Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 301/96Usnesení ÚS ze dne 14.03.1997

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat maje... více
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1997:4.US.301.96
Datum podání01.11.1996

přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 301/96 ze dne 14. 3. 1997

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud ČR rozhodl o návrhu MVDr. E.Z., zastoupeného advokátem JUDr. T.Sch., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 15 Co 547/96, ze dne 10.9.1996, a rozsudku Okresního soudu v Táboře, sp. zn. 6 C 271/94, ze dne 16.5.1996,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel se svou ústavní stížností ze dne 27.10.1996 domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 15 Co 547/96, ze dne 10.9.1996, a rozsudku Okresního soudu v Táboře, sp. zn. 6 C 271/94, ze dne 16.5.1996. Okresní soud v Táboře jako soud I. stupně svým rozhodnutím ze dne 16.5.1996 zamítl návrh navrhovatele na určení, že listiny ze dne 6.6.1952 a 24.6.1952 jsou jako závěti zesnulého R.D., zemřelého x.y.1952, neplatné. Toto rozhodnutí soudu I. stupně Krajský soud v Českých Budějovicích, který se věcí k odvolání navrhovatele zabýval, potvrdil s tím, že byl zamítnut návrh navrhovatele na určení, že listiny z 6.6.1952 a z 24.6.1952, kterými údajně zemřelý R.D. obmyslel žalovanou, nejsou platnými závětmi R.D. Navrhovatel ve své ústavní stížnosti namítá dotčení jeho ústavně zaručených základních práv, obsažených v čl. 38 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 10 Ústavy ČR, kterého se oba soudy podle jeho názoru dopustily tím, že rozhodly stížností napadenými rozsudky, aniž by v důkazním řízení provedly důkazy jím navržené, tedy rozhodly bez úplného a spolehlivého zjištění všech okolností nezbytných pro správné posouzení věci. Konkrétně pak navrhovatel vytýká napadenému rozsudku Okresního soudu v Táboře především to, že navzdory všem právním skutečnostem, které uvedl zvláště ve svém podání z 5. 12. 1995 a které prokazovaly nevěrohodnost toho, že by zůstavitel obmyslel svojí závětí jako univerzální dědičku A.I., soud rozhodl, aniž připustil jím navržené důkazy. Napadenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích pak navrhovatel vytýká, že jím byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně, aniž by odvolací soud doplnil důkazní řízení tak, jak navrhovatel navrhoval v podaném odvolání a aniž by se vyrovnal úplným a přesvědčivým způsobem s námitkou neurčitosti listiny z 24.6.1952 jako závěti.

Ústavní soud ČR si k posouzení podání připojil soudní spis Okresního soudu v Táboře, sp. zn. 6 C 271/94, a seznámil se s jeho obsahem, zejména s průběhem dokazování, k němuž především navrhovatel vztahuje tvrzené dotčení jeho práva na soudní ochranu zakotveného v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud ČR však, jak již vyjádřil ve svých dřívějších nálezech, neplní funkci třetí instance v systému obecného soudnictví a není tedy oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů. Není ani vrcholem jejich soustavy. Jeho úkolem je zabývat se případným porušením základních práv nebo svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Toto ohraničení jeho kompetencí se dotýká i otázky hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.), která vyjadřuje skutečnost, že závěr, který soudce učiní z provedených důkazů, je věcí jeho vnitřního přesvědčení a logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do zásady volného hodnocení důkazů soudy, tedy "hodnotit" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Správností hodnocení důkazů provedených obecnými soudy se Ústavní soud může zabývat jen tehdy, pokud by zjistil, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy - zásady spravedlivého procesu, obsažené zejména v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Součástí zásady volného hodnocení důkazů je i skutečnost, že obecnému soudu přísluší rozhodovat o tom, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoliv (§ 120 odst. 1 o.s.ř.). Nelze proto spatřovat porušení práva na spravedlivý proces v tom, že soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníků, jestliže z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit. Obecným soudům tedy přísluší i posouzení, zda je či není dostatečné důkazní prověření věci.

Ze soudního spisu Ústavní soud konstatoval řádný průběh důkazního řízení a provedené detailní hodnocení důkazů, uvedené v odůvodnění obou stížností napadených rozsudků. Zejména krajský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě způsobem, který odpovídá ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř., s námitkami vypořádal a zcela přesvědčivě také zdůvodnil, z jakých důvodů nepovažoval za nutné řízení doplnit dalšími navrhovatelem navrženými důkazy. S namítaným pochybením soudů v tom, že neprovedly důkazy navržené navrhovatelem, v čemž především spatřuje navrhovatel zásah do jeho ústavně zaručených základních práv, se Ústavní soud i z výše uvedených důvodů neztotožnil. Po celkovém posouzení daného případu nebylo shledáno nic, co by nasvědčovalo tomu, že stížností napadenými rozhodnutími došlo k dotčení ústavně zaručených základních práv navrhovatele. Za této situace je třeba považovat předmětný návrh za zjevně neopodstatněný, a proto byl jako takový podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnut.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. března 1997

JUDr. Eva Zarembová

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru