Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2989/20 #1Usnesení ÚS ze dne 30.11.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajŠámal Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
daň/daňová povinnost
Bezdůvodné obohacení
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.2989.20.1
Datum podání22.10.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

235/2004 Sb., § 2 odst.1 písm.b

99/1963 Sb., § 237, § 241a


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2989/20 ze dne 30. 11. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Bohuslava Floriána, zastoupeného JUDr. Vladislavou Hanákovou, Ph.D., advokátkou, sídlem nám. Dr. Tyrše 56, Čechtice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2020 č. j. 28 Cdo 1799/2020-346 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2020 č. j. 53 Co 343/2019-310, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a příspěvkové organizace Ředitelství silnic a dálnic ČR, sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatel uzavřel s právním předchůdcem vedlejší účastnice smlouvu o nájmu několika pozemků ve vlastnictví stěžovatele. V jiném soudním řízení Obvodního soudu pro Prahu 5 vedeném pod sp. zn. 21 C 12/2013 bylo rozhodnuto, že vedlejší účastnice je povinna uvedené pozemky vyklidit. Vedlejší účastnice pozemky nevyklidila a stěžovatel ji dne 27. 12. 2016 vyzval k vydání bezdůvodného obohacení za užívání uvedených pozemků bez právního důvodu. Následně se stěžovatel dne 4. 1. 2017 domáhal žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") po vedlejší účastnici zaplacení 506 604 Kč s příslušenstvím z uvedeného titulu.

3. Obvodní soud rozsudkem ze dne 30. 7. 2019 žalobě stěžovatele vyhověl a uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli 253 302 Kč s úrokem z prodlení ode dne 1. 4. 2015 a 253 302 Kč s úrokem z prodlení ode dne 1. 7. 2015. Obvodní soud do výše hodnoty bezdůvodného obohacení zahrnul rovněž daň z přidané hodnoty. Okamžik prodlení vedlejší účastnice s vydáním bezdůvodného obohacení obvodní soud určil podle toho, že první částka představovala platbu za užití pozemků v prvním čtvrtletí roku 2015, druhá částka pak v druhém čtvrtletí stejného roku. S uplynutím těchto období spojil proto obvodní soud okamžik splatnosti, resp. počátek prodlení vedlejší účastnice.

4. Proti rozsudku obvodního soudu brojili vedlejší účastnice (v celém rozsahu) i stěžovatel (toliko co do nákladů řízení) odvoláními. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli 418 680 Kč s úrokem z prodlení od 31. 12. 2016, ve zbylé části se žaloba zamítá. Městský soud zaprvé uvedl, že požadavek na navýšení bezdůvodného obohacení o daň z přidané hodnoty nemá podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu oporu v právních předpisech; nájem nemovité věci je podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o DPH"), od této daně osvobozen. Ve věci nelze použít závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2016 č. j. 7 Afs 124/2016-35, neboť v odkazované věci šlo o plnění ze smlouvy o dílo, od níž bylo odstoupeno po splnění většiny závazku. Zadruhé, městský soud rozdílně posoudil okamžik počátku prodlení vedlejší účastnice. Splatnost závazku z bezdůvodného obohacení nastává podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005 sp. zn. 33 Odo 871/2005 bez zbytečného odkladu po vyzvání dlužníka. Výzva stěžovatele k zaplacení byla vedlejší účastnici doručena dne 29. 12. 2016, a proto se vedlejší účastnice mohla dostat do prodlení nejdříve dnem 31. 12. 2016.

5. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením, neboť nebylo přípustné. Zaprvé, městský soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při nezahrnutí daně z přidané hodnoty do bezdůvodného obohacení. V nyní posuzované věci vedlejší účastnice užívala cizí věc bez právního důvodu, při určení jeho výše vycházely soudy nižších stupňů z výše obvyklého nájemného. Nájem nemovitých věcí přitom je (v rozhodném období rovněž byl) od uvedené daně osvobozen. Nejvyšší soud rovněž uvedl, že i podle shora uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu u bezdůvodného obohacení obvykle neexistuje plnění podléhající dani z přidané hodnoty. V nyní posuzované věci se nadto hodnota bezdůvodného obohacení neodvíjí od sjednaného nájemného, ale byla určena objektivním kritériem podle obvyklého nájemného. Rovněž šlo o užívání proti vůli stěžovatele a po celou dobu (za kterou stěžovatel vydání bezdůvodného obohacení požaduje) bez právního důvodu. Naproti tomu v odkazované věci šlo o plnění ze smluvního závazku, přičemž závazkem z bezdůvodného obohacení se stal až po odstoupení od smlouvy, kdy byl závazek již téměř splněn. Na nyní posuzovanou věc nelze uplatnit ani závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2010 č. j. 5 Afs 68/2009-113, neboť z něj plyne toliko to, že převodem staveb a pozemků osvobozeným od daně z přidané hodnoty je i přechod staveb a pozemků v dražbě. Zadruhé, Nejvyšší soud se nezabýval v dovolání formulovanými otázkami o okamžiku prodlení dlužníka závazku z bezdůvodného obohacení, neboť na jejich řešení napadený rozsudek městského soudu nezávisí. Přesto však k okamžiku počátku prodlení vedlejšího účastníka uvedl, že závěr obvodního soudu je v tomto směru "nesprávný".

II.

Argumentace stěžovatele

6. V ústavní stížnosti stěžovatel zaprvé namítá, že v důsledku napadených rozhodnutí není oprávněn po vedlejší účastnici požadovat plnění odpovídající hodnotě daně z přidané hodnoty, avšak je povinen tuto daň odvést. Dochází proto k nepřípustnému zásahu do jeho majetkové sféry. Stěžovatel nejprve poukazuje na čl. 24 odst. 1 směrnice Rady č. 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen "směrnice o DPH"), podle kterého je poskytnutím služby každé plnění, které není dodáním zboží. Dále stěžovatel poukazuje na rozpor v judikatuře Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu při posuzování povinnosti k dani z přidané hodnoty při plnění závazku z bezdůvodného obohacení.

7. Stěžovatel upozorňuje, že zákon č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 588/1992 Sb."), definoval zdanitelné plnění jinak, než zákon o DPH. Nelze proto bez dalšího přebírat závěry judikatury Nejvyššího soudu o zákonu č. 588/1992 Sb. Stěžovatelka zdůrazňuje, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2016 č. j. 7 Afs 124/2016-35 je třeba při posuzování povinnosti k dani z přidané hodnoty u závazků z bezdůvodného obohacení vycházet z konkrétních okolností posuzované věci. Podstatná je fakticita posuzovaného plnění. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2010 č. j. 5 Afs 68/2009-113 se v takových situacích posuzuje objektivní povaha transakce, nikoli její výsledek či účel, nebo dokonce úmysl jednajících.

8. Stěžovatel tvrdí, že faktický obsah závazku mezi jím a vedlejší účastnicí je totožný jako při trvání nájemní smlouvy, ta však uzavřena není. Podle stěžovatele jsou proto závěry vyplývající z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle které nemá požadavek na navýšení peněžité náhrady z bezdůvodného obohacení o daň z přidané hodnoty oporu v právních předpisech (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. 32 Cdo 4189/2014), zastaralé a v rozporu s výkladem Nejvyššího správního soudu zastávajícím fakticitu plnění. Uvedená problematika je rozhodována odlišně i obecnými soudy (na úrovni prvního a druhé stupně).

9. Stěžovatel uvádí, že obdobnou argumentaci uplatňuje v řízení o jeho ústavní stížnosti vedené Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 2282/20.

10. Zadruhé, stěžovatel tvrdí, že se snažil Nejvyššímu soudu v řízení o dovolání předestřít k řešení právní otázky o okamžiku prodlení dlužníka ze závazku z bezdůvodného obohacení při "vědomém a dlouhodobém prodlení". Nejvyšší soud se však těmito otázkami odmítl zabývat, neboť je městský soud neřešil. Stěžovatel však nemohl očekávat, že se městský soud okamžikem počátku prodlení vedlejší účastnice bude v odvolacím řízení zabývat, neboť rozsudek obvodního soudu v této části "nebyl ... napaden". Stěžovatel tak nemohl tyto otázky "předestřít" ani městskému soudu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu, a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. takový opravný prostředek k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaném) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

13. Zaprvé, stěžovatel namítá, že došlo k zásahu do jeho práva na ochranu vlastnictví, neboť Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud posuzují rozdílně, zda plnění, které obdržel od vedlejší účastnice ze závazku z bezdůvodného obohacení, podléhá dani z přidané hodnoty. Stěžovatel tvrdí, že posuzují-li oba soudy uvedenou daňovou povinnost rozdílně, dochází ke zmenšení jeho majetku, neboť je povinen poskytnout plnění (odvést daň), aniž je oprávněn toto plnění požadovat po osobě, která je vyvolala (navýšení peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení o tuto daň).

14. Stěžovateli lze v obecné rovině přisvědčit, že rozdílné rozhodování obdobných věcí je problematické, a to i z ústavněprávního hlediska. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu totiž ke znakům právního státu neoddělitelně patří princip právní jistoty a z něj plynoucí princip ochrany důvěry v právo, který v sobě zahrnuje především efektivní ochranu práv všech právních subjektů ve stejných situacích shodným způsobem a předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů [srov. nález ze dne 23. 1. 2018 sp. zn. I. ÚS 2637/17 (N 10/88 SbNU 133) či ze dne 25. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 252/04 (N 16/36 SbNU 173)]. Z toho plyne i požadavek shodného výkladu zákona ve srovnatelných situacích, v čemž se projevuje - kromě právní jistoty - i ústavní princip rovnosti (čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy).

15. Lze rovněž stěžovateli přisvědčit v tom, že důsledky namítaných rozporů by v jeho věci nezůstaly jen v teoretické rovině, neboť by se bezprostředně projevily v jeho majetkové sféře. To však v nyní posuzované věci není rozhodné, neboť takový rozpor zde není.

16. Podle Nejvyššího soudu (napadeného usnesení a tam citované judikatury) požadavek navýšení bezdůvodného obohacení o daň z přidané hodnoty nemá oporu v právních předpisech. Judikatura Nejvyššího správního soudu potom vychází z předpokladu, že při posouzení, zda daná transakce podléhá dani z přidané hodnoty, je rozhodující její objektivní povaha (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2010 č. j. 5 Afs 68/2009-113). Nejvyšší správní soud rovněž vychází z předpokladu, že závazky z bezdůvodného obohacení jsou "širokou a diferenciovanou množinou", a proto je třeba při posouzení, zda transakce podléhá povinnosti k dani z přidané hodnoty, zohlednit skutkové okolnosti každé jednotlivé věci (srov. rozsudek Nejvyšší správního soudu ze dne 13. 10. 2016 č. j. 7 Afs 124/2016-35, bod 30).

17. Byť lze přisvědčit stěžovateli v tom, že Nejvyšší soud své závěry formuluje kategoricky, z odůvodnění napadeného usnesení plyne, že Nejvyšší soud ve věci stěžovatele zvažoval, zda posuzovaná transakce skutečně dani z přidané hodnoty nepodléhá a zda není namístě se od své ustálené rozhodovací praxe odchýlit. Nejvyšší soud v napadeném usnesení (obdobě jako městský soud v napadeném rozsudku) vyšel v nyní posuzované věci z toho, že obsah transakce mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí je obdobný nájmu nemovité věci. Ten je podle zákona o DPH od uvedené daně osvobozen, a proto není důvod v nyní posuzované věci navýšit náhradu za bezdůvodné obohacení o uvedenou daň. Z toho plyne, že Nejvyšší soud se obecným závěrům judikatury Nejvyššího správního soudu nezpronevěřil, dokonce na "fakticitu plnění" podle Nejvyššího správního soudu sám odkazuje.

18. Stěžovatel se nadto o fakticitě obsahu transakce s obecnými soudy shoduje; sám v ústavní stížnosti tvrdí, že práva a povinnosti ze závazku z bezdůvodného obohacení odpovídají závazku z nájemní smlouvy. Obecné soudy se v napadených rozhodnutích rovněž vypořádaly se stěžovatelem citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu co do zvláštních skutkových okolností, avšak řádně je od nyní posuzované věci odlišily. Ani v této souvislosti však stěžovatel netvrdí, že by skutkové odlišení učiněné obecnými soudy v nyní posuzované věci bylo provedeno nesprávně. Stěžovatel výslovně poukazuje jen na závěry Nejvyššího správního soudu o obecných zásadách posuzování ekonomických transakcí při přezkumu povinnosti k dani z přidané hodnoty podle objektivních kritérií. Nejvyšší soud však takové posouzení řádně provedl, přičemž dospěl k závěru, že není důvod se odchýlit od pravidla, že navýšení bezdůvodného obohacení o daň z přidané hodnoty nemá oporu v právních předpisech.

19. Judikatura Nejvyššího správního soudu pak takovému posouzení nebrání. Sám Nejvyšší správní soud v bodu 30 již citovaného (a stěžovatelem odkazovaného) rozsudku ze dne 13. 10. 2016 č. j. 7 Afs 124/2016-35 připouští, že některé závazky z bezdůvodného obohacení pod předmět daně z přidané hodnoty nespadají. Lze proto souhrnně uvést, že ustálená judikatura Nejvyššího soudu o navýšení bezdůvodného obohacení o daň z přidané hodnoty, tak jak ji vyložil Nejvyšší soud v nyní posuzované věci, neodporuje tomu, jak povinnost k uvedené dani ustáleně posuzuje Nejvyšší správní soud.

20. Rovněž je nutné odmítnout tvrzení stěžovatele, že Nejvyšší soud rozhodl v rozporu se směrnicí práva EU o DPH v tom smyslu, že je podle ní předmětem daně z přidané hodnoty jako dodání služby zásadně každé plnění, které není dodáním zboží.

21. Předmětem daně z přidané hodnoty je mimo jiné poskytnutí služby za úplatu osobou povinnou k dani, která jedná s místem plnění v tuzemsku podle § 2 odst. 1 písm. b) zákona o DPH, což není ve vztahu ke směrnici deficitní. Podle § 2 odst. 2 uvedeného zákona je plnění zdanitelné, je-li předmětem daně a není-li od daně osvobozeno. Nutno zdůraznit, že současná zákonná úprava daně z přidané hodnoty vychází z předpisů unijního práva: šesté směrnice Rady č. 77/388/EHS ze dne 17. 5. 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu - Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně a směrnice o DPH (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2010 č. j. 5 Afs 68/2009-113).

22. Napadená rozhodnutí jsou však založena na tom, že transakce stěžovatele a vedlejší účastnice fakticky odpovídá nájmu nemovité věci, který je podle zákona o DPH od daně osvobozen, a proto posuzované plnění zdanitelné není. Nutno podotknout, že rovněž směrnice o DPH ve svém čl. 135 odst. 1 písm. l) stanoví členským státům povinnost osvobodit tato plnění od uvedené daně. Toto ustanovení je přitom chápáno jako výjimka z obecné zásady, jíž se stěžovatel dovolává a podle které je předmětem daně každé poskytnutí služby za úplatu (srov. bod 37 rozsudku Soudního dvora ze dne 19. 12. 2018 ve věci C-17/18 Mailat a další judikatura tam citovaná). Jak však bylo shora uvedeno, stěžovatel ani nerozporuje, že posuzovaná transakce fakticky odpovídá obsahu závazku z nájmu, dokonce to v ústavní stížnosti sám tvrdí.

23. K námitkám stěžovatele o rozporu v rozhodovací praxi na úrovni obecných soudů prvního a druhého stupně je nutno uvést, že rozhodnutí okresního soudu není předmětem řízení o ústavní stížnosti stěžovatele. Sjednocování judikatury obecných soudů přitom podle čl. 91 odst. 1 Ústavy náleží Nejvyššímu soudu, Ústavnímu soudu takové role v řízení o ústavní stížnosti zásadně nenáleží [srov. bod 53 nálezu ze dne 16. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 1996/13 (N 130/78 SbNU 57)].

24. Obdobně, Ústavnímu soudu nepřísluší přezkum rozhodnutí napadených jinou ústavní stížností. Byť je z úřední činnosti Ústavnímu soudu známo, že argumentace stěžovatele je v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 2282/20 obdobná jako v nyní posuzované věci a rovněž se věc týká tvrzených rozporů v judikatuře Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu, obě věci se skutkově liší. V odkazované věci stěžovatel odlišně od nyní posuzované věci zpochybňoval původní právní titul, rovněž odůvodnění tam napadených rozhodnutí se liší (ve věcech rozhodovaly sice totožné soudy, avšak rozdílné senáty). Ústavnímu soudu proto nenáleží pravomoc se jakkoli k odkazované věci vyjadřovat, dovolává-li se sám stěžovatel (a jím odkazovaná rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu) náležitého zhodnocení jednotlivých okolností každé věci. Nadto, Ústavní soud v odkazované věci usnesením ze dne 12. 11. 2020 sp. zn. II. ÚS 2282/20 ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

25. Zadruhé, k námitce stěžovatele uvedené shora pod bodem 10 lze uvést, že uvedenou námitkou ve svém důsledku Nejvyššímu soudu vytýká, že se nevyjádřil k jeho dovolání v části, kterou zpochybňuje závěry napadeného rozsudku městského soudu o příslušenství dlužné částky. Proti těmto závěrům totiž dovolání v uvedené části směřuje. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti nezpochybňuje věcné závěry městského soudu, resp. Nejvyššího soudu v tomto směru. Nesouhlasí toliko s tím, jak se s jeho dovoláním Nejvyšší soud vypořádal.

26. Nejvyšší soud se však v napadeném usnesení k dané části napadeného rozsudku městského soudu vyjádřil, přičemž závěry obvodního soudu shledal nesprávnými. Závěry městského soudu ve svém důsledku potvrdil. Je proto zavádějící, uvádí-li stěžovatel, že se Nejvyšší soud s jím předestřenými právními otázkami odmítl zabývat. Je sice pravdou, že Nejvyšší soud považoval dovolání co do dvou otázek jako nikoli přípustné bez dalšího, avšak k jejich obsahu (zpochybnění závěrů městského soudu co do určení počátku prodlení vedlejší účastnice) se relevantně vyjádřil.

27. Kromě toho, stěžovatel spatřuje příčinu takového postupu Nejvyššího soudu výhradně v tom, že nemohl ovlivnit, na jakých otázkách bude záviset napadený rozsudek městského soudu, neboť toto rozhodnutí nebylo v dané části napadeno odvoláním. Uvedené tvrzení je rovněž zavádějící, neboť podle bodu 8 napadeného rozsudku městského soudu podala vedlejší účastnice odvolání proti rozsudku obvodního soudu v celém rozsahu. Z bodu 9 napadeného rozsudku městského soudu potom plyne, že stěžovatel se k odvolání vyjádřil. Aniž by Ústavní soud jakkoli předjímal, zda může mít tato skutečnost vliv na hodnocení uvedeného postupu Nejvyššího soudu, lze uzavřít, že rozsudek obvodního soudu byl v dané části odvoláním napaden a stěžovatel měl možnost se k odvolání vyjádřit.

28. Z výše uvedených důvodů nedošlo napadenými rozhodnutími k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. listopadu 2020

Josef Fiala v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru