Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3024/17 #1Usnesení ÚS ze dne 21.11.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - OS Kutná Hora
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo na bezplatnou pomoc obhájce, tlumočníka
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odůvodnění
poplatek/osvobození
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.3024.17.1
Datum podání26.09.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 33 odst.2, § 134 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3024/17 ze dne 21. 11. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Petra Jančury,zastoupeného Mgr. Josefem Žďárským, advokátem se sídlem Praha 1, Panská 6, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2017 č. j. 9 To 290/2017-246 a usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 8. 3. 2017 č. j. 6 T 17/2017-174, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře, kterým byla zamítnuta jeho žádost o bezplatnou obhajobu. Dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě.

Stěžovatel namítá, že trestní soudy posoudily jím předložené listiny prokazující jeho nemajetnost jako nedostačující pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, aniž by ho vyzvaly k doplnění potřebných podkladů. Zásadní nesouhlas vyjadřuje s tou částí odůvodnění napadeného usnesení stížnostního soudu, ve které dovozoval neexistenci zásahu do práva na obhajobu z toho, že byl stěžovatel řádně poučen o svých právech, obhájce si zvolil a teprve s odstupem požádal o přiznání bezplatné obhajoby. Stěžovatel také upozorňuje, že v jiné trestní věci byly na základě obdobné žádosti doklady předložené stěžovatelem shledány jako dostatečné a nárok na bezplatnou obhajobu byl přiznán.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti, který není dalším stupněm v systému trestního soudnictví a není soudem instančně nadřízeným trestním soudům. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a rozhodnutím v něm vydaném) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Argumentace stěžovatele směřuje výhradně proti rozhodnutí trestních soudů o zamítnutí jeho žádosti o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Ústavní soud proto připomíná, že posouzení, zda jsou v jednotlivých případech dány důvody pro přiznání nároku ve smyslu ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu, náleží trestním soudům, které zvažují každý případ individuálně s ohledem na konkrétní poměry obviněného. Ústavnímu soudu pak přísluší pouze přezkoumat, zda trestními soudy vydaná rozhodnutí nepředstavují exces z ústavního rámce, mající za následek porušení ústavně zaručených práv. V případech rozhodování ve smyslu § 33 odst. 2 trestního řádu navíc platí, že soudy disponují relativně širokým prostorem pro uvážení, rozhodovací praxe Ústavního soudu proto v těchto případech vykazuje zjevně restriktivní přístup (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 603/10, II. ÚS 2299/11, I. ÚS 4618/12, II. ÚS 3640/14 či IV. ÚS 3416/16).

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Okresního soudu v Kutné Hoře je patrné, že zamítnutí žádosti stěžovatele o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu bylo opřeno primárně o skutečnost, že stěžovatel nepředložil některé důležité listiny, které by jeho žádost mohly podpořit, např. výpis z katastru nemovitostí, výpis z evidence vozidel apod. Okresní soud v Kutné Hoře rovněž poukázal na to, že stěžovatel prodal fungující společnost a dům. Zásadní se pak jeví argument, že je stěžovatel v produktivním věku, není nijak pracovně omezen a má velké zkušenosti v oblasti stavebnictví, takže by pro něj neměl být problém si opatřit odpovídající zaměstnání v trvalém pracovním poměru.

Ústavní soud k tomu uvádí, že je-li při rozhodování o nároku na bezplatnou obhajobu důraz kladen na celkovou majetkovou potencialitu obviněného, která je dovozována z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů, nelze těmto úvahám z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu nic vytýkat, resp. nejedná se o exces ani libovůli (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 841/06, II. ÚS 2299/11, III. ÚS 2661/11, I. ÚS 4618/12, II. ÚS 3723/12 či IV. ÚS 2527/15). Pokud měl stěžovatel za to, že existují okolnosti, které zajištění prostředků na úhradu obhajoby znemožňují, nic mu nebránilo, aby na tyto okolnosti poukázal a prokázal je (např. existenci zdravotního omezení). Ani v ústavní stížnosti stěžovatel na výše uvedenou argumentaci nalézacího soudu nijak nereaguje.

Jestliže stěžovatel tvrdí, že trestní soudy jej měly vyzvat k předložení potřebných dokladů prokazujících důvodnost jeho žádosti, Ústavní soud se s tímto názorem neztotožňuje. Z ustanovení § 33 odst. 2 a 3 trestního řádu vyplývá, že obviněný musí skutečnost, že nemá dostatek prostředků k hrazení nákladů obhajoby, osvědčit, přičemž pro tyto účely musí dodat i přílohy prokazující důvodnost jeho nároku na bezplatnou obhajobu. Trestní řád tedy zřetelně vyžaduje vlastní aktivitu obviněného k prokázání nároku, přičemž stěžovatel byl v tomto smyslu v průběhu trestního řízení řádně poučen. Absence podkladů přitom znemožňuje soudu rozhodovat o žádosti, neboť samo tvrzení postačující není (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3024/15). Pokud tedy stěžovatel skutečnosti tvrzené ve své žádosti na bezplatnou obhajobu alespoň v minimálním rozsahu nedoložil, nelze výše uvedeným úvahám trestních soudů a jejich postupu nic vytýkat.

Ve vztahu k napadenému usnesení Krajského soudu v Praze Ústavní soud uvádí, že poukaz na skutečnost, že stěžovatel si obhájce zvolil a až s odstupem požádal o přiznání bezplatné obhajoby, hrála v kontextu celého odůvodnění tohoto usnesení pouze marginální roli. Podstatné bylo, že se Krajský soud v Praze dostatečně vypořádal s námitkami stěžovatele a výše uvedenou argumentaci Okresního soudu v Kutné Hoře vyhodnotil jako racionální a správnou.

Jako irelevantní pak musí Ústavní soud odmítnout poukaz stěžovatele na skutečnost, že v jiné trestní věci byly na základě obdobné žádosti jím předložené doklady shledány jako dostatečné a nárok na bezplatnou obhajobu byl přiznán (šlo o usnesení Obvodního soudu pro Prahu ze dne 12. 9. 2017 sp. zn. 0 Nt 18201/2017). Jde totiž toliko o rozhodnutí soudu prvního stupně, které bylo navíc vydáno až po vydání napadených rozhodnutí. Jestliže v nyní posuzované věci trestní soudy přihlédly k výše popsaným skutečnostem, zatímco Obvodní soud pro Prahu 4 je nezohlednil, nemůže to vést samo o sobě k závěru, že by jejich postupem došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. listopadu 2017

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru