Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3012/07 #1Usnesení ÚS ze dne 29.12.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a sprave... více
Věcný rejstříkTrestný čin
Náklady řízení
Vazba
EcliECLI:CZ:US:2008:4.US.3012.07.1
Datum podání26.11.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36, čl. 8

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 250 odst.1, § 250 odst.3 písm.b

141/1961 Sb., § 67 písm.a, § 151, § 152


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3012/07 ze dne 29. 12. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Ing. P. Ch., zastoupeného Mgr. Radkem Paštikou, advokátem Advokátní kanceláře v Praze 2, Karlovo nám. 28, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 8. 2007 č. j. 6 To 62/2007-4024 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2003 č. j. 1 T 7/02-2892, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na zásah do jeho základních práv a svobod zaručených čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1, 2, 3 a 4, čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 23, čl. 36 odst. 1, 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 5 odst. 1 a 3, čl. 6, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), rovněž pak čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 1 Protokolu č. 4 k Úmluvě, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2003 č. j. 1 T 7/02-2892 mu byla uložena v bodě II. výroku povinnost nahradit státu náklady spojené s výkonem vazby. Jeho stížnost proti tomuto usnesení byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 8. 2007 č. j. 6 To 62/2007-4024 zamítnuta. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že pro rozhodnutí o jeho povinnosti nahradit náklady vazby nebyly splněny zákonné podmínky. Stížnostní soud se podle jeho názoru nevypořádal s jeho stížnostními důvody, neboť v jeho případě nebyly naplněny vazební důvody včetně hrozícího vysokého trestu a stěžovatel nebyl adekvátně důkaznímu stavu v jeho věci zbaven všech obvinění a vazba mu znemožnila řádnou obhajobu. Soud vycházel ze zjevně nepravdivých tvrzení, že vazba byla zákonná, protože se stěžovatel měl opakovaně nedostavovat k vyšetřovacím úkonům, při pokusech o předvedení nebyl zastižen a nepřebíral poštu. Tato tvrzení však podle stěžovatele neměla oporu v trestním spise a bylo tak v souvislosti s jeho vzetím do vazby zakládáno rovněž porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel nesouhlasí s výkladem ustanovení § 152 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen trestní řád nebo "tr. ř."), učiněným obecnými soudy a s ohledem na zmíněné zásahy do jeho základních práv a svobod navrhuje, aby Ústavní soud shora označená napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil a zároveň rozhodl, že náklady jeho právního zastoupení hradí stát.

II.

3. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Městského soudu v Praze sp. zn. 1 T 7/02 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Městského soudu v Praze.

4. Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvádí, že ústavní práva stěžovatele vyplývající z Listiny nebyla v řízení nijak zkrácena či porušena a v řízení bylo postupováno důsledně v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a dalších právních předpisů.

5. Shora uvedené vyjádření Městského soudu v Praze k ústavní stížnosti neobsahuje žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k němu proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.

III.

6. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které již vznesl v podané stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze. Ústavní soud v této souvislosti zjišťuje, že stížnostní soud se zmíněnými námitkami stěžovatele zabýval, ale nepřisvědčil jim. Pokud tedy stěžovatel tyto námitky opakuje v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu(.

7. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Meritum ústavní stížnosti představuje stěžovatelova polemika se závěry usnesení stížnostního soudu, který konstatoval, že předmětem přezkoumání napadeného usnesení o povinnosti stěžovatele nahradit státu náklady spojené s výkonem vazby není zkoumání důvodů vazby, ale pouze, zda ve věci byl stěžovatel pravomocně uznán vinným. K této základní a v podstatě jediné stěžovatelově námitce, že se oba obecné soudy nevypořádaly s otázkou, zda byly naplněny vazební důvody a znovu neposoudily důkazní a právní stav stěžovatelova obvinění, Ústavní soud předně uvádí, že náklady trestního řízení, které podle ustanovení § 151 odst. 1 a 2 tr. ř. prozatímně nese stát, je povinen státu nahradit obviněný za předpokladu, že v trestním řízení dojde k pravomocnému uznání jeho viny, a to v rozsahu specifikovaném v ustanovení § 152 odst. 1 tr. ř. Uvedená ustanovení trestního řádu je třeba vztáhnout i na případ stěžovatele, který byl vzat do vazby podle § 67 písm. a) tr. ř. usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 2. 2002 sp. zn. Nt 39/2002 (č.l. 241-2) s ohledem na jeho stíhání pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), a pro další trestné činy.

9. Jak Ústavní soud z připojeného spisového materiálu zjišťuje, stěžovatel v průběhu vazby trvající od 7. 2. 2002 do 20. 12. 2002 uplatňoval opakovaně ve vztahu k rozhodnutím obecných soudů vztahujícím se k vazebním důvodům a k trvání vazby opravné prostředky, včetně podaných ústavních stížností (sp. zn. I. ÚS 538/02, II. ÚS 681/02, III. ÚS 679/02), jimiž se obecné soudy i Ústavní soud zabývaly. Rovněž proti odsuzujícímu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2002 č. j. 1 T 7/02-2812 stěžovatel uplatnil opravné prostředky včetně dovolání (vedeného pod sp. zn. Tdo 52/2004) a ústavní stížnosti (sp. zn. III. ÚS 243/04). Vrchní soud v Praze jako soud odvolací se v rozsudku ze dne 16. 6. 2003 č. j. 6 To 27/03-2878 stěžovatelem podaným odvoláním podrobně zabýval, kdy část odsuzujícího výroku o vině stěžovatelem napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc v této části vrátil soudu prvního stupně k novému projednání, ponechal však v platnosti výrok o stěžovatelově vině ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. z. Nejvyšší soud i Ústavní soud pak stěžovatelem uplatněné opravné prostředky svými rozhodnutími odmítly. Stěžovatel tak ve vztahu k rozhodnutím o vazbě a rovněž ve vztahu k odsuzujícímu rozsudku Městského soudu v Praze uplatnil dostupné opravné prostředky, jimiž se příslušné soudy patřičně zabývaly.

10. V ústavní stížností napadených rozhodnutích obecné soudy vzhledem k výše konstatovanému průběhu řízení dovodily v návaznosti na ustanovení § 152 odst. 1 písm. a) tr. ř., že stěžovatel byl pravomocně uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. z. korespondujícím trestnému činu podvodu, pro který bylo vedle dalších trestných činů zahájeno trestní stíhání stěžovatele vedené v předmětné době vazebně, kdy pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2002 byl tak zákonným podkladem pro vydání usnesení o náhradě nákladů trestního řízení podle § 152 odst. 1 písm. a) tr. ř. Po zvážení všech tvrzení stěžovatele proto Ústavní soud s ohledem na výše shrnutou argumentaci neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím nic, co by posuzovanou věc posouvalo do ústavněprávní roviny, kdy toliko tato rovina by odůvodňovala jeho zásah.

11. Ke stěžovatelem předkládanému výčtu ustanovení Listiny a Úmluvy, do nichž měla napadená rozhodnutí obecných soudů zasáhnout, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel k těmto svým tvrzením neuvádí jakoukoliv relevantní ústavně právní argumentaci, jíž by se Ústavní soud mohl konkrétně zabývat a k ní se vyjádřit.

12. Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. prosince 2008

Michaela Židlická

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru