Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2999/17 #1Usnesení ÚS ze dne 04.04.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
právo na ... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
odůvodnění
Dovolání
EcliECLI:CZ:US:2018:4.US.2999.17.1
Datum podání22.09.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 241a odst.2, § 237, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2999/17 ze dne 4. 4. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Mart s.r.o., se sídlem třída Bří Čapků 2857/4, Hodonín, zastoupené Mgr. Jaroslavem Tajbrem, advokátem se sídlem U Nikolajky 833/5, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017 č. j. 23 Cdo 2559/2017-189 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 2017 č. j. 8 Co 607/2016-160, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka se s odvoláním na čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, jakož i na porušení svých základních práv vyplývajících z čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

II.

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 9. 2016 č. j. 131 C 56/2015-136 zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (dále jen "stěžovatelka") domáhala vůči žalované zaplacení částky 5 285 823 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že mezi účastníky byla uzavřena rámcová kupní smlouva, podle jejíhož bodu 4.11 měla být výše (slevy) rabatu a jeho uplatnění stanovena zvláštní dohodou mezi prodávajícím a kupujícím, když stěžovatelka připustila, že taková dohoda mezi účastníky uzavřena nebyla. Stěžovatelka proto ani nemůže zpětně žalované doúčtovávat slevu. Podle odvolacího soudu je bod 4.11 rámcové smlouvy ujednáním o smluvní pokutě podle ustanovení § 544 o. z., přičemž toto ujednání považuje na rozdíl od soudu prvního stupně za ujednání určité (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2674/2014). Odvolací soud konečně nepřehlédl, že další smluvní pokuta byla sjednána v odstavci 6, bod 6.1 rámcové smlouvy pro případ prodlení peněžitých závazků ze smlouvy; dospěl proto k závěru, že pokud je porušení téže povinnosti žalované zajišťováno dvěma smluvními pokutami, je nutné považovat tato ujednání za neplatná pro rozpor s dobrými mravy (§ 3 o. z.). Tvrzení stěžovatelky, že ve všech obchodních případech byla uzavřena individuální dohoda o slevě, označil odvolací soud za nepřípustné nové tvrzení ve smyslu § 205a o. s. ř., když stěžovatelka od počátku tvrdila, že vrácení rabatu opírá o rámcovou smlouvu. Navíc v jednotlivých realizačních smlouvách nebyla smluvní pokuta sjednána písemně podle § 544 odst. 2 o. z. a je tedy podle § 40 o. z. neplatná. Krajský soud konečně připomněl, že i kdyby soud dospěl k závěru, že stěžovatelce právo na vrácení slevy náleží, jednalo by se z její strany o takový výkon práva, který je v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku, jemuž nelze přiznat právní ochranu ve smyslu § 265 obch. zák. Podle soudu nelze ani přehlédnout skutečnost, že stěžovatelka žalované dlouhodobě poskytovala dobrovolně slevu z jednotlivých dílčích kupních smluv, fakticky ji utvrzovala v tom, že způsob úhrady je v pořádku a nikdy jí ani nevytkla či neupozornila, že porušuje smlouvu.

Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky částečně jako nepřípustné podle § 237 o. s. ř. a částečně jako vadné podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Konstatoval, že stěžovatelka nedostála požadavku na konkretizaci otázky hmotného nebo procesního práva a ustálené rozhodovací a judikaturní praxe, od níž se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013) a ani nepopsala, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, když tento požadavek je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolací soud uvedl také řadu vlastních judikátů, které argumentaci stěžovatelky nepřisvědčily nebo svědčily o nutné podmínce přípustnosti dovolání. Zdůraznil, že stěžovatelčina argumentace spočívala v pouhé polemice se závěry odvolacího soudu, navíc tyto závěry nesprávně interpretovala. Uzavřel s tím, že stěžovatelčin jiný názor na skutkové a právní závěry odvolacího soudu a nesouhlas s jeho procesními postupy však nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání.

III.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti po obsáhlém shrnutí dosavadního procesního vývoje připomněla dovolací důvody. Odůvodnění dovolacího soudu použité v napadeném rozhodnutí stěžovatelka považuje za již "standardizované pojednání ... o chybějícím vymezení přípustnosti dovolání", které stěžovatelku vede k přesvědčení, že "Nejvyšší soud pomíjí svou povinnost transparentně a srozumitelně vykládat právo a plnit svou úlohu v rámci soudní soustavy". Stěžovatelka poukázala na to, že odvolací soud chybně posoudil obsah a povahu smluvních ujednání stran a rabatového listu a dále, že požadavek na vyjádření se ke všem potencionálně rozhodujícím závěrům odvolacího soudu s sebou přináší složité a nikoliv snadno strukturované dovolání. Nejvyšší soud však v důsledku svého formalistického přístupu nevěnoval dostatečnou pozornost specifickým aspektům souzené věci a v důsledku toho ústavně chráněným právům stěžovatelky neposkytl náležitou ochranu.

IV.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, posoudil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc kasačně rozhodovat připadá v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí výkladu (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; Nejvyšší soud aplikoval adekvátní podústavní právo.

Ústavní soud připomíná, že k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolatele tak stíhá nejdříve povinnost poukázat na právní otázku dříve vyřešenou Nejvyšším soudem, která měla být podle jeho názoru vyřešena jinak, čímž by založil přípustnost dovolání, a následně vymezit dovolací důvod tak, aby vyložil, proč by Nejvyšší soud měl tuto právní otázku posoudit jinak. Stěžovatelka se však i v ústavní stížnosti uchyluje především k polemice se závěry odvolacího i dovolacího soudu, přičemž však nenaplňuje požadavky na naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, a to navíc za situace, kdy dovolací soud je vázán (obsahovým vymezením) uplatněných dovolacích důvodů.

Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání stěžovatelky nelze považovat za porušení jejích základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Nejvyšší soud, jemuž výhradně přísluší posuzovat, zda dovolání obsahovalo předepsané náležitosti, své závěry dostatečně odůvodnil, přičemž těmto závěrům z hlediska ústavnosti není co vytknout (obdobně např. sp. zn. IV. ÚS 3345/14). Ústavní soud též připomíná stanovisko svého pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, ve kterém uvedl, že pokud dovolatel nevymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.

Z citovaného stanoviska Ústavního soudu dále vyplývá, že v případě, kdy dovolatel nevymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva (tj. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě) nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. dubna 2018

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru