Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2999/09 #2Usnesení ÚS ze dne 22.07.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - NSS
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDaň
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.2999.09.2
Datum podání23.11.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

202/1990 Sb., § 4 odst.3

586/1992 Sb., § 19 odst.1 písm.g


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2999/09 ze dne 22. 7. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 22. července 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti American game, s. r. o., se sídlem Komořany 146, 683 01 Rousínov zastoupené Mgr. Hanou Zahálkovou, advokátkou, AK se sídlem Příkop 4, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2008, č. j. 29 Ca 68/2006-58 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2009 č. j. 5 Afs 73/2008-161 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka se domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, jež jsou zakotvena v ustanoveních čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Dle názoru stěžovatelky správní soudy nesprávně zodpověděly právní otázku, zda bylo za příjmy stěžovatelky nutno považovat všechny vsazené částky ze všech jí provozovaných her, či zda se za příjem považuje součet těchto vsazených částek snížený o výhry vyplacené sázejícím hráčům. Správní soudy se přiklonily k první variantě, čímž došlo po stěžovatelčině soudu k porušení jejích základních práv.

Stěžovatelka svůj názor, podle něhož za příjmy plynoucí z loterií a jiných podobných her má být považován rozdíl, o který vsazené částky převyšují vyplacené výhry a další výše zmíněné položky, a nikoli pouze vsazené částky, opírá i rozsudek Soudního dvora Evropských společenství ze dne 5. 5. 1994, Glawe, C-38/93, podle něhož čl. 11 části A odst. 1 písm. a) Šesté směrnice 77/388/EHS k dani z přidané hodnoty musí být interpretován tak, že v případě výherních hracích přístrojů, u nichž je zákonem stanoven podíl z celkového objemu vsazených částek připadajících na výhry hráčů, zdanitelná částka nezahrnuje takto zákonem stanovené vyplacené výhry.

Zároveň stěžovatelka argumentovala tím, že v dané věci existují dva srovnatelné výklady zákona, přičemž soudy by se měly - dle pravidla in dubio pro mitius - přiklonit k výkladu jí zastávanému.

K ústavní stížnosti se podáním ze dne 28. 12. 2009 vyjádřil Nejvyšší správní soud, jenž konstatoval, že v ústavní stížnosti jsou v podstatě opakovány námitky obsažené již v kasační stížnosti. Proto toliko stručně zopakoval nosné důvody napadeného rozsudku. Dle názoru Nejvyššího správního soudu je nutné - od 21. 12. 1998 - přísně rozlišovat mezi pojmy "příjem" a "výtěžek". Ze zákona vyplývá, že příjmem není čistý výtěžek, nýbrž právě objem všech vsazených částek, což Nejvyšší správní soud odůvodňoval již v napadeném rozsudku. Argumentaci evropským právem, jíž stěžovatelka ve svém návrhu uplatnila, nepokládal Nejvyšší správní soud za přiléhavou, neboť jednak nejde o oblast harmonizovanou a navíc v této oblasti existuje zcela jednoznačné ustanovení zákona, které vylučuje - obecně možnou - inspiraci citovaným rozhodnutím Soudního dvora Evropských společenství. Toto ustanovení ostatně nepřipouští více srovnatelných výkladů, pročež aplikace zásady in dubio pro mititus není možná.

Stěžovatelka ve své replice ze dne 28. 1. 2010 setrvala na svém návrhu a dodala, že Nejvyšší správní soud rozhodoval v rozporu se svou stávající judikaturou, podle níž je příjmem pro účely daně z příjmů "příjem dosažený zvýšením majetku". Zároveň není možné stěžovatelčiny argumenty evropským právem redukovat pouze na oblast nepřímých daní, neboť i sám Nejvyšší správní soud je někdy ve vztahu k přímým daním akceptuje.

Další argumenty (zčásti opakující se) ve prospěch stížnostního návrhu předložila stěžovatelka ve svých vyjádřeních z 31. 3. 2010 a 9. 4. 2010. Zdůraznila zejména, že ustanovení § 19 odst. 1 písm. g) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, je nutno vykládat ústavně konformně (v souladu se stávající judikaturou), a tedy zdanit pouze tu částku, která představuje navýšení majetku. Zároveň poukázala na to, že správní praxe v této oblasti je nestálá, což podstatně narušuje princip právní jistoty.

II.

Skutkový děj netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť je stěžovateli i účastníkům řízení znám.

III.

Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje jakousi další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, č. 98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

V projednávané věci však Ústavní soud žádné takové pochybení neshledal, neboť oba správní soudy vyložily relevantní ustanovení podústavního práva ústavně konformním způsobem, své závěry řádně a pečlivě odůvodnily a zároveň se vypořádaly se všemi stěžovatelčinými námitkami. Ústavní soud konkrétně nemá žádných ústavněprávních námitek proti názoru vyjádřenému v napadeném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, podle něhož "příjem, jak vyplývá z citovaného § 4 odst. 3 zákona o loteriích, tvoří právě hrubá suma všech vsazených částek, zatímco výtěžkem je třeba rozumět pouze čistý rozdíl mezi celkovým objemem všech vsazených částek a částkou připadající na vyplacené výhry, místní poplatky, správní poplatky, náklady státního dozoru a vlastní náklady provozovatele."

Pokud se týče stěžovatelčiných argumentů evropským právem, konstatuje Ústavní soud, že ani za situace, v níž by se interpretace přijatá správními soudy evropskému právu příčila, není zásadně úkolem Ústavního soudu toto pochybení napravovat (k tomu by mohlo dojít až tehdy, pokud by šlo o interpretaci svévolnou či evropský rozměr zcela opomíjející). V projednávané věci navíc stěžovatelka opomenula, že citované směrnice a judikatura se týkají daní nepřímých, zatímco nyní řešená problematika se dotýká daní přímých. Závěry obsažené v rozsudku Soudního dvora ES ve věci Glawe by sice pro projednávanou věc relevantní býti mohly (jak připouští i Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí), tomu však brání skutečnost, že pro daň z příjmů pocházejících z provozování her a loterií existuje zcela specifická úprava, která přijetí závěrů z rozsudku Glawe vylučuje.

Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu přehodnocovat interpretaci podústavního práva přijatou oběma správními soudy a nezbývá mu než konstatovat, že stěžovatelčina základní práva (zejména jí namítané právo na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek) nebyla v řízení před správními soudy porušena. Proto též může na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů odkázat, neboť maje je za správná, nepovažuje za potřebné v nich přehledně vyjádřené právní názory formalisticky reprodukovat.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. července 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru