Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3011/17 #1Usnesení ÚS ze dne 20.02.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Frýdek-Místek
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro nedodržení lhůty
odmítnuto pro nepříslušnost
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
odsouzený
Obnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2018:4.US.3011.17.1
Datum podání25.09.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 278, § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 134 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3011/17 ze dne 20. 2. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti P. H., t. č. ve Věznici Pardubice, Husova 94, 530 44 Pardubice, zastoupeného JUDr. Radimem Kubicou, MBA, advokátem, se sídlem O. Lysohorského 702, 738 01 Frýdek-Místek, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. června 2017 č. j. 7 To 74/2017-582, proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9. března 2017 č. j. 6 T 85/2010-544, proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 31. srpna 2016 č. j. 6 T 85/2010-436, a proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 30. května 2011 č. j. 6 T 85/2010-230, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní soud obdržel dne 25. září 2017 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se P. H. (dále jen "stěžovatel") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v článku 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 30. května 2011 č. j. 6 T 85/2010-230, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. září 2011 č. j. 7 To 220/2011-269, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry dle § 248 odst. 1 tr. zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání šestnácti měsíců. Pro jeho výkon byl stěžovatel zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl stěžovatel zavázán zaplatit poškozené obchodní společnosti R. M. S. plus spol. s r. o., IČ: 65412508, škodu ve výši 14 826 Kč.

Dne 22. července 2016 podal stěžovatel u soudu prvního stupně návrh na povolení obnovy řízení. Usnesením ze dne 31. srpna 2016 č. j. 6 T 85/2010-436 soud prvního stupně návrh stěžovatele zamítl, avšak toto rozhodnutí následně zrušil svým usnesením ze dne 23. listopadu 2016 č. j. 7 To 322/2016-479 Krajský soud v Ostravě (dále také jen "stížnostní soud"). Důvodem byly pochybnosti stížnostního soudu o včasném doručení předvolání stěžovatele k nařízenému veřejnému zasedání.

Soud prvního stupně následně návrh stěžovatele podrobně projednal a usnesením ze dne 9. března 2017 č. j. 6 T 85/2010-544 jej opět zamítl. Stížnost stěžovatele stížnostní soud usnesením ze dne 27. června 2017 č. j. 7 To 74/2017-582 zamítl. Učinil tak proto, neboť shledal, že soud prvního stupně nepochybil, když uzavřel, že "nebyly shledány nová tvrzení a nové důkazy, které by mohly zvrátit původní rozhodnutí soudu prvního stupně".

III.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že od počátku trestního stíhání popíral svoji vinu. Je přesvědčen, že v trestním řízení nebyla nade vší pochybnost jeho vina prokázána, zejména absentují subjektivní i objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. V řízení o povolení obnovy řízení prý od počátku poukazoval na skutečnost, že jednání, které mu bylo kladeno za vinu, se nedopustil, případně nenaplňuje znaky trestného činu zpronevěry. V neposlední řadě stěžovatel namítal nezohlednění principu ultima ratio a z něj vyplývající zásady subsidiarity trestní represe.

IV.

Dříve než Ústavní soud mohl přistoupit k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů, musel zkoumat, zda návrh stěžovatele splňuje veškeré náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je v části, v níž směřuje proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 30. května 2011 č. j. 6 T 85/2010-230, opožděná (neboť dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí stěžovateli již dávno uplynula). Ústavní soud navíc zjistil, že stěžovatel rozsudek soudu prvního stupně napadl odvoláním, k němuž byl původní rozsudek změněn. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. září 2011 č. j. 7 To 220/2011-269 však stěžovatel nenapadá a z obsahu ústavní stížnosti ani není zřejmé, zda stěžovatel proti němu podal dovolání k Nejvyššímu soudu. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost v rozsahu, v němž směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně o vině a trestu, odmítl, neboť jde o návrh podaný zcela zřejmě po lhůtě ve smyslu § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní stížností stěžovatele se však Ústavní soud nemohl zabývat ani v rozsahu, v němž směřuje proti usnesení Okresního soudu ze dne 31. srpna 2016 č. j. 6 T 85/2010-436, neboť označené rozhodnutí soudu prvního stupně následně zrušil stížnostní soud svým usnesením ze dne 23. listopadu 2016 č. j. 7 To 322/2016-479. Ke kasaci pravomocně zrušeného rozhodnutí soudu prvního stupně Ústavní soud nemohl přistoupit, neboť k jeho opětovnému zrušení mu zákon o Ústavním soudu neposkytuje nezbytný procesní prostor [ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu totiž nejde o pravomocné rozhodnutí]. V tomto rozsahu proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl dle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, neboť v této části představuje návrh, k jehož projednání není příslušný.

V.

Ve zbývajícím rozsahu Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako přípustnou, podanou včas osobou oprávněnou a splňující ostatní zákonné požadavky. Proto přezkoumal napadená rozhodnutí, načež shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/).

Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zvrácení závěru obecných soudů, podle něhož jeho návrh na povolení obnovy řízení neobsahoval žádné nové skutečnosti nebo důkazy, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí o vině.

Obnova řízení ve smyslu § 277 a násl. tr. řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění konkrétních nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, že tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě, ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným, původním rozhodnutím (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. července 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08).

V řízení o povolení obnovy se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale v intencích ustanovení § 278 tr. řádu se výlučně posuzuje otázka, zda by nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohly odůvodnit jiné než pravomocné rozhodnutí (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. dubna 2004 sp. zn. III. ÚS 62/04). Za skutečnosti a důkazy dříve neznámé jsou považovány ty, které nebyly předmětem dokazování nebo zjišťování v původním řízení, které bylo pravomocně skončeno a jehož se návrh na povolení obnovy týká. Oproti tomu nelze považovat za skutečnosti soudu dříve neznámé ty, které nalézací soud v původním řízení nebral v úvahu, neboť je považoval za nepodstatné. Názor nalézacího soudu ohledně relevance takových skutečností a důkazů nemůže být korigován v řízení o povolení obnovy řízení (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 30. července 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08, či ze dne 24. února 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08).

Jak Ústavní soud opakovaně zdůraznil, směřuje-li ústavní stížnost proti zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení, není úkolem ústavního soudnictví hodnocení věcné správnosti původních rozhodnutí v trestním řízení, nýbrž pouze zodpovězení otázky, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatele řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10, či ze dne 14. května 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12).

V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy shora uvedené požadavky naplnily. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, soudy obou stupňů náležitě zdůvodnily, proč stěžovatelem tvrzené skutečnosti a navrhované důkazy nebylo možno považovat za skutečnosti či důkazy, které by mohly odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí. V tomto směru se obecné soudy velice podrobně zabývaly jednotlivými důkazními návrhy a tvrzeními stěžovatele, načež po jejich pečlivém a detailním hodnocení dospěly k závěru, že nejsou s to přivodit jiný závěr o skutkovém stavu, než jak byl zjištěn v předchozím řízení. Jiné rozhodnutí soudu prvního stupně o vině, ale ani o trestu či o náhradě škody, proto nepřicházelo v úvahu.

Stran konkrétních důkazů provedených ve veřejném zasedání soud prvního stupně uvedl, že nebylo pochyb o tom, že stěžovatel převzal dne 11. března 2008 od paní Emilie Jurkové finanční hotovost ve výši 14 826 Kč, představující doplatek úvěru. Nové tvrzení stěžovatele o tom, že předmětnou částku odevzdal paní Hlubkové v provozovně poškozené v Oticích, bylo vyvráceno výpovědí svědkyně Hlubkové, která uvedla, že přijetí tak vysoké částky jednak nebylo běžné a pokud by k němu došlo, ihned by takovou věc řešila s vedoucí a účetní.

Soud prvního stupně se v tomto směru zabýval i alternativou, že částka mohla být odcizena jiným zaměstnancem poškozené (za předpokladu, že by ji stěžovatel neodevzdal přímo do rukou paní Hlubkové, ale ponechal ji v provozovně v Oticích), avšak taková situace byla vyloučena výpověďmi dalších svědků, kteří shodně vyloučili, že by v provozovně poškozené byl takový případ někdy řešen. Soud prvního stupně tvrzení stěžovatele o předání částky paní Hlubkové neuvěřil a naopak považoval za věrohodné původní tvrzení stěžovatele obsažené v jeho výpovědi z přípravného řízení ze dne 23. dubna 2010, že převzatou částku měl údajně sám zaslat na účet úvěrové společnosti. Z provedených listinných důkazů (převodek-příjemek) soud prvního stupně zjistil, že stěžovatel dne 13. března 2008 předal poškozené zde uvedené věci, z čehož však neplyne závěr, že k témuž dni byly mezi stěžovatelem a poškozenou vypořádány veškeré závazky, což naopak tvrdil stěžovatel.

Konečně co se týče jiné kauzy, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 20 T 80/2010, jež vyústila ve zprošťující rozsudek o vině stěžovatele (na nějž stěžovatel opakovaně poukazoval), uzavřel soud prvního stupně, že mezi touto trestní věcí a projednávaným případem neshledal žádnou souvislost, která by se mohla vyústit v závěr o povolení obnovy řízení. Jinými slovy skutkové okolnosti trestní věci projednávané před Okresním soudem v Novém Jičíně byly natolik odlišné, že následná skutková zjištění uvedeného soudu se nemohla nijak promítnout v poměrech projednávané věci.

V neposlední řadě Ústavní soud uzavírá, že podstata námitek uvedených v ústavní stížnosti je založena na odlišném hodnocení ve věci provedených důkazů. Protože Ústavní soud v tomto směru neshledal v rozhodování obecných soudů jakýkoliv exces, nepřísluší mu do jejich hodnocení jakkoliv zasahovat. Domáhá-li se stěžovatel aplikace zásady subsidiarity trestní represe, je třeba uvést, že taková argumentace se zcela míjí s podmínkami, za nichž lze ve smyslu § 278 odst. 1 tr. řádu povolit obnovu řízení.

Na základě výše uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele odmítnout. Zčásti tak učinil z důvodů uvedených v ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) a d) zákona o Ústavním soudu, zčásti pak podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tj. z důvodu zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. února 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru