Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3026/14 #1Usnesení ÚS ze dne 14.10.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
Dobré mravy
Výživné
manžel
EcliECLI:CZ:US:2014:4.US.3026.14.1
Datum podání15.09.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 3 odst.1

94/1963 Sb., § 18, § 96

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3026/14 ze dne 14. 10. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Tomáše Lichovníka, ve věci stěžovatele Ing. Oldřicha Malého, právně zastoupeného advokátkou JUDr. Markétou Soukupovou, J. Průchy 1915, Most, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 4. 2014 č.j. 11 Co 491/2013-267, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 15. 9. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozsudku krajského soudu.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 22. 10. 2012 sp. zn. 22 C 17/2011 ve spojení s ústavní stížností napadeným rozsudkem byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit své tehdejší manželce výživné za měsíc únor 2011 až srpen 2012, a to v celkové výši 183.500,- Kč.

Podle náhledu stěžovatele jak okresní, tak i krajský soud nerespektovaly v projednávané věci rovné postavení účastníků řízení, neboť nezkoumaly a nehodnotily komplexně majetkové poměry na straně manželky stěžovatele. Stěžovatel navrhl důkaz výpisem z bankovního účtu Oty Korouse, otce jeho bývalé manželky, za období posledních tří let a jeho porovnání s výpisem z bankovního účtu stěžovatele a jeho tehdejší manželky. Tímto důkazem mělo být prokázáno, že v okamžiku, kdy byla ze společného účtu účastníků vybrána vyšší částka, ve stejnou dobu stejná částka přibyla na účtu otce jeho manželky. Pan Korous po odchodu manželky stěžovatele ze společné domácnosti zakoupil pro svou dceru bytovou jednotku. Provedením navrženého důkazu mohlo být prokázáno, že kupní cena za pořízení předmětné bytové jednotky byla ve skutečnosti zaplacena z finančních prostředků tehdejší manželky stěžovatele. Oba soudy provedení takového důkazu odmítly, čímž bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, jež je stěžovateli garantován čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V řízení před soudem byly prováděny jen typické důkazy platebními výměry, ze kterých byl zjišťován měsíční příjem účastníků, avšak nikoli celkové majetkové poměry účastníků tak, jak bylo vysloveno např. v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 244/03. Při hodnocení majetkových poměrů je nutné přihlížet nejen k fakticky dosahovaným příjmům, ale i k celkové sumě movitého a nemovitého majetku a ke způsobu života manželů. Stěžovatel dále odkázal rovněž na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 376/2000.

Manželka stěžovatele sebe samu prezentovala v soudním řízení jako oběť bez finančních prostředků, přitom se však bezprostředně po právní moci o rozvodu manželství odstěhovala do luxusního bytu na opačnou stranu České republiky. Uvedeným postupem měla vedlejší účastnice zcela zpochybnit závažnost nepříznivé finanční situace, v níž se nachází. Obecné soudy nevyhověly návrhu stěžovatele na provedení důkazů ohledně prokázání okolností, za nichž byl pořízen byt jeho bývalé manželky v Českých Budějovicích.

Další podstatnou skutečností, v níž spatřuje stěžovatel pochybení obecných soudů, je hodnocení porušení dobrých mravů ze strany vedlejší účastnice. Jeho bývalá manželka opustila společnou domácnost a navázala intimní poměr se svědkem Schettlem, který trval ještě v době trvání rozvodu. Tuto skutečnost vedlejší účastnice ostatně ani nepopírá. Obecné soudy však navzdory porušení slibu věrnosti ze strany bývalé manželky stěžovatele dospěly k závěru, že k porušení dobrých mravů nedošlo.

V řízení před obecnými soudy nebylo nijak prokázáno, že by důvodem opuštění společné domácnosti bylo právě a jen chování stěžovatele. Naopak celou řadou důkazů bylo prokázáno, že příčiny rozvratu manželství a odchodu manželky z domácnosti byly dány na obou stranách. Z tvrzení stěžovatele vyplývá, že nevěra jeho bývalé manželky existovala více jak rok před jejím odchodem a nelze ji hodnotit jako ojedinělou či krátkodobou - v souvislosti s uvedeným odkázal stěžovatel na výslechy svědků.

Závěrem stěžovatel poukázal na skutečnost, že v řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že jeho tehdejší manželka ukončila v říjnu 2011 pracovní poměr u obecně prospěšné společnosti OMNI TEMPORE, kde byla zaměstnána vedle svého pracovního poměru v Rekvalifikačním a informačním centru v Mostě s čistým příjmem v průměrné výši 13.800,- Kč. Obecné soudy nezkoumaly příčinu skončení pracovního poměru vedlejší účastnice a nabízí přitom otázku, zda jeho bývalá manželka nemohla své odůvodněné potřeby zajišťovat sama, a to při zachování svého dosavadního pracovního poměru. Vedle výše uvedené judikatury Ústavního soudu odkázal stěžovatel rovněž např. na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1846/09 nebo III. ÚS 606/04.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předně konstatuje, že v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.

Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.

Ústřední námitkou stěžovatele je přiznání výživného nerozvedené manželce, což považuje za rozporné s dobrými mravy. Oporu pro toto své tvrzení nachází především v tom, že poté, co jeho bývalá manželka opustila společnou domácnost, udržovala intimní poměr se svědkem Schettlem, čímž se dopustila nevěry a porušila jednu ze základních manželských povinností. S tímto náhledem stěžovatele na věc lze nepochybně souhlasit, nicméně současně nelze přehlížet další související okolnosti, které celou věc posouvají do odlišné hodnotové roviny.

Manželství jako takové představuje nejen sociální a emoční spojenectví dvou lidí, ale zpravidla, prostřednictvím společného jmění manželů, též společenství ekonomické. V souvislosti s uzavřením manželství vzniká jak manželce, tak i manželovi celá řada práv a povinností, jejichž plnění může být předmětem hodnocení v případě rozhodování o rozvodu manželství nebo o přiznání výživného, jako se tomu stalo i v předmětném případě. Mezilidské a tím spíše manželské vztahy jsou nadány nepřebernou škálou variability, na něž nelze nahlížet optikou zjednodušující černobílé clony. Jinými slovy řečeno, v souvislosti s hodnocením mezilidských vztahů nelze zpravidla použít prostého matematického součtu a rozdílu dober a prohřešků, ale vždy je třeba na tento typ vztahů nahlížet s větším nadhledem umožňující uchopit věc v širších souvislostech. V obdobných případech je třeba vyjít z toho, že se jedná o oblast mimořádně citlivou, do níž by měl zásah soudu znamenat vždy jen krajní řešení.

Zákon o rodině nestanoví výslovně, zda a do jaké míry je plnění vyživovací povinnosti podmíněno plněním manželských povinností uložených manželům ustanovením § 18 zákona o rodině. Je tak především na obecných soudech, aby s ohledem na výše zmíněnou složitost manželských vtahů a s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem toho kterého případu posoudily, zda lze to či ono jednání posoudit jako souladné s dobrými mravy či nikoliv. Institut dobrých mravů nelze pojímat dogmaticky, ale vždy musí být posuzován z hlediska konkrétního případu, a to s ohledem na čas, místo a vzájemné jednání účastníků právního vztahu.

Z uvedeného plyne, že ani tvrzenou nevěru manželky nelze vytrhávat z kontextu celého případu. Již okresní soud se ve svém rozhodnutí věnoval okolnostem, za nichž vedlejší účastnice opustila společnou domácnost, a dospěl k závěru, že příčinu je třeba hledat především v dlouhodobých neshodách mezi manžely. Svědeckou výpovědí vedlejší účastnice a svědka Schettla bylo prokázáno, že ke vzniku intimního poměru mezi nimi došlo teprve na počátku roku 2011, tudíž několik měsíců poté, co manželka stěžovatele společnou domácnost opustila. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů dále vyplývá, že bývalá manželka stěžovatele mu již na konci srpna 2010 oznámila, že se hodlá odstěhovat, načež stěžovatel podal dne 16. 9. 2010 návrh na rozvod a manželka se dne 24. 9. 2010 skutečně odstěhovala. Je tedy zřejmé, že vůle manželů se na podzim roku 2010 nesla jednotným záměrem, a to své manželství co nejdříve ukončit. Za takového stavu věci, kdy je manželství fakticky na pokraji svého zániku, bylo by příliš formalistické až prudérní trvat na bezpodmínečném zachování všech podmínek naplňujících podle ustanovení § 18 zákona o rodině institut manželství. Jiná situace by pochopitelně nastala v případě, že by navázání intimního mimomanželského poměru bylo přímou příčinou opuštění společné domácnosti a rozvratu manželství. Okolnostmi opuštění společné domácnosti se obecné soudy dostatečně zabývaly, přičemž nevyšlo najevo, že by intimní poměr bývalé manželky stěžovatele trval již na podzim 2010. Z uvedeného důvodu lze postup obecných soudů, které odmítly aplikovat ustanovení § 96 odst. 2 zákona o rodině, považovat za ústavně konformní.

Z výše uvedeného se nabízí námitka, podle níž, není-li po opuštění společné domácnosti třeba vždy trvat na všech podmínkách daných ustanovením § 18 zákona o rodině, lze ustoupit i z práva na výživné. Zde je však třeba poukázat na to, že ekonomická základna rodiny jako celku je zpravidla vytvářena řadu let a péče o rodinu ne vždy umožní oběma manželům rozvíjet pracovní kariéru ve stejném rozsahu. V takovém případě pak vzniká tomu z manželů, který upřednostní rodinu před vlastní kariérou, legitimní očekávání určitého finančního zajištění a životní úrovně - zvláště pak, je-li běžný chod rodiny zatížen péčí o osobu zdravotně postiženou.

Namítá-li stěžovatel, že v soudním řízení nebyly provedeny jím navržené důkazy, týkající se pořízení bytu v Českých Budějovicích, nutno uvést, že posouzení celkových majetkových poměrů manželů spadá do řízení o vypořádání společného jmění manželů. I za situace, že by bývalá manželka stěžovatele užívala byt v Českých Budějovicích, tato informace sama o sobě nevypovídá nic o tom, jakým způsobem, resp. z čeho hradí své životní náklady. Při posouzení životní úrovně nerozvedených manželů je třeba vycházet ne z celkových, ale především z faktických majetkových poměrů mezi manžely. Skutečnost, že jeden s manželů disponuje i značným majetkem, nic nevypovídá o životní úrovni druhého z manželů. Neposuzuje se zde tedy stav právní, ale stav faktický, kdy je na misku vah kladena životní úroveň obou manželů, a pokud tato není v zásadě shodná, je povinností soudu tuto disproporci přiznáním výživného vyrovnat. To se v předmětném případě také stalo. Namítá-li stěžovatel v souvislosti se zkoumáním faktických majetkových poměrů vedlejší účastnice její vzdání se zaměstnání v Mostě, nelze její rozhodnutí, s ohledem na své bydliště v Českých Budějovicích, považovat za nelogické.

Podle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelka mimo jiné namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ze strany soudu tak nedošlo.

Z vyložených důvodů Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. října 2014

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru