Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 30/97Nález ÚS ze dne 04.06.1998Postoupení včas uplatněného restitučního nároku

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
příslušnost
lhůta
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 66/11 SbNU 139
EcliECLI:CZ:US:1998:4.US.30.97
Datum podání27.01.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

119/1990 Sb.

229/1991 Sb., § 6, § 13, § 9 odst.1.

284/1991 Sb., § 11

71/1967 Sb., § 33 odst.2, § 19 odst.4, § 3 odst.1, § 3 odst.2

99/1963 Sb., § 250f, § 250l odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 30/97 ze dne 4. 6. 1998

N 66/11 SbNU 139

Postoupení včas uplatněného restitučního nároku

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě složeném ústavní stížnosti

E.H., zastoupeného JUDr. D. Š., advokátkou Advokátní kanceláře

v N.J., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne

5.11.1996, sp. zn. 22 Ca 785/95, za účasti Krajského soudu

v Ostravě, jako účastníka řízení, za souhlasu účastníků bez

nařízení ústního jednání, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 11. 1996, sp.

zn. 22 Ca 785/95, a jemu předcházející rozhodnutí Magistrátu

hlavního města Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 21. 3. 1995, čj.

PÚ 1924/94, se zrušují.

Odůvodnění.

Ve včas podané ústavní stížnosti, směřující proti rozsudku

Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 11. 1996, sp. zn. 22 Ca

785/95, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu hlavního

města Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 21.3.1995, čj. PÚ

1924/94, jímž bylo rozhodnuto, že stěžovatel není vlastníkem

pozemku p.č. 3343, k.ú. Žižkov, a nepřísluší mu náhradní pozemek

dle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. ani náhrada podle § 16

zákona č. 229/1991 Sb., stěžovatel tvrdí, že mu bylo citovaným

rozsudkem zasaženo do ústavně zaručeného práva zakotveného v čl.

38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"),

které každému mimo jiné zaručuje, aby jeho věc byla projednána

v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným

důkazům, a čl. 36 odst. l, 2 Listiny zaručujícím právo na

spravedlivý proces. Krajský soud v Ostravě totiž o opravném

prostředku, směřujícímu proti výše citovanému rozhodnutí

Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu, v dané věci

rozhodl bez toho, aby se stěžovatel projednání věci zúčastnil

a mohl se k provedeným důkazům vyjádřit a doplnit dokazování,

přitom stěžovatel tvrdí, že má za prokázáno, že doklady, které

jsou pro věc podstatné, uplatnil dne 28. 1. 1993 u Obvodního

úřadu Praha 10 a tento úřad spisový materiál postoupil Magistrátu

hlavního města Prahy, odboru obchodu a služeb a pozemkovému

úřadu, avšak tyto doklady již doručeny včas nebyly, jelikož se

ztratily.

Krajský soud v Ostravě jako účastník řízení uvádí ve svém

vyjádření k ústavní stížnosti, že stěžovatel - což ani on sám

nezpochybňuje - svůj tvrzený restituční nárok podle zákona č.

229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému

zemědělskému majetku, ve znění pozdějších doplňků (dále jen

"zákon o půdě"), neuplatnil u pozemkového úřadu, tak jak stanoví

pro obnovu vlastnického práva výše citovaný zákon, ale

u Obvodního úřadu pro Prahu 10. Vzhledem k tomu, že k rozhodnutí

o věci byl shromážděn dostatečný skutkový podklad již ve správním

spise, a šlo především jen o posouzení právní otázky, zda

stěžovatel uplatnil svůj nárok u příslušného orgánu v zákonné

lhůtě, rozhodl Krajský soud v Ostravě ve smyslu § 250f ve spojení

s § 250l odst. 2 o.s.ř., ve znění platném v době rozhodování, bez

jednání. Z výše uvedených důvodů proto navrhuje, aby ústavní

stížnost byla zamítnuta.

Pozemkový fond České republiky a Magistrát hlavního města

Prahy, pozemkový úřad, jako vedlejší účastníci řízení o ústavní

stížnosti, se ve smyslu § 28 odst. 2 zákona č.182/1993 Sb., svého

postavení vedlejšího účastníka vzdali.

K posouzení věci si Ústavní soud vyžádal spis Magistrátu

hlavního města Prahy, pozemkového úřadu, č.j. PÚ 1924/94, a spis

Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 785/95. Z uvedeného

spisu Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu, Ústavní

soud zjistil, že spis je veden ode dne 29. 4. 1994, a to počínaje

dopisem odboru obchodu a služeb Magistrátu hl. města Prahy ze dne

27.4.1994, adresovaným Pozemkovému úřadu Magistrátu hlavního

města Prahy, v němž je pozemkovému úřadu sdělováno, že

v souvislosti s uplatněním restitučního nároku stěžovatele

k pozemku p.č. 3343 k.ú. Žižkov bylo zjištěno, že se na něm

nachází stavby dvou garáží a trafostanice, proto bude možno vydat

pouze nezastavěnou část pozemku a z toho důvodu byl zároveň

adresát vyzván k zajištění geometrického plánu pozemku. Na

základě této skutečnosti byl Pozemkovým úřadem Magistrátu

hl.města Prahy, dopisem ze dne 27. 7. 1994, čj. 981/94-PÚ/GŠ,

vyzván stěžovatel k vyjasnění okolností ohledně právní povahy

jeho záležitosti týkající se p.č. 3343 v k.ú. Žižkov. Na tento

dopis reagoval stěžovatel dne 5. 9. 1994 jak telefonicky, tak

dopisem, ke kterému připojil kopii korespondence, kterou s ním

vedl Obvodní úřad pro Prahu 10 v březnu 1993 poté, co dalším

šetřením k jeho výzvě k vydání předmětného pozemku podle zákona

č. 229/1991 Sb. uplatněné právě u Obvodního úřadu Praha 10, a to

dne 28. 1. 1993, bylo zjištěno, že byla uplatněna u nepříslušného

správního orgánu. V dopise ze dne 23. 3. 1993 Obvodní úřad pro

Prahu 10 stěžovateli sděluje, že mu zasílají kopii dopisu, kterým

spolu s potřebnými doklady postoupili jeho výzvu Magistrátu

hl.města Prahy jako osobě povinné. V citovaném dopise, který byl

adresován Magistrátu hl.města Prahy, je pověřenou pracovnicí

tohoto správního orgánu jednak sdělováno, že dne 28. 1. 1993

uplatnil stěžovatel u uvedeného úřadu nárok na vydání předmětného

pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb., jednak jsou v něm blíže

popisovány okolnosti, z nichž se snažil stěžovatel zjistit

a zajistit informace o pozemkovém majetku svého otce, který byl

soudně rehabilitován ve smyslu zákona č. 119/1990 Sb., o soudní

rehabilitaci, v platném znění. V závěru dopisu je pak upozornění

na zvláštnosti případu, zejména na skutečnost, že stěžovatel byl

původně některými úřady mylně informován o neexistenci původního

vlastnictví jeho otce k pozemku v k.ú. Žižkov. Dopisem ze dne

26. 9. 1994 Magistrát hl. města Prahy, pozemkový úřad,

stěžovateli sdělil, že u něj nebyl nalezen žádný záznam o tom, že

by v období od 19. 3. 1993 do cca 20. 4. 1993 obdržel dopis

Obvodního úřadu pro Prahu 10 s přílohami, a proto stěžovatele

žádají o předložení dokladů v originále. Současně Magistrát

hlavního města Prahy tímto dopisem upozorňuje na nedodržení lhůty

k podání, která skončila 31. 1. 1993, když dopis o postoupení ze

strany Obvodního úřadu pro Prahu 10, čj. GEK/maj/13O7/93, je

datován 19. 3. 1993.

Ze spisu dále vyplývá, že na základě této korespondence se

stěžovatel dopisem ze dne 19. 10. 1994 obrátil na Obvodní úřad

Praha 10, který mu sdělil dopisem ze dne 27. 10. 1994, že dne

25. 3. 1993 byly přes podatelnu Okresního úřadu Praha 10 (zapsáno

v podací knize podatelny) odeslány dopisy ve věci restituce

pozemku p.č. 3343 v k.ú. Žižkov na adresy Magistrát hl.města

Prahy, pozemkový úřad, a Magistrát hl.města Prahy, odbor obchodu

a služeb, a to interní poštou s tím, že v roce 1993 nebylo praxí

Magistrátu hl. města Prahy přebírání pošty od obvodního úřadu

písemně potvrzovat.

Ze strany Magistrátu hl.města Prahy, pozemkového úřadu, bylo

pak dne 21.3.1995 vydáno rozhodnutí, č.j. PÚ 1924/94, kterým bylo

rozhodnuto, že stěžovatel není vlastníkem předmětného pozemku

v podstatě s odůvodněním, že ze skutkových zjištění vyplynulo, že

nárok na vydání pozemku podle zákona o půdě nebyl v tomto případě

uplatněn u příslušného pozemkového úřadu ve lhůtě k tomu zákonem

stanovené. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se dále uvádí, že pokud

oprávněná osoba z neznalosti zákona uplatnila výzvu k vydání

zemědělského majetku u Obvodního úřadu Praha 10, byť ve lhůtě

uvedené v § 13 zákona o půdě, pak je taková výzva neúčinná. Proti

tomuto rozhodnutí podal stěžovatel opravný prostředek, o němž

bylo rozhodnuto napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze

dne 5. 11. 1996, sp. zn. 22 Ca 785/95, jímž bylo rozhodnutí

Magistrátu hl. města Prahy, pozemkového úřadu, potvrzeno, aniž

bylo nařízeno ústní jednání, protože podle názoru soudu byly

splněny podmínky pro tento postup, neboť se jednalo pouze

o posouzení právní otázky.

Poté, co se Ústavní soud seznámil se spisovým materiálem,

dospěl při posuzování tvrzení stěžovatele o porušení jeho práva

na spravedlivý proces k závěru, že způsob vyřízení jeho věci před

orgány veřejné moci vykazuje skutečně znaky, které dávají jeho

tvrzení za pravdu. Odhlédnuto v této fázi od konstrukce platné

právní úpravy věcné a místní příslušnosti správních orgánů

a právních důsledcích podání účastníka řízení u věcně a místně

nepříslušného správního orgánu a postoupení takového podání věcně

a místně příslušnému orgánu, je třeba především zdůraznit, že jak

v řízení před Pozemkovým úřadem hl. města Prahy, tak v řízení

před Krajským soudem v Ostravě, nebylo ve vztahu ke stěžovateli

postupováno z hlediska procesního v souladu s platnou právní

úpravou, když nebylo ze strany správního orgánu dodrženo

ustanovení § 33 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., podle něhož je

správní orgán povinen dát účastníkům řízení možnost, aby se před

vydáním rozhodnutí mohli vyjádřit k jeho podkladu i ke způsobu

jeho zjištění, popřípadě navrhnout jeho doplnění. Pokud ani

krajský soud, který rozhodoval o opravném prostředku proti

rozhodnutí správního orgánu, nepřihlédl k těmto procesním

pochybením ze strany správního orgánu a s odkazem na skutečnost,

že se jedná o posouzení právní otázky, rozhodl bez nařízení

jednání, je podle názoru Ústavního soudu třeba přisvědčit tvrzení

stěžovatele, že právo na spravedlivý proces bylo porušeno i ze

strany tohoto soudu. V této souvislosti je třeba uvést (a to

v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu), že ustanovení

§ 250f o.s.ř., ve znění platném v době rozhodování Krajského

soudu v Ostravě, umožňovalo sice soudu rozhodovat bez jednání,

ovšem pouze za splnění v něm stanovených podmínek, tj.

v jednoduchých případech, zejména bylo-li nepochybné, že správní

orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu, a šlo-li

jen o posouzení právní otázky.

K problému zachování právních účinků podání, učiněného

stěžovatelem podle zákona o půdě u věcně a místně nepříslušného

správního orgánu, je třeba uvést, že ve smyslu § 19 odst. 4

správního řádu se podání činí u věcně a místně příslušného

orgánu, v daném případě u pozemkového úřadu. Ustanovení

o soustavě pozemkových úřadů obsahuje ustanovení § 11 zákona ČNR

č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech,

jehož úplné znění bylo vyhlášeno pod č. 218/1997 Sb., z něhož

vyplývá, že soustavu těchto pozemkových úřadů tvoří jednak

okresní pozemkové úřady, kterými jsou samostatné referáty

okresních úřadů, a na území hlavního města Prahy a měst Brna,

Plzně a Ostravy vykonávají působnost okresního pozemkového úřadu

pozemkové úřady, kterými jsou samostatné odbory Magistrátu

hlavního města Prahy a magistrátů měst Brna, Plzně a Ostravy,

jednak ústřední pozemkový úřad, kterým je ministerstvo.

Ustanovení § 9 odst. 1 zákona o půdě stanoví, že nárok oprávněná

osoba uplatní u pozemkového úřadu, a zároveň vyzve povinnou osobu

k vydání nemovitosti. Ustanovení § 13 odst. 1 zákona o půdě, ve

znění platném k 31. 1. 1993, nazvané "Lhůta k uplatnění nároku"

stanoví, že "právo na vydání nemovitosti" podle § 6 může

oprávněná osoba uplatnit do 31. ledna 1993, aniž opakuje

subjekty, u nichž tak má oprávněná osoba učinit. Jazykově je

přitom v textu § 13 odst. 1 zákona o půdě použito spojení "právo

na vydání", které je zákonem používáno ve vztahu k výzvě

adresované povinné osobě, nadpis ustanovení § 13 naopak znějící

"lhůta k uplatnění nároku" spíše vede k tomu, že následovat budou

výlučně lhůty k uplatnění u pozemkového úřadu.

Po celou dobu aplikace zákona o půdě je aplikační praxí

poukazováno na jeho jazykové nedostatky, které činí nemalé potíže

při jeho interpretaci. Podle názoru Ústavního soudu za takový

případ lze považovat i výše naznačenou terminologickou nečistotu

ve vzájemném vztahu nadpisu § 13 a obsahu jeho navazujícího

ustanovení v § 13 odst. 1 zákona o půdě, které se právě ve vztahu

k postupu stěžovatele jeví právně významné. Za této situace

dospěl pak Ústavní soud k závěru, že na podání stěžovatele,

doručené dne 28. 1. 1993 Obvodnímu úřadu pro Prahu 10, je třeba

nahlížet právě při vědomí těchto nedostatků ve vlastním textu

zákona o půdě a účinky tohoto podání interpretovat způsobem

šetřícím práva žadatele o restituci.

Správní řád (na rozdíl od občanského soudního řádu, který

v ustanovení § 104a odst. l týkajícího se věcné příslušnosti

soudu stanoví, že právní účinky spojené s podáním návrhu na

zahájení řízení zůstávají zachovány i v případě, že soud vysloví,

že není příslušný a současně rozhodne, kterému věcně příslušnému

soudu bude věc postoupena) neobsahuje výslovné ustanovení

o právních důsledcích v situaci, kdy je podání, jímž je

uplatňován nárok vázaný na uplatnění v hmotněprávní lhůtě

u správního orgánu, adresováno jinému než věcně a místně

příslušnému správnímu orgánu. V daném případě, kdy stěžovatel

podání adresoval Obvodnímu úřadu Praha 10 ( z korespondence

správních orgánů plyne, že tyto jej považovaly za uplatnění

restitučního nároku), bylo proto třeba posoudit, zda striktní

závěr ve věci dosud rozhodujících orgánů veřejné moci, že podání

stěžovatele, učiněné u Obvodního úřadu pro Prahu 10 namísto

u Magistrátu města Prahy nelze přičíst právní účinky řádně

uplatněného restitučního nároku podle zákona o půdě, je v daných

konkrétních souvislostech z hlediska ústavně zaručených práv

stěžovatele akceptovatelný či ne.

S ohledem na základní zásady správního řízení, jakož

i s přihlédnutím k okolnostem případu, který je předmětem ústavní

stížnosti (zejména skutečnost, že se jedná o restituci

pozemkového majetku, který byl původnímu vlastníkovi odňat v roce

1953 výrokem trestního soudu o propadnutí majetku, a původní

vlastník byl v roce 1990 soudně rehabilitován a v této

souvislosti došlo s účinky ex tunc rehabilitačním rozhodnutím

Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 11. 9. 1990 pod č.j.

22 Lv 137/90 mimo jiné i ke zrušení trestu propadnutí majetku,

dále skutečnost, že informace Obvodního úřadu pro Prahu 10

o uplatnění nároku stěžovatelem u tohoto orgánu dne 28. 1. 1993

nebyla nikdy Pozemkovému úřadu hl. města Prahy doručena, dále

k tomu, že stěžovatel, jak je patrno z obsahu připojených spisů,

již v dubnu 1991 žádal příslušné orgány o poskytnutí informací

o předmětném pozemku, přitom některými úřady byl v tomto směru

mylně informován), dospěl Ústavní soud k závěru, že v daném

případě lze pohlížet na podání stěžovatele učiněné dne 28. 1.

1993 u Obvodního úřadu pro Prahu 10 jako na podání, na základě

něhož je možno kladně - za splnění všech dalších zákonných

podmínek - rozhodnout o jeho restitučním nároku. Fakt, že

k postoupení podání stěžovatele, podaného ještě před uplynutím

zákonem stanovené lhůty, došlo ze strany věcně a místně

nepříslušného správního orgánu až 19. 3. 1993, nelze podle názoru

Ústavního soudu přičítat k tíži stěžovatele, tedy tak, že došlo

"ke ztrátě" lhůty stanovené k uplatnění jeho hmotněprávního

restitučního nároku. Z konstrukce obsažené v rozhodnutích

napadených ústavní stížností lze ostatně dovodit, že tyto orgány

připouštějí, že pokud by postoupení věci Obvodním úřadem pro

Prahu 10 věcně a místně příslušnému orgánu (Magistrátu hl.města

Prahy jako věcně a místně příslušnému pozemkovému úřadu) bylo

učiněno do konce lhůty uvedené § 13 odst. 1 zákona o půdě (tedy

do 31.1.1993), bylo by možno podání stěžovatele považovat za

řádné a včasné uplatnění restitučního nároku. Ústavní soud je

toho názoru, že by bylo v rozporu s principy právního státu

založeného na úctě k právům občanů (čl. l Ústavy) vykládat

pozdější aktivitu Obvodního úřadu pro Prahu 10, který je - stejně

tak jako Magistrát hlavního města Prahy - orgánem správním,

a jako takový je ze zákona také povinen chránit práva a zájmy

občanů [§ 3 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení

(správní řád)] a občanům poskytovat pomoc a poučení, aby pro

neznalost právních předpisů neutrpěli v řízení újmu (§ 3 odst.

2 citovaného zákona), v neprospěch stěžovatele. Ústavní soud

proto uzavírá, že v daném případě je třeba vycházet ze závěru, že

právní účinky uplatnění nároku na vydání pozemku dne 28. 1. 1993

u Obvodního úřadu pro Prahu 10, přes nutnost postoupení věci

Magistrátu hlavního města Prahy, zůstaly zachovány. Pokud tedy

orgány veřejné moci vycházely v daném případě z názoru opačného

a zamítly návrh stěžovatele pouze s odůvodněním, že nebyl

uplatněn ve lhůtě u příslušného orgánu, neposkytly zatím jeho

právům dostatečnou ochranu garantovanou v čl. 36 odst. l Listiny.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud zrušil

jak rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5.11.1996, sp. zn.

22 Ca 785/95, tak z důvodů procesní ekonomie i rozhodnutí

Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 21.

3. 1995, čj. PÚ 1924/94 [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb.].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 4. června 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru