Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2998/15 #1Usnesení ÚS ze dne 24.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - OS Most
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
vlastnické právo/ochrana
spoluvlastnictví/podílové
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.2998.15.1
Datum podání06.10.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2998/15 ze dne 24. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Ing. Jaroslava Jedličky, zastoupeného JUDr. Zuzanou Juppovou, advokátkou se sídlem Slovenského národního povstání 2654, 434 01 Most, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2117/2015-259 ze dne 23. 7. 2015, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Co 346/2014-234 ze dne 18. 12. 2014 a rozsudku Okresního soudu v Mostě č. j. 17 C 137/2007-195 ze dne 18. 10. 2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud v Mostě rozhodl o žalobě, jíž se stěžovatel domáhal určení vlastnického práva k blíže určenému rodinnému domu v Mostě (katastrálním území Most II), a určil, že stěžovatel je podílovým spoluvlastníkem nemovitosti o velikosti spoluvlastnického podílu jedna polovina ve výroku vypočtených nemovitostí. Současně zamítl žalobu o určení vlastnického práva ke zbývajícímu spoluvlastnickému podílu o velikosti jedné poloviny k týmž nemovitostem a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně částečně změnil tak, že zamítl žalobu na určení, že stěžovatel je podílovým spoluvlastníkem ve výroku uvedených pozemků s velikostí spoluvlastnického podílu jedné poloviny, dále je zrušil v rozsahu, v němž bylo určeno, že stěžovatel je podílovým spoluvlastníkem blíže specifikované rozestavěné budovy (obchodu); jinak rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části v opraveném znění dle § 219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") potvrdil jako věcně správný. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel obsáhle zrekapituloval průběh dosavadního řízení před obecnými soudy, jakož i skutkové okolnosti, za nichž se měla koupě a stavba dotčených nemovitostí odehrát, a namítl, že Nejvyšší soud vychází ze špatného posouzení skutkového stavu, resp. jeho nepochopení, protože stěžovatel prý neposkytl žalované finanční prostředky na to, aby sama sobě zakoupila pozemky, nýbrž od samého počátku měl v úmyslu tyto nemovitosti nabýt výhradně pro sebe. Pokud soud nepovažoval úhradu finanční prostředků na kupní cenu jako nákup pro sebe, měl se dle názoru stěžovatele zabývat právním důvodem takové platby z rukou stěžovatele, což však neučinil. Stěžovatel zásadně nesouhlasí s popisem vztahu mezi ním a žalovanou jako družského soužití, během něhož mělo jejich společnými silami k zakoupení pozemků a výstavbě rodinného domu dojít. Stěžovatel dále vyzdvihl, že ochrana vlastnického práva žalované je v rozporu s dobrými mravy, jelikož tato nabyla nemovitosti bez vlastního přičinění za financování stěžovatele, který nikdy neměl v úmyslu jí nemovitosti bez dalšího ponechat. O takovém úmyslu stěžovatele žalovaná prý vždy věděla, a přesto v rozporu s dobrými mravy uplatňuje svoji obranu v tom smyslu, že na základě smluvních podkladů je vlastníkem nemovitostí ona sama. Soud pak mylně takové obraně dává za pravdu a chrání její vlastnické právo nabyté nemravným způsobem. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, s nimiž se obecné soudy již v dostatečném rozsahu vypořádaly. Ústavní stížnost nadto postrádá jakoukoli ústavněprávní argumentaci a je výlučně založena na pokračování původního sporu, a to ještě v rovině polemiky se skutkovými zjištěními soudů, resp. snahou o jejich revizi na pozadí vlastní verze skutkového děje. Taková ústavní stížnost nemůže být ze své podstaty úspěšná, poněvadž řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem již není pokračováním původního řízení před obecnými soudy, a proto se s ohledem na výše nastíněné postavení Ústavního soudu nelze takového přehodnocení úspěšně domáhat.

Ústavní soud žádný exces ani nic zásadně nespravedlivého v napadených rozhodnutích neshledal. V kontextu celého příběhu nelze přehlédnout, že za neúspěchem stěžovatelovy žaloby, pokud jde o rodinný dům, stojí především jeho samotné původní poněkud neprozíravé počínání v podobě naprosté důvěry v žalovanou a zejména zvolený způsob realizace koupě pozemků a výstavby předmětného rodinného domu. Jestliže se příběh odehrál tak, jak jej stěžovatel líčí, bylo k úspěchu žaloby zapotřebí jej také před soudy náležitě prokázat. To se však stěžovateli nepodařilo, a to zejména proto, že s ohledem na svůj přístup k žalované v tehdejší době, jak vyplývá ze skutkového stavu zjištěného soudy, na možnost vzniku jakéhokoli budoucího sporu mezi ním a žalovanou nepomýšlel. Tomu pak odpovídá faktická důkazní nouze, v níž se stěžovatel následně ocitl. Rozhodnutí soudů pak jsou toliko jen nevyhnutelnou reflexí této situace, neboť, jak to vystihl Nejvyšší soud v napadeném usnesení. Při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková dohoda, jak též upozornil dovolací soud, ovšem nemusí být písemná, avšak obsah ústní dohody či dokonce její samotnou existenci může být takřka nemožné věrohodně a přesvědčivě prokázat v případné budoucí soudní při, jako tomu je právě i v nyní souzeném případě. Z hlediska vlastnického práva k převáděným pozemkům pak bylo rozhodující, kdo byl kupující stranou ve smlouvě, která se stala podkladem pro zápis do katastru nemovitostí, s nímž je teprve spojen vznik vlastnického práva. Úvahy soudů všech stupňů o tom, že samotné vlastnictví finančních prostředků stěžovatele, za které bylo nabyto, nemůže založit vlastnické právo k nabyté věci, resp. zpochybnit vlastnické právo žalované, nikterak nevybočuje z kautel spravedlivého procesu, naopak tyto závěry jsou odrazem použité zákonné úpravy.

Za daných okolností tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 24. listopadu 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru