Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2995/07 #1Usnesení ÚS ze dne 17.04.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkTrestný čin
důkaz/volné hodnocení
důkaz/formální posouzení
EcliECLI:CZ:US:2008:4.US.2995.07.1
Datum podání22.11.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 40 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 250a


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2995/07 ze dne 17. 4. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 17. dubna 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele F. S., zastoupeného Mgr. Michalem Trkalem, advokátem, AK se sídlem nám. T. G. M. 142, Příbram I, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2007 sp. zn. 8 Tdo 843/2007, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2007 č. j. 10 To 5/2007-453 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 10. 2006 č. j. 2 T 159/2005-435 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností napadl stěžovatel shora označené rozsudky obecných soudů, v nichž spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, práva na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 a presumpce neviny garantované ustanovením čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy obou instancí, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.

K ústavní stížnosti se vyjádřil Nejvyšší soud prostřednictvím předsedkyně senátu 8 Tdo. Ve vyjádření se uvádí, že námitky stěžovatele se v podstatě shodují s námitkami uvedenými v dovolání. Proto Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého usnesení, přičemž konstatoval, že k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele podle jeho názoru nedošlo. Jelikož toto vyjádření neobsahovalo žádné nové skutečnosti, které by byly z hlediska rozhodování Ústavního soudu relevantní, nebylo nutno jej zasílat stěžovateli k replice.

II.

Po ověření formálních náležitostí ústavní stížnosti a podmínek její přípustnosti Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Pokud jde o provádění důkazů a jejich hodnocení či rozhodování o vině a o trestu, je tato činnost svěřena obecným soudům.

Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat, jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí (např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. a u., sv. 15, č. 98), až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

Ústavní soud považuje za nutné uvést, že námitky obsažené v ústavní stížnosti se často shodují s námitkami, jež stěžovatel uvedl již v dovolání; ačkoliv je jimi tvrzeno porušení ústavně garantovaných práv, relevantní ústavněprávní obsah jim chybí.

Ústavní soud tak především nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatele, že by právní závěry obsažené v rozsudku prvního stupně byly v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními. Okresní soud v Příbrami v souladu s procesními předpisy náležitě zjistil skutkový stav a vyvodil z něj odpovídající právní závěry. Jeho rozhodnutí je jasné a přesvědčivé a nevykazuje znaky svévole. Ani odmítnutím provedení důkazu účetnictvím stěžovatele nedošlo k porušení jeho ústavně garantovaných práv. Ústavní soud již dříve konstatoval (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 359/03, http://nalus.usoud.cz): "Z ústavního principu nezávislosti soudu dle čl. 82 Ústavy vyplývá rovněž to, že soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, a posuzuje důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Vlastní rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecných soudů." V posuzovaném případě soud odpovídajícím způsobem vyložil, proč považuje navržený důkaz za nadbytečný (napadený rozsudek Okresního soudu v Příbrami, str. 4, odst. 3); proti takovému postupu nemá Ústavní soud z hlediska ústavnosti námitek.

Stran stěžovatelovy námitky o porušení práva na obhajobu Ústavní soud uvádí, že stěžovatel měl možnost hájit svou věc stanoveným způsobem. Stěžovateli bylo dostatečně určitě sděleno, co je mu kladeno za vinu, bylo mu umožněno hájit své zájmy za pomoci zvoleného obhájce a obecné soudy se s jeho obhajobou řádně vyrovnaly.

V postupu obecných soudů také Ústavní soud neshledává nic, co by naznačovalo, že byla porušena zásada presumpce neviny. Žádný z obecných soudů nenahlížel na stěžovatele jako na vinného před jeho pravomocným odsouzením. Ani stěžovatelova námitka, podle níž byly jím navrhované důkazní prostředky paušálně a neodůvodněně odmítány, není opodstatněná. Nalézací soud vyhodnotil důkazy dle názoru Ústavního soudu způsobem, který nevybočuje ze stanovených ústavněprávních mantinelů.

Podle stěžovatele byl navíc v odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Příbrami použit agresivní jazyk, který je dokladem jisté předpojatosti tohoto soudu ke stěžovatelově obhajobě. V citované pasáži zvýraznil stěžovatel např. obraty "učinil tak jednoznačně", "evidentně se snaží zakrýt vlastní protiprávní jednání" či "soud tuto považuje za zcela nevěrohodnou". Z takového hodnocení důkazů nelze podle Ústavního soudu dovozovat předpojatost soudu či snad porušení presumpce neviny. Jde pouze o konstatování míry věrohodnosti důkazních prostředků navrhovaných stěžovatelem. Jestliže Ústavní soud dospěl k závěru, že důkazy byly nalézacím soudem vyhodnoceny ústavně konformním způsobem, nemá ani námitek proti faktu, že tento soud své hodnocení důkazů v odůvodnění rozsudku otevřeně vyjádřil.

Ústavní soud nemůže přitakat ani námitce stěžovatele, podle níž byl v trestním řízení nepřípustně řešen soukromoprávní vztah. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 469/02 (Sb. n. u., sv. 33 str. 113) Ústavní soud vyslovil, že trestní právo je prostředkem ultima ratio a má být užíváno "tehdy a jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu nebo je jejich užití zjevně neúčelné. Dle názoru Ústavního soudu je zcela nepřípustná praxe, kdy se standardní civilní vztahy na úkor jednoho z jejich účastníků řeší prostředky trestního práva. Tímto způsobem totiž potom dochází k znerovnoprávnění osob v jejich vzájemných vztazích a k neúctě orgánů veřejné moci k rovnosti občanů, tedy k porušení článku 1 Listiny a článku 1 Ústavy." To však neznamená, že by trestní postih některých případů porušení norem soukromého práva byl nepřípustný. Nelze si nepovšimnout, že značná část skutkových podstat obsažených v trestním zákoníku (zejména pak v hlavě deváté) dopadá právě na případy porušení norem soukromého práva. V projednávané věci byl stěžovatel shledán vinným z trestného činu pojistného podvodu. Právě ve vztahu k tomuto trestnému činu již Ústavní soud uvedl [nález sp. zn. Pl. ÚS 5/2000 (Sb. n. u., sv. 21, str. 273)]: "Ohrožení majetku či jeho porucha, způsobené pojistným podvodem jsou proto ve svém reálném důsledku typicky závažnější, než poruchy vyvolané podvodem obecným (§ 250 tr. zák.), kde provázanost různých subjektů pojištění pochopitelně chybí. Proto je trestněpoliticky žádoucí a nutné, aby byla existující objektivní nerovnost v dopadech obecného a pojistného podvodu vyrovnávána trestněprávní úpravou. Ta se tohoto úkolu zhostila tak, že kriminalizovala ne pouhé majetkové poruchy, jako u podvodů obecných, nýbrž i již zmíněné jejich "předpolí", tzn. kriminalizuje činy teprve hrozící takovýmito poruchami. Takto odůvodněná širší a v tomto smyslu trestněprávně funkční "nerovnost" je nezbytná k tomu, aby se celková ochrana před podvody různých typů stala podle práva vyrovnanou." I proto v projednávané věci nemá Ústavní soud proti kriminalizaci stěžovatelova jednání z ústavněprávního hlediska žádných námitek.

Právo stěžovatele na spravedlivý proces nebylo porušeno v žádném z tvrzených aspektů. Obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, stěžovatel měl možnost obhajoby v plné šíři, rozhodnutí obecných soudů byla řádně odůvodněna, důkazy byly řádně vyhodnoceny a právní závěry v napadených rozhodnutích obsažené nebyly v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2008

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru