Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3016/14 #1Usnesení ÚS ze dne 03.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstříkpozemek
Stavba
stavební úřad
Stavební řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.3016.14.1
Datum podání13.09.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

183/2006 Sb.


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3016/14 ze dne 3. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Jitky Routkové, zastoupené JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou se sídlem Krakovská 7, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2014 č. j. 7 As 23/2014-57, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 19. 12. 2013 č. j. 59 A 54/2011-109. Stěžovatelka tvrdí, že uvedeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo podle stěžovatelky dojít zejména tím, že Nejvyšší správní soud nerozhodl kompletně o všech jejích kasačních námitkách a rozhodl formalisticky bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem. Současně stěžovatelka navrhuje, aby jí byla v případě úspěchu ve věci přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka, jako vlastník bytové jednotky v domě na ulici Komenského v Liberci, uplatňovala jako účastník územního řízení vedeného podle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "stavební zákon") námitky týkající se výstavby novostavby bytového domu na sousedních pozemcích. Magistrát města Liberec - jako stavební úřad - jejím námitkám nevyhověl a vydal územní rozhodnutí o umístění stavby bytového domu společnosti LIF, a. s. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, výše citovaným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje, jímž zamítl její odvolání a potvrdil rozhodnutí stavebního úřadu. Tento rozsudek byl ve věci vydán poté, co byl předchozí rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 26. 3. 2013 č. j. 59 A 54/2011-66 zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2013 č. j. 7 As 31/2013-45 a věc vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. Ústavní stížností napadeným a výše označeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatelky pro neopodstatněnost.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1216/13). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod, nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícím, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Ústavní soud zdůrazňuje, že právě Nejvyššímu správnímu soudu, jehož rozhodnutí je v daném případě napadáno, přísluší ústřední role při sjednocování judikatury v oblasti správního soudnictví, tj. sjednocování interpretace a aplikace podústavního práva. Úkol Ústavního soudu spočívá "toliko" v posuzování tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní soud zastává stanovisko, že právní názor Nejvyššího správního soudu v projednávané věci, obsažený v odůvodnění napadeného rozhodnutí, koresponduje s textem a smyslem aplikovaného stavebního zákona a je rovněž ústavně konformní. Jak krajský soud, tak posléze též Nejvyšší správní soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně zabývaly všemi skutečnostmi relevantními pro posouzení zákonnosti rozhodnutí správních orgánů, kterými bylo v dané věci vydáno územní rozhodnutí o umístnění stavby, resp. zamítnuto odvolání proti tomuto územnímu rozhodnutí.

Zvláště podrobně a s odkazy na předchozí judikaturu správních soudů se pak Nejvyšší správní soud zabýval konkrétními žalobními námitkami (týkajícími se zejména oslunění a odstupové vzdálenosti, požadavků na státní památkovou péči, hluk a územní plánování, příznivé životní prostředí i pokles ceny nemovitosti stěžovatelky), a to jak v rovině skutkové, tak právní. Až na základě takto zevrubného zkoumání a vypořádání stěžovatelčiných námitek došel Nejvyšší správní soud k závěru, že správní orgány v územním řízení nepochybily.

V posuzovaném případě proto Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Nejvyšší správní soud podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodl v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Pokud jde o namítané porušení čl. 11 Listiny (stěžovatelka má zřejmě na mysli odstavec 1), Ústavní soud vychází z toho, že toto ustanovení nechrání před toliko hypotetickými zásahy do vlastnického práva (analogicky srov. sp. zn. III. ÚS 23/93). K tomu ostatně srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu (č. l. 63). V řádně, srozumitelně a logicky odůvodněném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nespatřuje Ústavní soud ani stěžovatelkou namítané porušení jejího práva na spravedlivý (řádný) proces.

Je třeba připomenout, že právo na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 Listiny není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

K návrhu stěžovatelky na přiznání náhrady nákladů Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 662/01 nebo Pl. ÚS. 10/04) konstatuje, že je-li ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možnosti postupovat podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu a stěžovatelce náklady řízení přiznat. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se povinnost hradit náklady řízení zcela nežádoucím způsobem přenášela na subjekty, o jejichž eventuálním zásahu do základních práv stěžovatelky Ústavní soud vůbec nerozhodoval.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. března 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru