Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3018/15 #1Usnesení ÚS ze dne 12.04.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUDNÍ EXEKUTOR - Jičín - Franc Jaromír
SOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - NS
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/doručování
Věcný rejstříkDražba
Doručování
exekutor
Datové schránky
EcliECLI:CZ:US:2016:4.US.3018.15.1
Datum podání09.10.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

300/2008 Sb., § 17 odst.4

99/1963 Sb., § 50b


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3018/15 ze dne 12. 4. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti společnosti "Julie Vachtová spol. s r. o., obchodního, zprostředkovatelského a poradenského podniku", IČO 43224636, se sídlem v Jiříkově, Teplická 979/6, zastoupené Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem v Kladně, Huťská 1383, směřující proti usnesením soudního exekutora Mgr. Jaromíra France, Exekutorský úřad v Jičíně, ze dne 30. července 2014, č. j. 023 EX 02409/09-186, Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. února 2015, č. j. 9 Co 505/2014-196, a Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2015, č. j. 26 Cdo 2757/2015-243, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odstavce 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Výše uvedeným usnesením soudní exekutor vydal dražební vyhlášku na elektronickou dražbu nemovité věci, v níž uvedl místo, čas i předmět dražby, jakož i další náležitosti vztahující se k provedení dražby. O odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem shora citovaným usnesením, jímž usnesení soudního exekutora potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá dvě základní pochybení orgánů veřejné moci, jimiž mělo dojít ke zkrácení v jejích právech. Předně se zaměřila na zákonnost zahájení exekučního řízení usnesením Okresního soudu v Děčíně ze dne 18. září 2009, č. j. 21 Nc 4889/2009-8, o nařízení exekuce, které stěžovatelce nemělo být nikdy doručeno, neboť nejprve bylo dodáno dne 26. října 2009 fyzické osobě nemající oprávnění přebírat poštu stěžovatelky; poté, co stěžovatelka usnesení soudu napadla odvoláním (ze dne 10. listopadu 2009), a byla nadále právně zastoupena, bylo doručeno pouze do její datové schránky, nikoliv však jejímu zástupci. Doručení tedy nesplňovalo požadavky ustanovení § 50b odst. 1 o. s. ř., nemohly tak nastat účinky, které usnesení mělo vyvolat, a exekuční řízení nebylo zahájeno.

Za druhou vadu stěžovatelka považuje porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodování. Soudní exekutor při určování ceny nemovitosti nepřihlédl k omezení vlastnického práva věcným břemenem, které bylo zřízeno k 30. prosinci 2009, tedy ještě před doručením usnesení o zahájení exekučního řízení.

S ohledem na uvedené okolnosti má stěžovatelka za to, že exekuční řízení nikdy nebylo zahájeno, nemohly být vydávány žádné exekuční příkazy a nařizována dražební jednání. Součástí znaleckého stanovení ceny dražené nemovitosti byly nadto úvahy o účelovosti věcného břemene, což znalci nepřísluší. Proto stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, spisu Exekutorského úřadu v Jičíně sp. zn. 23 EX 2409/09 a Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 21 Nc 4889/2009, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů:

Stěžovatelka založila svoji argumentaci především na nesprávném postupu při doručování rozhodnutí o nařízení exekuce. Jakkoliv byla v návrhu uvedena jako povinná stěžovatelka (právnická osoba), soudní exekutor doručil toto usnesení soudu nejprve fyzické osobě, jejíž jméno a příjmení tvoří první část názvu stěžovatelky, a jejíž bydliště je shodné se sídlem stěžovatelky. Tato fyzická osoba je sice společníkem stěžovatelky (50%) a byla i původním jednatelem, ale podle stěžovatelky nebyla oprávněna přebírat korespondenci - přesto stěžovatelka na usnesení zareagovala odvoláním učiněným prostřednictvím zmocněného právního zástupce zaslaným Okresnímu soudu v Děčíně.

Podle Ústavního soudu je však podstatné, že soudní exekutor následně zaslal stěžovatelce usnesení z 18. září 2009 do její datové schránky, z níž si je stěžovatelka nevyzvedla, přesto dne 14. dubna 2010 nastala fikce doručení podle § 17 odstavce 4 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů. Fakt, že stěžovatelka byla v té době zastoupena pro řízení před soudem, nezakládal povinnost doručovat rozhodnutí exekutora i do datové schránky zvoleného právního zástupce.

Ústavní soud konstatuje, že sice došlo k některým pochybením při doručování usnesení o nařízení exekuce, avšak ta nevedla k porušení zaručených práv stěžovatelky, která mohla realizovat svá procesní práva v plném rozsahu. Při doručování soudních písemností (i písemností soudního exekutora) platí takzvaný materiální princip - je podstatné, zda se stěžovatelka měla objektivně možnost s doručovanou písemností seznámit, což v tomto případě nepochybně měla. O tom svědčí i skutečnost, že stěžovatelka podala odvolání proti rozhodnutí o nařízení exekuce, které bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. října 2010, č. j. 9 Co 661/2010-30, odmítnuto. Skutečnost, že nebylo doručováno správně, byla i předmětem kárného řízení se soudním exekutorem.

Pokud se týká výtek ohledně věcných břemen a jejich zobrazení do ceny dražené nemovitosti, Ústavní soud konstatuje, že i těmito námitkami stěžovatelky se Krajský soud v Ústí nad Labem zabýval opakovaně, mimo shora napadeného usnesení i v dřívějším usnesení ze dne 25. března 2014, č. j. 9 Co 572/2013-133, jímž krajský soud potvrdil rozhodnutí soudního exekutora ze dne 9. května 2011, č. j. 23 Ex 2409/09-58. Opakovaně přitom senát krajského soudu dospěl k závěru o účelovosti vytvoření věcných břemen poté, co byla nařízena exekuce, a opakovaně shledal jejich vyloučení soudním exekutorem za správné. Stěžovatelka se obrátila i na Nejvyšší soud, ten však neshledal důvodnost jejího dovolání. Ani v tomto případě neshledal Ústavní soud opodstatněnost námitek stěžovatelky na postup soudních orgánů.

Stěžovatelka své námitky předkládá opakovaně; v ústavní stížnosti neuvedla žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem soudního exekutora a soudů v její věci došlo k naříkaným zásahům do práva na spravedlivý proces, které zaručuje, jak Ústavní soud opakovaně konstatoval, možnost domáhat se práv v řízení podle zákonem stanovených pravidel, avšak nezaručuje účastníkům řízení, že věc bude rozhodnuta způsobem, který očekávají. Proto v projednávaném případě Ústavní soud stěžovatelkou tvrzený zásah neshledal.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. dubna 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru