Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3012/17 #1Usnesení ÚS ze dne 14.11.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 1
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
úvěr
dlužník
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.3012.17.1
Datum podání25.09.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 497

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3012/17 ze dne 14. 11. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Leoše Jindry, zastoupeného JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Dukelská 15, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 9. 2014 č. j. 25 C 165/2011-97, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2015 č. j. 95 Co 22/2015-137 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017 č. j. 32 Cdo 5908/2016-183, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že postupem soudů došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces.

Ze spisového materiálu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 napadeným rozsudkem uložil stěžovateli zaplatit žalované (Komerční banka, a. s.) částku 1 365 580,99 Kč s příslušenstvím. Rozhodl tak poté, co rozsudkem téhož soudu ze dne 6. 6. 2012 č. j. 25 C 165/2011-28, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2013 č. j. 51 Co 12/2013-57, byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal, aby žalované byla stanovena povinnost zaplatit mu částku 19 159 Kč s příslušenstvím. Žalovaná se v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhala vzájemným návrhem zaplacení částky 1 365 580,99 Kč s příslušenstvím, která představovala pohledávku žalované za stěžovatelem ze smlouvy o hypotečním úvěru. Soud prvního stupně vycházel ze skutkového zjištění, že žalovaná uzavřela se stěžovatelem a Bohumilem Pábelem dne 7. 11. 2008 smlouvu o hypotečním úvěru. Na základě této smlouvy byl k žádosti Bohumila Pábela poskytnut úvěr, čímž Bohumilu Pábelovi a stěžovateli vznikla povinnost vrátit žalované jistinu a úroky. Soud prvního stupně posoudil věc s odkazem na § 497 obchodního zákoníku. Podle závěrů soudu stěžovatel i Bohumil Pábel měli podle obsahu smlouvy rovnocenné postavení a úvěrová smlouva založila u obou povinnost plnit z dané smlouvy společně a nerozdílně. Žalované jako věřitelce vzniklo právo požadovat plnění na kterémkoli z dlužníků. Pro existenci této smluvní povinnosti bylo rozhodující poskytnutí úvěru žalovanou v souladu s úvěrovou smlouvou, nikoli to, kdo z dlužníků úvěr čerpal, a tudíž měl majetkový prospěch. Povinnost dlužníků soud prvního stupně označil v tomto smyslu za solidární.

Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Shodně konstatoval, že předmětná smlouva obsahuje solidární závazek, podle kterého jsou stěžovatel i Bohumil Pábel vázáni společně a nerozdílně. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu konstatoval, že vzhledem k tomu, že se jedná o solidární závazek, je věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoli z dlužníků nebo na obou zároveň.

Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

Stěžovatel spatřuje zásah do práva na spravedlivý proces v tom, že soudy došly k závěru, že předmětná smlouva založila pasivní solidaritu stěžovatele a Bohumila Pábela. Uvádí, že při podpisu smlouvy nebyl srozuměn s tím, že když mu nebude úvěr poskytnut, bude i přesto zavázán k vrácení poskytnutého úvěru společně a nerozdílně s Bohumilem Pábelem. Namítá neplatnost předmětné smlouvy o úvěru a tvrdí, že její ustanovení jsou nejasná a zmatečná.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).

Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatele se závěry soudů, že předmětná smlouva o úvěru založila pasivní solidaritu jeho osoby a Bohumila Pábela. Argumentace stěžovatele však postrádá ústavněprávní rozměr a není ničím jiným než jeho nesouhlasem se závěrem soudů, založeném na aplikaci podústavního práva. V kontextu dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad běžného zákonodárství s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02).

Nic takového však v souzené věci dovodit nelze. Soudy aplikovaly adekvátní právo a jeho použití náležitě odůvodnily. Ke stěžejní námitce stěžovatele týkající se pasivní solidarity stěžovatele a Bohumila Pábela vyplývající z předmětné smlouvy Ústavní soud konstatuje, že soud prvního stupně i soud odvolací svůj závěr řádně a podrobně odůvodnily.

Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09, II. ÚS 2888/12, IV. ÚS 3416/14 a v nich citovanou judikaturu).

V posuzované věci se Nejvyšší soud odpovídajícím způsobem vypořádal s námitkami stěžovatele. Podle něj stěžovatel nepředkládá k řešení právní otázku ve smyslu § 237 o. s. ř., ale omezuje se na zpochybnění závěrů, k nimž dospěl odvolací soud při posouzení platnosti a obsahu konkrétní smlouvy se zřetelem na individuální okolnosti daného případu, tedy polemizuje se správností právního posouzení. Tím stěžovatel sice vyhověl požadavku na vymezení dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., nikoliv však zároveň požadavku na řádné označení zvoleného předpokladu přípustnosti dovolání.

Ústavní soud připomíná, že dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, na jehož meritorní projednávání není dán právní nárok. Jeho přípustnost je striktně vymezena, a jelikož stěžovatel přísné podmínky nesplnil, bylo dovolání odmítnuto.

Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení vytýkaných základních práv. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. listopadu 2017

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru