Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3011/14 #1Usnesení ÚS ze dne 11.11.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
Důkaz
Smlouva o dílo
listina
EcliECLI:CZ:US:2014:4.US.3011.14.1
Datum podání12.09.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 546

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3011/14 ze dne 11. 11. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Seegmuller Praha, spol. s r.o., se sídlem v Praze 9, Oderská 335/5, zastoupené JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Praze 3, Ondříčkova 16, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 97 Co 88/2014-141 ze dne 17. června 2014 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka, s odkazem na porušení jejího práva na spravedlivý proces a na ochranu majetku zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. s odkazem na porušení čl. 2 odst. 1, čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 4 odst. 1 Listiny, domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 67 C 222/2011 Ústavní soud zjistil, že jmenovaný soud rozsudkem č. j. 67 C 222/2011-111 ze dne 8. října 2013, ve znění opravného usnesení č. j. 67 C 222/2011-117 ze dne 19. listopadu 2013, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně Kopecký, s.r.o. (dále jen "žalobce") domáhala na stěžovatelce zaplacení částky 17.815,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a žalobkyni uložil zaplatit na nákladech řízení stěžovatelce 20.522,- Kč (citovaným opravným usnesením soud prvního stupně postupem dle ust. § 164 o.s.ř. opravil chybu v počtech týkající se výše nákladů řízení). K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jeho v záhlaví označeným rozhodnutím rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni částku 17.815,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 20.420,50 Kč a dále uložil stěžovatelce zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 6.130,40 Kč.

Stěžovatelka má podle ústavní stížnosti především za to, že odvolací soud se věcí zabýval mechanicky, formalisticky a bez řádného prokázání, resp. zjištění rozhodujících skutečností. Soudu prvního stupně (zřejmě má stěžovatelka na mysli soud odvolací) vytýká, že se dostatečně nezabýval ve smyslu rámcové smlouvy vznikem konkrétní smlouvy o dílo. Okolnost, že svědek Pikal uvedl, že ceny oprav i náhradních dílů vycházely z ceníku společnosti Peugeot Citroen, který byl vyvěšen v provozovně žalobkyně, podle ústavní stížnosti neznamená, že tyto ceny byly mezi účastníky domluveny. Zakázkový list k opravě byl podle stěžovatelky sepisován, aniž by vozidlo bylo nutně v provozovně žalobce, takže nelze mít za prokázané, že ceny byly žalovanému známy. Douška (stěžovatelka neuvádí, co má tímto pojmem na mysli) odvolacího soudu o tom, že v případě, kdyby k dohodě o ceně pro rok 2010 nedošlo, musela by stěžovatelka za provedenou práci zaplatit cenu obvyklou v souladu s ust. § 546 odst. 1 věta druhá obchodního zákoníku, je pak podle stěžovatelky spíše než potvrzením skutečnosti, že k dohodě došlo, vyjádřením nejistoty soudu o této skutečnosti. Soud podle stěžovatelky také nekriticky vychází z tvrzení svědka Pikala o tom, že si něco s někým na straně stěžovatelky telefonicky sjednával, resp. nechal potvrdit, ovšem ani v jednom případě takový telefonický rozhovor nebyl jinak prokázán. Okolnost, že v případě neexistence telefonického odsouhlasení ze strany stěžovatelky by nemohl svědek Pikal zadat opravu mechanikovi, jistě podle ústavní stížnosti nemůže znamenat, že v konkrétním případě se tak nestalo. Zcela nesprávný je podle stěžovatelky závěr o tom, že pokud by práce nebyly skutečně provedeny a stěžovatelka by s jejich cenou nesouhlasila, svědek Řehák by nepodepsal fakturu, neboť podpis na faktuře nemůže znamenat souhlas s jejím obsahem, ale může být pouze potvrzením o převzetí. Podle stěžovatelky také nelze souhlasit s tím, že by bylo důkazně prokázáno, že bylo zavedenou praxí, že by stěžovatelku mohl zavazovat svědek Řehák.

Stěžovatelka dále namítá, že s důvěrou soudu v to, že údaje na listinách předložených žalobkyní prokazují její tvrzení, ostře kontrastuje hodnocení listiny předložené stěžovatelkou, kdy dle odvolacího soudu výpis z elektronické knihy jízd ze dne 24. srpna 2010 nemá žádnou důkazní váhu, neboť stěžovatelka nijak nedoložila, že by čip sledující pohyb vozidla byl integrální součástí vozidla, jež bylo předmětem dané opravy, stejně jako nijak neozřejmila, v čem spočívá tzv. autorizace této knihy jízd společností PRINCIP a.s. Stěžovatelka se dle ústavní stížnosti zřejmě domnívá, že tyto okolnosti dokládat či ozřejmovat nemusela, když žalobkyně údaje v nich uvedené nezpochybňovala a navíc podle stěžovatelky ani žalobkyně nedoložila, že čip není integrální součástí vozidla. Bylo podle stěžovatelky věcí žalobkyně navrhnout důkaz ke zpochybnění věrohodnost tohoto důkazu.

Stěžovatelka se domnívá, že nalézací soud uložil stěžovatelce peněžní povinnost na základě zjištění, která nelze pouze z provedených důkazů bez dalšího dovodit, aniž by přitom bral zřetel na to, co v řízení žalobkyně, ale také žalovaná, tvrdila a co vyšlo procesně relevantním způsobem skutečně najevo. Stěžovatelka tak má za to, že postupem soudu došlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními a právním hodnocením věci, a to do takové míry, že jím bylo zasaženo do ústavně garantovaného práva stěžovatelky na spravedlivý proces, eventuelně pak též do práva vlastnit majetek.

Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.

Žádný z předpokladů, který by mohl vést ke zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí, však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. V řízení před obecnými soudy byl dostatečně zjištěn skutkový stav, způsobu hodnocení skutkových okolností věci, stejně jako závěru odvolacího soudu, dle kterého je žalobou uplatněný nárok po právu, nelze z ústavněprávního hlediska nic podstatného vytknout a ústavní stížností napadené rozhodnutí je též logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodněno.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti tak Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud stěžovatelku nevyzýval k odstranění vady její ústavní stížnosti, spočívající v tom, že v plné moci advokáta nebylo výslovně uvedeno, že je určena k zastupování před Ústavním soudem. Odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti nemohlo ničeho změnit.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 11. listopadu 2014

Vladimír Sládeček v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru