Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2986/14 #1Usnesení ÚS ze dne 10.11.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Vsetín
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na och... více
Věcný rejstříkDokazování
styk rodičů s nezletilými dětmi
rodiče
rodičovská zodpovědnost
EcliECLI:CZ:US:2014:4.US.2986.14.1
Datum podání10.09.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4, čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

6/2002 Sb., § 174a

94/1963 Sb., § 26, § 27 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2986/14 ze dne 10. 11. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti Z. H., zastoupeného JUDr. Milanem Ježkem, advokátem se sídlem na adrese Králíky, Za Pilou 832, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. června 2014 č. j. 14 Co 142/2014-884 a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka Valašské Meziříčí ze dne 22. listopadu 2013 č. j. 0 P 8/2011-774, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 10. září 2014 a doplněné podáními ze dne 23. září 2014 a 4. listopadu 2014, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní ústavní práva, a to právo vychovávat své dítě podle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na respektování rodinného a soukromého života podle čl. 8 Úmluvy, jakož i právo na projednání jeho věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a připojeného spisu Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka Valašské Meziříčí (dále jen "okresní soud") sp. zn. 0 P 8/2011 bylo zjištěno, že okresní soud rozsudkem napadeným ústavní stížností návrh stěžovatele, aby nezletilí synové byli odejmuti z výchovy matky a svěřeni do jeho výchovy zamítl, zvýšil stanovené výživné na částky 1 800 Kč a 1 600 Kč měsíčně, a úpravu styku stěžovatele s nezletilými syny změnil tak, že stěžovatel je oprávněn se s nimi stýkat každou lichou sobotu od 9.00 hod. do 18.00 hod., dále rozhodl o nákladech znalečného a náhradě nákladů řízení. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Ostravě poté, co zhodnotil důkazy provedené před soudy obou stupňů, potvrdil správnost rozhodnutí prvostupňového soudu a rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností, napadený rozsudek okresního soudu potvrdil.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům vytýkal, že při svém rozhodování vybočily z rámce normativního obsahu aplikovaných podústavních norem, kterými je zejména ustanovení § 27 odst. 1 zákona o rodině. Stěžovatel považuje vydaná rozhodnutí za nespravedlivá a překvapivá, neboť má za to, že k tomu, aby mohl realizovat svá práva a povinnosti vyplývající z jeho rodičovské zodpovědnosti, musí mít možnost s nezletilými dětmi se stýkat a výchovně na ně působit. Stěžovatel rovněž napadl provedené důkazní řízení, zejména neprovedení jím navrhovaných důkazů, stejně jako tvrzené nesprávné právní závěry, které podle jeho názoru z provedených důkazů soudy vyhodnotily. Dále stěžovatel tvrdil, že soudy nejednaly v nejlepším zájmu dětí a k tomu namítal průtahy v řízení před obecnými soudy. Na podporu svých tvrzení odkázal na judikáty, vydané Ústavním soudem ve věci rodičovské péče.

4. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.

5. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

6. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

7. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02; N 126/28 SbNU 85, in http://nalus.usoud.cz). Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

8. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a v odůvodnění pak svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Z uvedených důvodů nelze proto hovořit o překvapivosti jejich závěrů.

9. Lze konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva. Nepřípustně očekává, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ústavní soud ověřil, že obecné soudy při rozhodování o úpravě výkonu rodičovské zodpovědnosti, úpravě styku s nezletilými dětmi i o úpravě výše výživného, respektovaly obsah a smysl příslušných zákonných ustanovení. Z obsahu spisu okresního soudu sp. zn. 0 P 8/2011 pak nevyplývá, že by stěžovateli bylo bráněno v uplatnění jeho procesních práv a v tomto ohledu Ústavní soud žádná pochybení v projednávané věci nezjistil. Rovněž ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole a ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.

10. Ústavní soud nepřisvědčil ani oprávněnosti tvrzení stěžovatele, co do námitek vztahujících se k neprovedení jím navrhovaných důkazů. Za situace, kdy obecné soudy provedly rozsáhlé důkazní řízení, nechaly ve věci vypracovat několik znaleckých posudků a neprovedení konkrétních důkazů řádně zdůvodnily (č. listu 176, 726, 783 a 882), pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Je přiléhavé dodat, že čl. 6 Úmluvy sice zaručuje právo na spravedlivé projednání záležitosti, neobsahuje však žádná pravidla ohledně přijatelnosti důkazů či způsobu jejich hodnocení, která jsou tedy v první řadě upravena vnitrostátním právem a náležejí do působnosti vnitrostátních soudů (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pešková proti České republice ze dne 26. listopadu 2009, stížnost č. 22186/03, bod. 54).

11. Ústavní soud v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o úpravě styku s druhým rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího nejlepšího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově participovala nejen matka, ale i otec, jež se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci (srov. nález ze dne 11. května 2005 sp. zn. II. ÚS 554/04; N 106/37 SbNU 397, in http://nalus.usoud.cz). Jak plyne z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, není důvod pochybovat o tom, že by obecné soudy z těchto principů nevycházely.

12. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva, pokud jde o rodičovskou zodpovědnost, státy mají široký prostor pro uvážení (Glaser proti Spojenému království, rozsudek ze dne 19. září 2000, č. 32346/96). Současně je třeba vzít v úvahu spravedlivou rovnováhu mezi zájmy dětí a jejich rodičů (Buchs proti Švýcarsku, rozsudek ze dne 27. května 2014, č. 9929/12). Pokud obecné soudy svá rozhodnutí opřely o závěry plynoucí ze znaleckých posudků a z provedených důkazů, pokud vzaly v úvahu stanoviska rodičů, a pokud svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily (srov. str. 3 až 10 rozsudku okresního soudu, str. 4 až 12 rozsudku odvolacího soudu), není dán důvod k zásahu Ústavním soudem.

13. K poukazu stěžovatele na porušení čl. 38 odst. 2 Listiny Ústavní soud uvádí, že k odstranění průtahů v řízení slouží především právní úprava obsažená v zákoně č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích, má-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, za to, že v tomto řízení dochází k průtahům, může podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru k průtahům v řízení dochází. Pokud stěžovatel měl za to, že v předmětném řízení k průtahům docházelo, mohl podat shora uvedený návrh na určení lhůty. Námitka tzv. již odeznělých průtahů v řízení vznesená až v době, kdy řízení ve věci je již pravomocně skončeno, pak nemůže být důvodem kasace meritorních rozhodnutí.

14. Závěry uvedené v napadených rozhodnutích nejsou ani v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu, na která stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal, neboť na nyní projednávaný případ nedopadají. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních. Z uvedených důvodů nelze napadená rozhodnutí považovat za rozhodnutí učiněná v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.

15. Stěžovateli se nezdařilo doložit porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky, proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 10. listopadu 2014

Vladimír Sládeček v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru