Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3027/15 #1Usnesení ÚS ze dne 04.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
policista
trestní stíhání/zahájení
správní orgán
nečinnost
Služební poměr
Výsluhový příspěvek
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.3027.15.1
Datum podání09.10.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 160

361/2003 Sb., § 157 písm.d), § 180 odst.5, § 167 odst.2

40/2009 Sb., § 329 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3027/15 ze dne 4. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele R. S., zastoupeného JUDr. Mgr. Josefem Kopřivou, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 709/33, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2015, č. j. 6 As 271/2014-41, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2014, č. j. 10 A 209/2013-52, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 10. 2014, č. j. 10 A 209/2013-52, zamítl žalobu na ochranu před nečinností správního orgánu podle § 79 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, kterou se stěžovatel domáhal, aby byla řediteli odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra uložena povinnost vydat rozhodnutí o výsluhovém příspěvku stěžovatele podle § 157 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o služebním poměru"). V odůvodnění rozsudku vyšel z toho, že stěžovatel byl ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky propuštěn na vlastní žádost ke dni 30. 4. 2013, přičemž ještě před skončením služebního poměru, konkrétně ke dni 14. 1. 2013, vůči němu byly zahájeny úkony trestního řízení. V době rozhodování městského soudu tak ve smyslu § 157 písm. d) zákona o služebním poměru nebyly dány podmínky pro vydání rozhodnutí o výsluhovém příspěvku; ředitel odboru byl podle § 167 odst. 2 ve spojení s § 180 odst. 5 téhož zákona povinen vyčkat pravomocného skončení trestního řízení. Žaloba na nečinnost tak byla shledána nedůvodnou.

Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 11. 8. 2015, č. j. 6 As 271/2014-41, zamítl kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze.

Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu a proti rozsudku Městského soudu v Praze se stěžovatel bránil ústavní stížností ze dne 9. 10. 2015, ve které navrhl, aby Ústavní soud oba rozsudky zrušil. Namítal zásah do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, který spatřoval v tom, že obecné soudy vycházely ze širšího pojmu trestního řízení ve smyslu § 12 odst. 10 ve spojení s § 158 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Podle stěžovatele je pro odklad rozhodnutí o nároku na výsluhový příspěvek určující teprve trestní stíhání ve smyslu § 160 trestního řádu. Usnesení o zahájení trestního stíhání mu bylo doručeno dne 1. 5. 2013, tedy až po skončení služebního poměru ke dni 30. 4. 2013; příslušný služební funkcionář tak byl povinen rozhodnout o stěžovatelově nároku na výsluhový příspěvek bezodkladně.

Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatoval, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti; není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Předmětem posouzení je nesouhlas stěžovatele s právním hodnocením jeho věci ze strany správních soudů, které za určující okamžik pro odklad vydání rozhodnutí o nároku na výsluhový příspěvek podle § 157 písm. d) zákona o služebním poměru označily zahájení úkonů trestního řízení. Stěžovatel se naopak domáhá takového výkladu zákona, podle něhož je pro odklad rozhodnutí o nároku na výsluhový příspěvek určující teprve zahájení trestního stíhání.

Nejvyšší správní soud, jakož i Městský soud v Praze svými rozsudky dostály požadavkům konstantní judikatury Ústavního soudu na odůvodnění rozhodnutí, jak byly specifikovány již v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/96 [N 24/7 SbNU 153, srov. dále např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691), nebo ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371), všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz].

Obecné soudy interpretovaly ustanovení 157 písm. d) zákona o služebním poměru zcela v souladu s požadavky konstantní judikatury Ústavního soudu tak, že určující pro odklad vydání rozhodnutí o nároku na výsluhový příspěvek je okamžik zahájení úkonů trestního řízení ve smyslu § 12 odst. 10 ve spojení s § 158 odst. 3 trestního řádu. Dovodily, že v případě stěžovatele se tak stalo dne 14. 1. 2013, kdy byly vůči němu 14. oddělením Generální inspekce bezpečnostních sborů zahájeny úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Uzavřely, že pokud služební poměr stěžovatele skončil teprve ke dni 30. 4. 2013, příslušný služební funkcionář nemohl být nečinný, neboť podle § 167 odst. 2 ve spojení s § 180 odst. 5 zákona o služebním poměru byl povinen vyčkat pravomocného skončení trestního řízení a teprve poté (podle výsledku) rozhodnout o nároku stěžovatele na výsluhový příspěvek.

Správní soudy nemohly zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele, pokud se nepřiklonily k takové interpretaci zákona, jakou požadoval stěžovatel, tedy aby pro odklad rozhodnutí o nároku na výsluhový příspěvek bylo určující teprve zahájení trestního stíhání ve smyslu § 160 trestního řádu. Taková interpretace by byla pro stěžovatele příznivější, neboť usnesení o zahájení trestního stíhání mu bylo doručeno dne 1. 5. 2013, tedy až po skončení služebního poměru ke dni 30. 4. 2013, a příslušný služební funkcionář by tak byl povinen rozhodnout o stěžovatelově nároku na výsluhový příspěvek bezodkladně.

Ústavní soud dodává, že se zcela ztotožňuje se způsobem, jakým správní soudy interpretovaly smysl a účel předmětného ustanovení, tedy že § 157 zákona o služebním poměru jako celek má za cíl zamezit tomu, aby měl nárok na výsluhový příspěvek příslušník, který se dopustil úmyslného trestného činu během trvání služebního poměru a proti kterému je v době skončení služebního poměru vedeno trestní řízení nebo ve věci již bylo pravomocně rozhodnuto. Interpretace požadovaná stěžovatelem by vedla k tomu, že by o nároku (a následně o výplatě) stěžovatelova výsluhového příspěvku muselo být rozhodnuto bezodkladně a bez ohledu na trestní řízení vedené proti němu pro přečin zneužití pravomoci úřední osoby, kterého se navíc měl dopustit v souvislosti s výkonem povolání policisty. Jak navíc obecné soudy ve svých rozsudcích správně zdůraznily, stěžovatel nárok na výsluhový příspěvek neztrácí; je odvislý od výsledku trestního řízení, přičemž služební funkcionář je povinen toliko vyčkat jeho pravomocného skončení.

Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. listopadu 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru