Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2981/07 #1Usnesení ÚS ze dne 15.01.2008K důvodům vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci ... více
Věcný rejstříksoudce/podjatost
soudce/vyloučení
účastník řízení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 1/48 SbNU 961
EcliECLI:CZ:US:2008:4.US.2981.07.1
Datum podání20.11.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 38 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 107 odst.2, § 14, § 15


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2981/07 ze dne 15. 1. 2008

U 1/48 SbNU 961

K důvodům vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Usnesení

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 15. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2981/07 ve věci ústavní stížnosti Mgr. V. Z. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2007 č. j. 16 Nc 363/2007-2498, kterým bylo rozhodnuto o námitce stěžovatelky a jejího syna týkající se podjatosti soudkyně tak, že soudkyně vyloučena není, spojené s návrhem na přednostní projednání mimo stanovené pořadí.

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka žádala, aby Ústavní soud 1. vyslovil, že v záhlaví označeným rozhodnutím obecného soudu došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a 2. toto rozhodnutí zrušil. Dále s ohledem na délku probíhajícího soudního sporu a naléhavost věci požadovala, aby Ústavní soud rozhodl o projednání jejího návrhu mimo pořadí podle ustanovení § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Konečně se stěžovatelka domáhala, aby soudce zpravodaj v souladu s dikcí ustanovení § 83 zákona o Ústavním soudu rozhodl, že náklady jejího právního zastoupení uhradí stát, a to s ohledem na její osobní a majetkové poměry.

II.

Ústavní soud projednal stěžovatelčinu věc s nejvyšším možným urychlením, aniž však považoval za nezbytné vydávat samostatné formální usnesení o jejím projednání přednostně mimo stanovené pořadí.

Ústavní soud si vyžádal spisy Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 5 C 399/93 a Krajského soudu v Brně sp. zn. 61 UL 3/2007 a 61 UL 21/2007, z nichž zjistil následující.

Návrhem doručeným Okresnímu soudu Brno-venkov dne 21. 2. 1992 se manžel stěžovatelky JUDr. O. Z. spolu s dalšími čtyřmi žalobci domáhal nahrazení projevu vůle žalovaného Brněnské papírny, s. p., k uzavření dohody o vydání věci v rámci restitučního řízení. Nalézací soud rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 14. 1. 1998 č. j. 5 C 399/93-241, že základ nároku žalobců je dán v odpovídajících podílech. Podáním ze dne 8. 12. 2004 stěžovatelka soudu oznámila úmrtí svého manžela a žádala, aby soud rozhodl o procesním nástupnictví; k podání bylo přiloženo potvrzení soudní komisařky dokládající, že stěžovatelka a její syn přicházejí v úvahu jako dědici I. zákonné dědické skupiny. Soud usnesením ze dne 27. 12. 2004 č. j. 5 C 399/93-1976 probíhající řízení přerušil do skončení řízení ve věci projednání dědictví zůstavitele. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 11. 2005 sp. zn. 16 Co 150/2005 toto rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nepřerušuje, neboť restituční nárok zemřelého manžela stěžovatelky přešel jeho smrtí na dědice, kteří jsou známi, přičemž majetek, jehož vydání se domáhal, nebyl dosud vydán, takže nemohl být zahrnut do majetku zůstavitele a projednán v dědickém řízení; proto není důvod vyčkávat skončení dědického řízení. Odvolací soud rovněž upozornil, že bude třeba, aby nalézací soud rozhodl o procesním nástupnictví na straně zůstavitele.

Poté nalézací soud čtyřikrát vyzval žalobce (dne 7. 2. 2006, 10. 5. 2006, 1. 11. 2006 a 17. 1. 2007) k předložení společného petitu žaloby, načež žalobci postupně předložili několik návrhů, avšak k úplné shodě mezi nimi nedošlo. Následně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7. 3. 2007 č. j. 61 UL 3/2007-5 zamítl návrh na určení lhůty Okresnímu soudu Brno-venkov k tomu, aby nařídil jednání, a to proto, že nejdříve musí soud rozhodnout o procesních nástupcích po zemřelém JUDr. O. Z., přičemž ohledně tohoto rozhodnutí je soud v průtahu již přibližně rok, ačkoli byl na nutnost takového postupu upozorněn ve výše uvedeném rozhodnutí krajského soudu. Soud také konstatoval, že požadavek společného petitu nemá zákonnou oporu a že naopak v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu má každý z žalobců postavení samostatného společníka. Poté nalézací soud oznámil účastníkům řízení, že o procesním nástupnictví bude rozhodnuto při ústním jednání dne 18. 6. 2007; to bylo odročeno na den 5. 9. 2007 a následně na neurčito; nejprve pro předložení spisu Ministerstvu spravedlnosti a nespecifikaci petitu žalobci, v druhém případě pak z důvodu vznesení námitky podjatosti soudkyně JUDr. Ireny Hladíkové stěžovatelkou a jejím synem.

V dané věci se již dříve rozhodovalo o návrhu soudkyně na vyloučení z projednávání a rozhodování věci. Krajský soud usnesením ze dne 5. 9. 2006 sp. zn. 16 Nc 382/2006 rozhodl o návrhu soudkyně tak, že vyloučena není, neboť jestliže byla při telefonickém hovoru s žalobcem ovlivňována a byly-li jí sdělovány další důležité skutečnosti, měla jej soudkyně vhodným způsobem upozornit, že o věci je možno jednat pouze formou zákonných procesních postupů; důvody podjatosti tedy nebyly dány. Poté námitku podjatosti podala stěžovatelka a její syn, o níž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením, proti němuž směřuje předmětná ústavní stížnost, tak, že soudkyně vyloučena není, neboť její postup v řízení vyznačující se tvrzenými průtahy není důvodem k vyloučení soudkyně.

III.

Stěžovatelka je přesvědčena, že postupem Okresního soudu Brno-venkov dochází v průběhu celého řízení k neodůvodněným průtahům, které jí způsobují materiální a imateriální újmu značného rozsahu. Řízení probíhá šestnáct let, přičemž do dnešního dne nebylo definitivně rozhodnuto ve věci samé, ač již před téměř desíti lety bylo mezitímně rozhodnuto o oprávněnosti nároku restituentů. Dosud nevydané budovy jsou v dezolátním stavu a žalovaný v souladu s pokyny Ministerstva průmyslu a obchodu do jejich opravy neinvestuje. Stěžovatelka se nemůže domáhat finanční náhrady za již zaniklé nebo nevydané stavby podle ustanovení § 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, neboť předpokladem pro podání takové žádosti je pravomocný rozsudek, jímž byl zamítnut návrh na vydání věci. Mimoto podle stanoviska Ministerstva financí není stěžovatelka ani její syn oprávněnou osobou k uplatnění tohoto nároku.

Dále je nalézací soud půldruhého roku v prodlení s rozhodnutím o procesním nástupnictví po zemřelém manželu stěžovatelky. Na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, Ministerstvo spravedlnosti konstatovalo neodůvodněné průtahy, avšak zadostiučinění jí nepřiznalo; stěžovatelka nemůže toto rozhodnutí napadnout žalobou, jelikož dosud není účastníkem řízení v předmětné věci. Stěžovatelka má rovněž v úmyslu podat návrh na určení lhůty k rozhodnutí o procesním nástupnictví po svém manželovi, ale má obavu, že její návrh bude odmítnut s odůvodněním, že není účastníkem řízení, a tudíž není aktivně legitimována podat takový návrh.

Stěžovatelka si je plně vědoma skutečnosti, že okolnosti, které spočívají v postupu soudkyně v řízení o projednávané věci, nejsou důvodem k jejímu vyloučení. Avšak zde nejde pouze o postup ve věci samé, ale především o poměr soudkyně k věci a k jejím účastníkům. Vztah soudkyně k projednávané věci nabyl takové povahy a intenzity, že objektivně může vyvolávat pochybnosti o její nepodjatosti. Stěžovatelka cituje z rozhodnutí Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva a uvádí, že pochybnosti o nestrannosti soudkyně z objektivní i subjektivní stránky jsou dány, a to s ohledem na obstrukce soudkyně ve vztahu k rozhodování o procesním nástupnictví i k opakovanému nedůvodnému vyzývání k doplnění žaloby. Stěžovatelka je přesvědčena, že vyloučení soudkyně rovněž přispěje k urychlenému vyřešení mimořádně dlouho trvajícího sporu.

IV.

Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána k ní oprávněnou a řádně zastoupenou stěžovatelkou včas. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný a šlo o návrh přípustný [co do důvodů přípustnosti srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 722/05 ze dne 7. 3. 2007 (N 42/44 SbNU 533); k tomu dlužno podotknout, že právními závěry vyjádřenými v nálezech - nikoli usneseních - je i sám Ústavní soud vázán a překonat je může jen postupem naznačeným v ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu; k tomu však rozhodující senát důvody neshledal].

Bylo proto možno přistoupit k přezkumu opodstatněnosti stěžovatelkou předneseného stížnostního žádání.

Ústavní soud v rámci ratio decidendi tohoto rozhodnutí především zdůrazňuje, že předmětem přezkumu ústavnosti - vzhledem k obsahu petitu návrhu stěžovatelkou formulovaného - nemohla být v dané věci otázka průtahů v řízení před nalézacím soudem, nýbrž výlučně to, zda právě napadeným usnesením Krajského soudu v Brně byla či nebyla porušena stěžovatelčina základní práva či svobody. Pokud by se stěžovatelka obrátila na Ústavní soud s požadavkem upínajícím se k délce řízení, tj. s návrhem, aby Ústavní soud po zjištění nedůvodných průtahů přikázal Okresnímu soudu Brno-venkov v týchž nepokračovat a ve věci neprodleně jednat, zajisté by takovéto stížnostní žádání Ústavní soud posoudil ve smyslu své konstantní judikatury, souhrnně vyložené např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 391/07 ze dne 7. 8. 2007 (N 122/46 SbNU 151). Přestože však v tomto směru vzhledem k obsahu návrhu jurisdikce Ústavního soudu založena nebyla, nemohl Ústavní soud k otázce délky řízení zcela mlčet; jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) nemůže zachovat silentium v případě, kdy postup soudu první instance (ne)projednávající a (ne)rozhodující danou věc je očividně neakceptovatelný.

K rozhodnutí ústavní stížností napadenému konstatuje Ústavní soud, že jím k zásahu do stěžovatelce garantovaných základních práv a svobod nedošlo, pročež kasační požadavek stěžovatelky opodstatněn není.

Interpretace a aplikace jednoduchého práva (ustanovení § 14 odst. 4 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř.") provedená v dané věci Krajským soudem v Brně, jejímž výsledkem bylo rozhodnutí, že namítaná soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodování stěžovatelčiny věci, z hlediska ústavněprávního obstojí.

K odůvodnění, jímž krajský soud své (stěžovatelkou kritizované) závěry podepřel, dodává Ústavní soud, že považuje - alespoň v této chvíli - za vyloučené, aby soudkyně byla za svou nečinnost "odměněna" tím, že jí bude (zajisté složitý) občanskoprávní případ pro podjatost odebrán a přidělen soudci jinému. Zdá se dokonce, že právě o to JUDr. Irena Hladíková usiluje; již dne 8. 8. 2006 (č. l. 2339) domáhala se z důvodů, které posléze krajský soud neshledal relevantními (usnesení č. l. 2345 ze dne 5. 9. 2006), svého vyloučení a o tomtéž svědčí i její vyjádření k námitce podjatosti vznesené stěžovatelkou (č. l. 2488). Aniž by Ústavní soud hodnotil, zda jde o jednání obmyslné, nehodlá jej podporovat, neboť by považoval nejen v dané věci, ale i obecně, za krajně nebezpečné, aby se soudci mohli svých případů zbavovat tím, že je po léta nebudou řešit. V mimořádných případech mohlo by jistě být obecným soudem judikováno, že - slovy ustanovení § 14 odst. 4 o. s. ř. - nikoliv "postup v řízení", ale "nepostup" v něm založí důvod k vyloučení soudce. Avšak ruku v ruce s takovým rozhodnutím mělo by jít kárné řízení se soudcem odpírajícím účastníkům přístup ke spravedlnosti. V takovém kárném řízení jistě by prvotně měla být řešena otázka, zda vůbec může být soudcem ten, kdo soudit nechce.

V projednávané věci zjistil Ústavní soud, že návrh na zahájení kárného řízení se soudkyní JUDr. Irenou Hladíkovou podán nebyl; i když toto zjištění nemá na rozhodnutí Ústavního soudu žádný vliv (přičemž takový vliv nemělo by ani zjištění opačné), považuje Ústavní soud s ohledem na obsah vyžádaných spisů za případné podotknout, že v tomto směru je benevolence oprávněných navrhovatelů kárného řízení překvapivá.

Ačkoli na postup soudkyně projednávající předmětnou věc nelze tedy nyní nahlížet tak, že by již tímto postupem byla potvrzena namítaná podjatost, Ústavní soud nemohl ponechat bez povšimnutí, jaké důsledky v rovině práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vyvolává způsob, kterým je řízení vedeno.

V této souvislosti především Ústavní soud konstatuje, že zcela sdílí výhrady, jež k (ne)činnosti rozhodující soudkyně soudu první instance formuloval Krajský soud v Brně ve svém usnesení č. j. 61 UL 3/2007-5 (ve spise na č. l. 2404 a násl.).

Také Ústavní soud má za to, že procesní postup okresního soudu neobstojí. Shodně s krajským soudem Ústavní soud konstatuje, že "opakované vyzývání žalobců k učinění procesního úkonu příčícího se jejich vůli nebylo ničím jiným než jejich nemístnou šikanou a bezdůvodným odpíráním výkonu spravedlnosti", jakož i to, že se "tyto procesní obstrukce jeví spíše jako odsouzeníhodná snaha o prodlužování již tak zcela nepřiměřené délky řízení". Řečené je pak završováno - jak z obsahu spisu patrno - totálním přehlížením názorů, které opakovaně nalézacímu soudu předkládá Krajský soud v Brně, a to ať už ve formě závazného kasačního rozhodnutí ze dne 25. 11. 2005 nebo v odůvodnění dalších již citovaných usnesení.

Česká republika se prohlašuje za svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana (srov. čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky), jejichž ochranu svěřuje soudní moci (srov. čl. 4 Ústavy České republiky). Ochrana základních práv a svobod soudní mocí znamená, že každý má právo se obrátit na soud, má-li za to, že bylo dotčeno jeho právo nebo oprávněný zájem, přičemž soud je povinen o jeho věci v přiměřené době rozhodnout a dát tak průchod spravedlnosti. V opačném případě se soud dopouští ústavně nepřijatelného odepření výkonu spravedlnosti (denegatio iustitiae), a zasahuje tak do práv účastníků řízení tím, že jim neposkytne náležitou ochranu. Do této kategorie spadají všemožné situace, kdy soud z různých důvodů odmítá projednat věc jemu předloženou, ač k takovému odmítnutí není dán zákonný či dokonce ústavní podklad; typicky se jedná o případy, kdy se soud brání rozhodnout ve věci samé s poukazem na mlčení zákona [srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 121/06 ze dne 9. 8. 2007 (N 125/46 SbNU 181), sp. zn. II. ÚS 361/06 ze dne 26. 7. 2007 (N 117/46 SbNU 111)], zastaví řízení pro nedostatečné posouzení existence právní subjektivity účastníka řízení [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 34/06 ze dne 21. 11. 2007 (N 201/47 SbNU 597)] či odmítne se meritorně zabývat opožděně podaným opravným prostředkem, aniž by bylo zohledněno nesprávné poučení o délce lhůty k jeho podání [srov. nález sp. zn. III. ÚS 332/04 ze dne 18. 11. 2004 (N 173/35 SbNU 323)]. K těmto případům, které mají společného jmenovatele v tom, že soud vůbec nehodlá o předložené věci meritorně rozhodnout, je možno zařadit i průtahy v řízení, u nichž sice stále existuje naděje, že soud ve vzdálené budoucnosti rozhodne, avšak nepřiměřená doba projednávání věci vyvolává obdobné účinky jako ve výše zmiňovaných případech.

Taková situace v projednávané věci nastala. Ze spisu je patrno, že navzdory délce řízení, a tím naléhavější nutnosti vnést do právních vztahů účastníků řízení tolik potřebnou jistotu ohledně jejich práv a povinností, se soud zejména v posledních letech vyhýbá jakékoli aktivitě vedoucí k vynesení konečného rozhodnutí. Nejenže se dopouští průtahů v řízení, ale tím, že dosud nerozhodl o procesním nástupnictví po JUDr. O. Z., neutralizuje jakoukoli snahu stěžovatelky pomocí opravných prostředků dosáhnout zrychlení projednání a rozhodnutí její věci, jakož i domoci se odškodnění případné újmy, kterou soud svou nečinností mohl způsobit. Rozhodování v horizontu let o tak jednoduché záležitosti, jakou je procesní nástupnictví v situaci, kdy soud má k dispozici všechny potřebné podklady pro své rozhodnutí, včetně vodítka v podobě závazného právního názoru krajského soudu, je naprosto nepřijatelné a z hlediska ústavního imperativu ochrany lidských práv a svobod neospravedlnitelné. Nelze říci, že by soud postupoval liknavě pouze ve vztahu ke stěžovatelce, naopak obsah spisu naznačuje, že soud odmítá konat v řízení jako celku. Tuto domněnku podporují např. opakované urgence odpovědi týkající se projednávané věci požadované Obvodním soudem pro Prahu 1 v období května až listopadu 2007 (viz č. l. 2483, 2489, 2501, 2517).

Ústavnísoud mohl by ve výtkách upínajících se k postupu soudu první instance ještě dlouho pokračovat, avšak dalším odhalováním různých pochybení tohoto soudu, jež by byla in concreto v rozhodnutí Ústavního soudu popsána, jen by prodlužoval řízení před Ústavním soudem a tím oddaloval meritorní rozhodnutí v procesu, který započal již v roce 1992. Ze spisu není patrno, že by v řízení bylo vyvíjeno obecným soudem úsilí o hledání spravedlnosti.

Za takto vyhrocené situace je povinnostísoudkyně Okresního soudu Brno-venkov povolané k řešení předmětného sporu nedopouštět se dalšího porušování stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, ve věci neprodleně rozhodnout o procesním nástupnictví po zemřelém JUDr. O. Z. a řízení urychleně dovést ke konečnému rozhodnutí. Ostatně závažnost panujícího stavu a potřeba aktivního přístupu je soudkyni známa i z přípisů Ministerstva spravedlnosti, kterými ji informuje o shledání porušení práva na projednání věci v přiměřené době (č. l. 2491) a předsedu soudu žádá o podávání pravidelných zpráv o průběhu řízení v měsíčních intervalech (č. l. 2499).

Třebaže Ústavnísoud shledal porušení stěžovatelčina ústavně garantovaného práva na rozhodnutí její věci v přiměřené lhůtě, z důvodů vyložených výše mu nezbylo než ústavní stížností předložený návrh odmítnout jako zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nemohl Ústavní soud stěžovatelce přiznat náhradu nákladů jejího právního zastoupení podle ustanovení § 83 odst. 1 citovaného zákona.

Ústavnísoud dodává, že volba tvrdých formulací použitých v odůvodnění tohoto usnesení - jakkoliv je v judikatorní praxi Ústavního soudu výjimečná - byla vyvolána průzračně jasnou a přitom bezprecedentní neochotou nalézacího soudu poskytovat zákonem stanoveným způsobem ochranu právům (srov. čl. 90 Ústavy České republiky). Taková neochota může nalézt v právní sféře účastníků probíhajícího řízení naplnění předpokladů pro uplatnění nároků na náhradu škody či poskytnutí zadostiučinění vyplývajícího z odpovědnosti státu dle relevantních ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru