Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 302/99Nález ÚS ze dne 09.02.2000Restituce - ke vztahu zákona č. 229/1991 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuvyhověno
Odlišné stanoviskoVarvařovský Pavel
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkinterpretace
vlastnické právo/ochrana
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 24/17 SbNU 177
EcliECLI:CZ:US:2000:4.US.302.99
Datum vyhlášení09.02.2000
Datum podání21.06.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 1, § 30

53/1966 Sb.

87/1991 Sb., § 1 odst.3, § 1 odst.4


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 302/99 ze dne 9. 2. 2000

N 24/17 SbNU 177

Restituce - ke vztahu zákona č. 229/1991 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti ing.

P. K., A. K. a ing. P. K., zastoupenými JUDr. B. M., advokátem,

proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3.3.1999, č.j. 28 Ca

129/98-48, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3.3.1999, č.j. 28 Ca

129/98-48 a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy,

pozemkového úřadu, ze dne 19.3.1998, zn. PÚ 3807/92, se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatel ing. P. K. se včas podanou ústavní stížností

domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3.3.1999,

č.j. 28 Ca 129/98-48, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu

hlavního města Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 19.3.1998, zn. PÚ

3807/92. K podané ustavní stížnosti se připojili další dva

stěžovatelé. Pozemkový úřad rozhodl, že stěžovatelé nejsou

vlastníky nemovitostí dle býv. PK parc. č. 1088, parc. č. 1089,

parc. č. 1091 a parc. č. 1092 (dle KN části pozemků parc. č.

1086/1, 1101, 1103/1, 3097/7 a 1078) v kat. úz. N. Stěžovatelé

namítali, že v řízení před soudem nebyl naprosto jednoznačně

a objektivně zjištěn charakter předmětných pozemků, což bylo pro

konečné rozhodnutí ve věci nezbytné a že byli proto zkráceni na

svých právech garantovaných jim v čl. 36 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Městský soud v Praze, jako účastník řízení, považuje ústavní

stížnost za nedůvodnou, neboť jsou v ní namítány skutečnosti, ze

kterých nelze dovodit porušení základních práv. Účastník řízení

shledává, že stížnost směřuje do skutkového a právního posouzení

věci soudem, přičemž stěžovatelé v tomto posouzení spatřují

porušení jejich práva garantovaného jim čl. 36 odst. 2 Listiny.

Skutečnost, že soud ve svém rozsudku dospěl k závěru založeném na

odlišném právním názoru, než zastávají stěžovatelé, nepovažuje

Městský soud v Praze za porušení práva na soudní ochranu.

Z uvedených důvodů Městský soud v Praze navrhuje, aby Ústavní soud

stížnost odmítl.

Magistrát hlavního města Prahy, pozemkový úřad, se ztotožnil

s názorem vysloveným v rozsudku Městského soudu v Praze a vzdal se

postavení vedlejšího účastníka.

Z předložených podkladů, jakož i z vyžádaných vyjádření

účastníka a vedlejšího účastníka a ze spisu Městského soudu

v Praze sp. zn. 28 Ca 129/98 učinil Ústavní soud následující

zjištění: Magistrát hlavního města Prahy, pozemkový úřad, vydal

dne 19.3.1998 rozhodnutí zn. PÚ 3807/92, jímž podle § 9 odst. 4

zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě

a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále

jen "zákon o půdě") rozhodl, že stěžovatelé nejsou vlastníky

souboru nemovitostí v kat. úz. Nusle, na které uplatnili

restituční nárok. Svoje rozhodnutí odůvodnil správní orgán

zjištěním, že předmětné nemovitosti přešly na čs. stát

znárodněním, přičemž ze znárodňovacího výměru vyplývá, že pozemky

byly užívány pro obchod se dřevem, a proto nejsou splněny podmínky

dané § 1 odst. 1 a § 30 zákona o půdě. Současně vyslovil názor, že

rozhodnutí ministerstva zemědělství dle § 17 odst. 6 zákona o půdě

považuje za nadbytečné. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé

opravný prostředek k Městskému soudu v Praze. V něm namítali, že

pozemkový úřad interpretuje ustanovení § 1 a § 30 zákona o půdě

zužujícím způsobem, proti záměru zákonodárce a smyslu jednotlivých

ustanovení zákona, protože ustanovení § 30 chápe nikoliv jako

rozšíření působnosti zákona dle § 1, ale naopak jako zúžení

a omezení této působnosti.

Městský soud v Praze přezkoumal rozhodnutí a dospěl k závěru,

že opravný prostředek není důvodný, protože závěr pozemkového

úřadu o tom, že v případě požadovaných nemovitostí nejsou splněny

podmínky § 1 odst. 1 a § 30 zákona o půdě, má oporu v podkladech

správního řízení, přičemž nebyl vyvrácen ani doklady, které

stěžovatelé připojili k opravnému prostředku. Argumentace

Městského soudu v Praze je založena na těchto myšlenkových

konstrukcích: Podle § 1 odst. 1 zákona o půdě se tento předpis

vztahuje, kromě jiného, na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond

nebo do něj náleží. Zákon o půdě odkazuje na zák. č. 53/1966 Sb.,

o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění platném ke dni

účinnosti zákona o půdě. Podle § 1 odst. 1 zák. č. 53/1966 Sb. je

zemědělským půdním fondem zemědělská půda obhospodařovaná (orná

půda, vinice, zahrady, ovocné sady, louky, pastvina) a půda, která

byla a má být nadále zemědělsky obhospodařována, ale dočasně

obdělávána není. Dle § 1 odst. 2 pak do zemědělského půdního fondu

náleží též pozemky, které sice zemědělské výrobě bezprostředně

neslouží, ale jsou pro ni nepostradatelné (polní cesty apod.).

V duchu těchto ustanovení je vymezen zemědělský půdní fond na

základě věcných kritérií a nikoliv na základě evidence. Dva

z dotčených pozemků (parc. č. 1091 a 1092) nebyly zemědělsky

obhospodařovány a tak také byly evidovány v pozemkové knize.

Pozemky parc. č. 1088 a 1089 byly evidovány jako role a cesta,

proto bylo třeba vycházet ze šetření o jejich skutečném využití

a obhospodařování. Soud vzal za prokázané, že předmětné pozemky

(a to v části využívané jako sad a zahrada pro potřebu rodiny)

nebyly v době jejich odnětí využívány k zemědělské výrobě, a proto

jako pozemky zemědělsky neobhospodařované nenáležely do

zemědělského půdního fondu, jak požaduje § 1 odst. 1 zákona

o půdě, a ve smyslu § 30 zákona o půdě nejsou ani majetkem, který

by byl v době odnětí užíván k zemědělské výrobě.

Ústavní stížnost je důvodná.

Restituce neprávem odňatého majetku, k nimž dochází na

základě právních předpisů přijatých na počátku 90. let, jsou

ovládány řadou základních právních principů. Jedním z nich je také

zásada legality, jejíž prvotní smysl spočívá ve skutečnosti, že

podmínky pro restituci jsou stanoveny zákonem, event. prováděcími

právními předpisy. Mezi nejvýznamnější z nich patří zák. č.

403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd,

zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích a zák. č.

229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému

zemědělskému majetku. Pro citované předpisy je typické, že předmět

jejich úpravy zákon vždy stanoví, přičemž jejich věcná působnost

není založena na jediném a výlučném hledisku. Zák. č. 229/1991 Sb.

lze sice charakterizovat jako zákonodárcův pokus o komplexní

právní regulaci společenských vztahů týkajících se zemědělského

majetku, netýká se však veškerých nemovitostí, ani veškerých

pozemků. V posuzovaném případě je důležitý především vztah zákona

č. 87/1991 Sb. a zák. č. 229/1991 Sb. Časově starší, tj. zák. č.

87/1991 Sb., vyloučil z předmětu své úpravy v § 1 odst. 3 a 4

situace, kdy zmírnění křivd je předmětem úpravy zvláštního zákona

(v nezávazné poznámce pod čarou uvedl v té době již účinné

předpisy) a vyloučil i případy zmírnění křivd, které vznikly

převzetím zemědělské půdy, využívané k zemědělské výrobě, včetně

souvisejících obytných a hospodářských budov, lesní půdy a vodních

ploch. Charakter zemědělské půdy tento předpis nedefinoval, v té

době bylo vhodné využít členění zemědělské a nezemědělské půdy pro

účely evidence nemovitostí. Toto třídění bylo závislé na druhu

pozemků (§ 3 odst. 1 vyhl. č. 23/1964 Sb., kterou se provádí zákon

č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, ve znění pozdějších

předpisů), když u zemědělské půdy se pro jednotlivé druhy pozemků

používalo označení: orná půda, chmelnice, vinice, zahrady, ovocné

sady, louky a pastviny. Zákon č. 87/1991 Sb. vyloučil ze své

působnosti jen část takto určené zemědělské půdy, a to pouze

využívanou k zemědělské výrobě, na ostatní zemědělskou půdu se

plně vztahoval.

Zák. č. 229/1991 Sb., který je ve vazbě k zákonu č. 87/1991

Sb. předpisem pozdějším a speciálním, vymezil svůj předmět tak, že

se vztahuje, mimo jiné, na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond

nebo do něj náleží (§ 1 odst. 1), přičemž pro postup podle jeho

druhé části se za majetek uvedený v § 1 odst. 1 považuje

i majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva k těmto

účelům užíván (§ 30). Rozsah zemědělského půdního fondu je třeba

vyvodit z tehdejšího zákona č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského

půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon vymezil

dvě části zemědělského půdního fondu, a to jednak zemědělskou půdu

obhospodařovanou (přičemž ve výčtu jsou uvedeny i zahrady), jednak

půdu, která byla a má být nadále zemědělsky obhospodařována, ale

dočasně obdělávána není a do zemědělského půdního fondu náleží.

Tím došlo k tomu, že zákon o půdě nejenomže vyplnil výluku

z předmětu úpravy zákona č. 87/1991 Sb. obsaženou v § 1 odst. 4

(regulací restituce zemědělské půdy využívané k zemědělské

výrobě), avšak současně rozšířil výluku regulovanou § 1 odst. 3.

Pro posouzení restitučního nároku bylo v daném případě

rozhodné, zda pozemky byly nebo nebyly součástí zemědělského

půdního fondu, příp. zda byly či nebyly v době odnětí užívány

k takovým účelům, které jsou charakteristické pro pozemky zařazené

do zemědělského půdního fondu. Protože je evidentní, že samotný

druh kultury podle bývalé evidence nemovitostí ještě nevypovídá

nic o tom, zda pozemek je nebo má být obhospodařován (event. zda

byl k účelům zemědělského půdního fondu užíván), nutno tedy

zohlednit vedle právního znaku (tj. charakteristiku pozemku

v příslušném dobovém systému evidence nemovitostí) i znak faktický

(tj. případné skutečné obhospodařování). Přitom však je nutno za

obhospodařování považovat nejen takové hospodaření na pozemcích,

které je podnikáním v zemědělství, ale i takové, které uchovává

pozemek ve stavu způsobilém k jeho zařazení do kategorií pozemků

příslušících do zemědělského půdního fondu. V rámci posuzování

restitučního nároku bylo zjištěno, že některé z odňatých pozemků

byly využívány jako ovocný sad a zahrada, jež obdělávala rodina

stěžovatelů pro svou potřebu. Za této situace je evidentní, že

takové pozemky byly užívány k účelům, k nimž slouží pozemky

patřící do zemědělského půdního fondu, a tudíž jsou podřaditelné

pod režim § 30 zákona o půdě.

Ústavní soud, ve shodě s Městským soudem v Praze, neshledal

porušení základního práva stěžovatelů zakotveného v čl. 36 odst.

2 Listiny. Protože však Ústavní soud není vázán právní kvalifikací

provedenou stěžovateli, zabýval se případným porušením jiných

jejich základních práv. Z provedené analýzy je zřejmé, že

v průběhu řízení o restitučním nároku oba orgány, a to jak soud,

tak pozemkový úřad, zaujaly výkladové stanovisko, které odporuje

smyslu předpisů o navrácení odňatého majetku, když. dospěly

k takovému výkladu aplikovaného ustanovení, který není v souladu

s objektivním právem. V judikatuře Ústavního soudu sice byla již

opakovaně vyslovena myšlenka, že nesprávnou interpretaci

hmotněprávního ustanovení při aplikaci práva nelze podřadit pod ta

pochybení, jejichž důsledky řeší čl. 36 odst. 1 Listiny, nicméně

nesprávná interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí

státního orgánu tehdy, pokud je jí zasaženo některé z ústavních

hmotných subjektivních práv (viz nález ve věci sp. zn. III. ÚS

31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, Praha

1998, nález č. 66, jakož i nález ve věci sp. zn. I. ÚS 34/98,

Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, Praha 1999,

nález č. 137). Ústavní soud však shledal, že přijatým výkladem oba

orgány zásadním způsobem zasáhly do práva stěžovatelů domoci se

právními prostředky nápravy minulých majetkových křivd, čímž došlo

k porušení čl. 90 Ústavy, dle něhož je soud povolán k tomu, aby

zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům. Také tento

závěr je souladný s dosavadní rozhodovací praxí Ústavního soudu

myšlenkově navazující na nález Ústavního soudu ČSFR ve věci sp.

zn. I. ÚS 597/92, v němž se dovozuje, že restitučními zákony se

demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky

minulých majetkových a jiných křivd spočívajících v porušování

obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát

a jeho orgány jsou proto povinny postupovat v řízení podle

restitučních zákonů v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž

újma na lidských právech a svobodách má být alespoň částečně

kompenzována (Sbírka usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR,

ročník 1992, nález č. 16). S ohledem na rozdílné postupy zvolené

zákonodárcem pro uplatnění restitučních nároků (jednak výlučná

ingerence soudů v řízeních podle zák. č. 403/1990 Sb. a zák. č.

87/1991 Sb., jednak sukcesivní uplatnění pravomoci správního

orgánu a soudu podle zák. č. 229/1991 Sb.), je žádoucí, aby právní

řád obsahoval efektivní právní prostředky zajišťující prosazení

smyslu nápravy majetkových křivd, zejména sjednocováním

interpretačních a aplikačních přístupů. Restituční případy ve své

většině představují skutkově velmi komplikované kauzy. Proto

možnost posouzení oprávněnosti restitučního nároku podle zák.

č 403/1990 a 87/1991 Sb. minimálně dvěma soudními instancemi je

diametrálně odlišná od restitucí podle zákona o půdě, kdy soud je

povolán přezkoumat rozhodnutí správního orgánu pouze z hlediska

zákonnosti. V takové situaci se skupina oprávněných osob

uplatňujících nároky na zmírnění majetkových křivd podle zákona

o půdě může oprávněně cítit diskriminovanou ve své šanci domoci se

práva. Vzhledem k tomu, že dosud nebyl v ČR zřízen Nejvyšší

správní soud předpokládaný Ústavou, musí Ústavní soud provádět ve

věcech, které jsou projednávány v tzv. správním soudnictví, tj.

také restituční nároky podle zákona o půdě, nápravu právních

názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu. Proto je namístě,

aby Ústavní soud byl při posuzování takových kauz důraznější,

i když se i nadále nepovažuje za další (odvolací) instanci.

Nynější regulace správního soudnictví totiž nepřipouští jiný

prostředek korekce soudního rozhodnutí, nežli je ústavní stížnost

(narozdíl od ostatních restitučních záležitostí, v nichž je

zajištěno jejich víceinstanční projednání v soudním řízení).

Vzhledem k uvedeným skutečnostem musí soudy přezkoumávající

rozhodnutí správních orgánů ve věcech podle zákona o půdě důsledně

dbát na striktní dodržování jejich poslání vyjádřené v čl. 90

Ústavy.

Z uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 zák. č. 182/1993

Sb. ústavní stížnosti vyhověl a rozsudek Městského soudu v Praze

ze dne 3.3.1999, č.j. 28 Ca 129/98-48 zrušil; současně Ústavní

soud z důvodu procesní ekonomie zrušil i rozhodnutí Magistrátu

hlavního města Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 19.3.1998, zn. PÚ

3807/92, aby bylo možno bez dalších prodlení přikročit

k meritornímu projednání restitučního nároku.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 9. 2. 2000

Odlišné stanovisko soudce JUDr. Pavla Varvařovského k nálezu sp. zn.IV. ÚS 302/99 ze dne 9. 2. 2000

Jsem nucen znovu opakovat názor, že Ústavním soudem nesdílená interpretace hmotného práva nemůže založit porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 90 Ústavy. Taková interpretace by mohla být důvodem zrušení rozhodnutí pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv. Vzhledem k tomu, že není žádné takové "právo na restituci", pak ani odlišný výklad soudu či správního orgánu nezakládá právo na zásah ÚS (tvrdí-li tento současně, že není soudem další instance).

/Obdobně III. ÚS 31/97, sv. 8, č. 66, str. 149, bod 4 a str. 160 a 161/.

Je věcí zákonodárce, aby uzpůsobil správnísoudnictví tak, aby odpovídalo Ústavě a mezinárodním závazkům České republiky. Jakási suplující role Ústavního soudu měla snad své místo v počátcích činnosti tohoto soudu, nikoli již po sedmi rocích působnosti Ústavy.

Se zrušovacím výrokem proto nesouhlasím a žádám, aby toto stanovisko bylo podle ustanovení § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, připojeno k rozhodnutí.

V Brně dne 14. 2. 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru