uvedeným způsobem.

6. Stěžovatel zdůrazňuje, že nečinnost Okresního soudu v Českých Budějovicích a státního zástupce, která způsobila, že usnesení o ponechání stěžovatele ve vazbě ze dne 14. 2. 2014 bylo relevantním subjektům včetně státního zástupce doručeno až po více než čtyřech měsících od jeho vyhlášení, nemůže být v žádném případě k tíži obviněného. Má za to, že tímto způsobem došlo k neoprávněným zásahům v rozhodování o dalším trvání vazby, čímž byl zkrácen na svých základních právech garantovaných Listinou.

III.

7. Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření pouze stručně uvedl, že v předmětné věci rozhodoval nestranně a nezávisle, způsobem, jak stanoví zákon. Proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

8. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržené vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovalo žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci. Nadto z materiálního hlediska nelze přehlížet tu skutečnost, že Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl.

IV.

9. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], seznámil se s obsahem napadeného rozhodnutí a přezkoumal, zda tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

10. Ústavní soud v souladu s ustanovením § 44 zákona o Ústavním soudu uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by to nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatele a účastníků řízení. Nekonání ústního jednání odůvodňuje také skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval za potřebné provádět dokazování.

V.

11. Na prvním místě je třeba připomenout, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v systému trestního soudnictví a posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny ústavně zaručené svobody nebo základní práva stěžovatele.

12. Ochrana osobní svobody nepochybně představuje jedno z nejvýznamnějších základních lidských práv a zásahy do něj musí být činěny citlivě a přiměřeně. Podle čl. 8 odst. 2 Listiny nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, které stanoví zákon, a podle ustanovení čl. 8 odst. 5 Listiny nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Ústavně garantovaná zásada spravedlivého (řádného) procesu vyjádřená v čl. 38 odst. 2 Listiny a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod mj. vyžaduje, aby řízení bylo vedeno bez zbytečných průtahů a aby přijímaná rozhodnutí státních orgánů byla řádně zdůvodněna.

13. Ustanovení § 72 odst. 1 trestního řádu stanoví, že nejpozději každé tři měsíce od právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby nebo právní moci jiného rozhodnutí o vazbě je v přípravném řízení soudce povinen rozhodnout na návrh státního zástupce o tom, zda se obviněný nadále ponechává ve vazbě nebo zda se propouští. Jinak musí být obviněný propuštěn z vazby. Státní zástupce je pak podle § 72 odst. 2 povinen podat návrh na vydání rozhodnutí o dalším trvání vazby tak, aby byl doručen nejpozději 15 dnů před uplynutím výše zmíněné tříměsíční lhůty.

14. Ústavní soud zjistil, že z usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 6. 2014 sp. zn. 33 Nt 185/2014 jasně vyplývá, že o dalším trvání vazby stěžovatele bylo skutečně rozhodnuto usnesením téhož soudu ze dne 14. 2. 2014 sp. zn. 33 Nt 153/2014 a že toto usnesení nabylo právní moci 18. 2. 2014; stěžovatel byl na základě tohoto rozhodnutí ponechán ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu. Následně pak až právě dne 20. 6. 2014 Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl o dalším trvání vazby způsobem výše uvedeným, když předtím státní zástupkyně nevyhověla žádosti stěžovatele o propuštění z vazby doručené dne 27. 5. 2014 a dne 30. 5. 2014 tuto žádost postoupila soudu.

15. Zmiňované rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 2. 2014 je "jiným rozhodnutím o vazbě" ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 trestního řádu. Je tedy patrné, že k dalšímu rozhodnutí soudu o vazbě stěžovatele došlo skutečně až po více než pěti měsících od právní moci předchozího rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě.

16. Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že prodlevy s doručením písemného vyhotovení usnesení o ponechání stěžovatele ve vazbě ze dne 14. 2. 2014 státní zástupkyni, v důsledku kterých došlo k pozdějšímu nabytí právní moci tohoto usnesení ve vztahu ke státní zástupkyni, nemohou mít vliv na posuzování dodržení tříměsíční lhůty o dalším rozhodování o vazbě vyplývající z ustanovení § 72 odst. 1 trestního řádu. Periodické rozhodování o dalším trvání vazby stanovené trestním řádem je totiž jedním z nástrojů, jehož nepochybným účelem je přispět ke zrychlení vazebního řízení (srov. např. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 829).

17. Za okamžik, který je rozhodující po počátek běhu tříměsíční lhůty uvedené v § 72 odst. 1 trestního řádu, je proto třeba považovat moment, kdy rozhodnutí o vazbě nabylo relativní právní moci ve vztahu k obviněnému. Jestliže by se totiž tato lhůta počítala až od doby, kdy takové rozhodnutí nabylo absolutní právní moci, tj. i ve vztahu ke státnímu zástupci, mohlo by to vést k umělému a nepřípustnému, třeba i několikaměsíčnímu, prodlužování intervalu mezi přezkoumáváním podmínek dalšího trvání vazby, přičemž by se tím i otevíral prostor pro případné spekulativní zneužívání takového postupu ze strany orgánů činných v trestním řízení [srov. přiměřeně též nález sp. zn. II. ÚS 234/08 ze dne 24. 4. 2008 (N 78/49 SbNU 147)]. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem v tom, že organizační problémy na straně státní moci, v tomto případě problémy s doručením usnesení soudu státnímu zástupci, nemohou být k tíži obviněného [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 55/94 ze dne 14. 9. 1994 (N 42/2 SbNU 35)].

18. Závěr o tom, že pro počátek běhu tříměsíční lhůty pro rozhodování o dalším trvání vazby ve smyslu § 72 odst. 1 trestního řádu je rozhodující okamžik, kdy předchozí rozhodnutí o vazbě nabylo právní moci vůči obviněnému, je podporován i skutečností, že trestní řád před novelizací provedenou zákonem č. 459/2011 Sb. svěřoval rozhodování o dalším trvání vazby státnímu zástupci (srov. § 71 odst. 3 trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2011). Takové rozhodnutí tak bylo doručováno výhradně obviněnému a jeho obhájci. Přesunutí pravomoci rozhodovat o dalším trvání vazby na soud, ke kterému došlo zmíněnou novelou, v důsledku kterého je v současnosti třeba oznamovat takové rozhodnutí i státnímu zástupci (srov. § 137 odst. 1 trestního řádu), nemůže mít za důsledek výše uvedené riziko prodlužování intervalu mezi jednotlivými rozhodnutí o vazbě na základě opožděného oznámení rozhodnutí o vazbě státnímu zástupci.

19. Ústavní soud připomíná, že v minulosti se již opakovaně vyslovil v tom smyslu, že zákonná lhůta, ve které musí být rozhodnuto o dalším trvání vazby, nemá charakter lhůty pořádkové. Tato lhůta má přímou návaznost na čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny a její povaha a smysl nepřipouští stav, že by její nedodržení nemělo žádný následek, tj. žádný vliv na další omezení osobní svobody jednotlivce [srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 692/02 ze dne 4. 2. 2003 (N 17/29 SbNU 131) a IV. ÚS 253/03 ze dne 15. 10. 2003 (N 121/31 SbNU 91)]. Z toho vychází i současné znění trestního řádu, které přikazuje propustit obviněného z vazby, pokud soud nerozhodne o tom, že se obviněný ponechává ve vazbě ve lhůtě tří měsíců od předchozího rozhodnutí o vazbě (srov. § 72 odst. 1 trestního řádu).

20. Ústavní soud rovněž nemůže přehlédnout skutečnost, že všechny relevantní orgány činné v trestním řízení v předmětné věci zcela ignorovaly námitku stěžovatele stran překročení zákonné tříměsíční lhůty k rozhodnutí o dalším trvání vazby. Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích v této souvislosti v rámci vyrozumění stěžovatele o způsobu vyřízení jeho žádosti o propuštění z vazby pouze vyjadřuje podiv, že obhajoba s touto námitkou přichází až s časovým odstupem, což však nijak neřeší podstatu této námitky. Okresní soud v Českých Budějovicích se ve výše označeném usnesení ze dne 20. 6. 2014 v podstatě zabývá jen tím, že státní zástupkyně řádně postoupila žádost stěžovatele o propuštění z vazby soudu v zákonné lhůtě pěti pracovních dnů, a zcela nepřípadně z toho vyvozuje, že byly dodrženy všechny relevantní lhůty stanovené trestním řádem pro vazební řízení, tedy i tříměsíční lhůta podle § 72 odst. 1 trestního řádu. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře se pak k otázce zachování lhůty pro další rozhodování o vazbě vůbec nevyjadřuje a jen stručně uvádí, že v řízení nebyly zjištěny žádné procesní nedostatky.

21. Lze tedy shrnout, že v průběhu trestního řízení vedeného proti stěžovateli se orgány činné v trestním řízení dopustily závažných chyb v souvislosti s rozhodováním o vazbě. Státní zástupkyně nepodalasoudci návrh na vydání rozhodnutí o dalším trvání vazby, jak jí přikazuje ustanovení § 72 odst. 2 trestního řádu, a v důsledku toho soudce nerozhodl o tom, zda se stěžovatel ponechává ve vazbě v zákonné lhůtě tří měsíců od právní moci předchozího rozhodnutí o vazbě. Počínaje dnem 19. 5. 2014 tedy bylo další trvání vazby stěžovatele v rozporu se zákonem a stěžovatel měl být propuštěn na svobodu, neboť to přikazuje ustanovení § 72 odst. 1 věty druhé trestního řádu. Napadené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, kterým bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě, proto rovněž bylo v příkrém rozporu se zákonem.

22. Došlo tím k nepřípustnému zásahu do stěžovatelova ústavně zaručeného práva nasoudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a v důsledku tohoto též do stěžovatelova práva na osobní svobodu (čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny). Ústavní soud proto rozhodl podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, jak je ve výroku nálezu uvedeno.

23. K návrhu stěžovatele, aby jej Ústavnísoud propustil z vazby na svobodu, je vhodné připomenout, že Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat i jeden ze základních principů právního státu zakotvený v čl. 2 odst. 3 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 Listiny, podle nichž státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a příslušnost, které nemůže překročit.

24. Pravomoc Ústavníhosoudu při posuzování ústavní stížnosti je upřesněna v § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Z uvedeného ustanovení nelze dovodit oprávnění rozhodnout o propuštění stěžovatele z vazby. K takovému rozhodnutí je oprávněn pouze příslušný orgán činný v trestním řízení. I po zrušení napadeného usnesení trestního soudu zůstává další posouzení důvodnosti vazebního stíhání v kompetenci orgánů činných v trestním řízení, k nimž Ústavní soud nepatří [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1104/10 ze dne 21. 10. 2010 (N 213/59 SbNU 103), dále srov. též Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 143]. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než v této části ústavní stížnost odmítnout jako návrh, k jehož projednání není příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru