Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 298/06 #2Nález ÚS ze dne 13.12.2007Slovenské důchody VII - aplikace Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení č. 228/1993 Sb.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Hradec Králové
ČESKÁ SPRÁVA SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/rovnost v právech a důstojnosti a zákaz diskriminace
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na hmotné zajištění / zabezp... více
Věcný rejstříkDiskriminace
občanství
hmotné zabezpečení
Důchod
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 222/47 SbNU 921
EcliECLI:CZ:US:2007:4.US.298.06.2
Datum vyhlášení16.01.2008
Datum podání23.05.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 89 odst.2, čl. 4

2/1993 Sb., čl. 1, čl. 3 odst.1, čl. 30 odst.1, čl. 36 odst.1

228/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 20

Ostatní dotčené předpisy

155/1995 Sb., § 30


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Ustanovení čl. 20 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení (publikována pod č..228/1993 Sb.) je třeba vykládat v souladu s čl. 3 odst. 1 a čl. 30 odst. 1 Listiny tak, že nebrání zhodnocení doby zaměstnání u zaměstnavatele se sídlem na území Slovenské republiky do 31. prosince 1992 do doby pojištění podle § 30 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele F. F. zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 13. prosince 2007 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. února 2006 č.j. 4 Ads 41/2004-69. Ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. července 2003 č.j. 28 Ca 74/2002-26 odmítl pro nepřípustnost.

Narativní část

Stěžovatel, český občan, byl v letech 1968 až 1991 a 1998 až 2000 zaměstnán u různých zaměstnavatelů se sídlem ve Slovenské republice. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 16. listopadu 2001 byl stěžovateli přiznán dílčí starobní důchod ve výši 716 Kč ode dne 28. ledna 2001 podle § 30 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, a čl. 20 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení. Na základě této smlouvy byla stěžovateli započtena doba pojištění na území České republiky do 31. prosince 1992. Proti rozhodnutí podal stěžovatel správní žalobu, jež byla napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové zamítnuta. Podle názoru krajského soudu nesplnil stěžovatel podmínku vyžadovanou zákonem pro vznik nároku na starobní důchod, neboť s ohledem na čl. 20 Smlouvy nezískal požadovanou dobu zaměstnání v rozsahu 25 let na území České republiky. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost, jež směřovala proti rozhodnutí krajského soudu. Vycházel přitom z rozsudku svého rozšířeného senátu ze dne 26. října 2005 č.j. 3 Ads 2/2003 – 112. Tento rozsudek se zabýval právními závěry nálezu II. ÚS 405/02 ze dne 3. června 2003. Podle závěrů Nejvyššího správního soudu je tento nález třeba vykládat tak, že brání tomu, aby z důvodu rozdělení státu zůstala na ujmu pojištěnce nezhodnocena nějaká doba zabezpečení získána do 31. prosince 1992. Nejvyšší správní soud se v obsáhlé argumentaci zabýval dosavadními závěry Ústavního soudu, jakož i závazností čl. 20 Smlouvy s ohledem na přílohu II. nařízení Rady č. 1408/71/EHS.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud odkázal na dosavadní rozhodnutí II. ÚS 405/02 ze dne 3. června 2003, III. ÚS 252/04 ze dne 25. ledna 2005 a IV. ÚS 158/04 ze dne 4. dubna 2005. V nálezu II. ÚS 405/02 konstatoval, že z hlediska zákazu diskriminace podle čl. 3 odst. 1 Listiny neexistují objektivní a rozumné důvody, jež by odůvodňovaly považovat zaměstnání u zaměstnavatele se sídlem ve Slovenské republice za zaměstnání v cizině. Z hlediska tehdejšího systému důchodového pojištění totiž bylo právně irelevantní, ve které části československého státu byl člověk zaměstnán. V nálezu III. ÚS 252/04 poukázal na nutnost ústavně konformní interpretace a interpretace jednoduchého práva jako principu, jenž se uplatní před mezinárodní smlouvou. Tento názor byl již předtím vyjádřen v doktríně, podle které ratifikací mezinárodních smluv nejsou dotčena výhodnější práva, ochrany a podmínky poskytované a zaručené vnitrostátním zákonodárstvím. V nálezu IV. ÚS 158/04 se vyjádřil k otázce aplikace zmíněného nařízení Rady 1407/71/EHS, přičemž konstatoval přednostní aplikaci čl. 20 Smlouvy před nařízením, která však musí být v souladu s ústavním pořádkem. Dále Ústavní soud odkázal na své závěry v nálezech Pl. ÚS 4/06 ze dne 20. března 2007 a IV. ÚS 301/05 ze dne 13. listopadu 2007. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu bylo porušeno základní právo stěžovatele podle čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 30 odst. 1 Listiny. Rovněž bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Miloslav Výborný. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 298/06 ze dne 13. 12. 2007

N 222/47 SbNU 921

Slovenské důchody VII - aplikace Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení č. 228/1993 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 13. prosince 2007 sp. zn. IV. ÚS 298/06 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. F. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. února 2006 č. j. 4 Ads 41/2004-69 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. července 2003 č. j. 28 Ca 74/2002-26, jimiž byl stěžovateli přiznán dílčí starobní důchod.

I. Nerespektováním základních práv stěžovatele zakotvených v čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod uplatnil Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 17. 2. 2006 č. j. 4 Ads 41/2004-69 státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čímž porušil i právo stěžovatele zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2006 č. j. 4 Ads 41/2004-69 se ruší.

III. Ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 7. 2003 č. j. 28 Ca 74/2002-26 se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1.Včas podanou ústavní stížností, k výzvě Ústavního soudu řádně a ve stanovené lhůtě zbavenou formálních vad, stěžovatel napadl shora označené rozsudky správních soudů s tvrzením, že mu řádně neposkytly soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že porušením zákazu diskriminace (čl. 1 odst. 3 Listiny) porušily jeho právo na hmotné zabezpečení ve stáří (čl. 30 odst. 1 Listiny).

2. Stěžovatel vytkl správním soudům, že při soudním přezkumu postupu a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále též "ČSSZ"), kterým mu byl přiznán dílčí starobní důchod, byl pominut obsah nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 405/02 ze dne 3. 6. 2003 (N 80/30 SbNU 245), čímž mu bylo upřeno rovné právo a postavení ve srovnání s právy a postavením ostatních občanů České republiky. Stěžovatel zdůraznil, že byl a stále je občanem České republiky s trvalým bydlištěm na území tohoto státu a v době rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky nebyl zaměstnán ani v jednom z nově vzniklých států, neboť pobíral plný invalidní důchod vyměřený a vyplácený ČSSZ. Poukázal na to, že shodně jako občan, jehož stížnost byla předmětem nálezu sp. zn. II. ÚS 405/02, splnil podmínku minimálního počtu let pojištění požadovanou v ustanovení § 31 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ještě v době existence společného státu a namítl, že splnění této podmínky mu nelze zpětně upírat.

II.

3. K ověření stěžovatelových tvrzení si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 28 Ca 74/2002, ze kterého vyplynulo, že stěžovatel napadl žalobou rozhodnutí ČSSZ ze dne 16. 11. 2001, kterým mu byl od 28. 1. 2001 přiznán dílčí starobní důchod ve výši 716 Kč. Při jeho výpočtu ČSSZ postupovala podle ustanovení § 30 zákona o důchodovém pojištění a čl. 20 odst. 2 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení, vyhlášené sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 228/1993 Sb. (dále též "Smlouva"), na jejímž základě stěžovateli započetla dobu pojištění na území České republiky po 31. 12. 1992. Stěžovatel v žalobě namítl, že ČSSZ zcela pominula, že v době zániku České a Slovenské federativní republiky (dále též "ČSFR") nebyl zaměstnán, neboť pobíral plný invalidní důchod, a že trvale žil a žije v České republice.

4. Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl s odůvodněním (v části relevantní pro projednávaný případ), že posledním zaměstnavatelem stěžovatele před rozdělením federace byl zaměstnavatel se sídlem na území Slovenské republiky, a proto byl k rozhodování o dávce příslušný slovenský nositel pojištění. Tomuto výkladu nemohlo být na překážku ani to, že stěžovatel v době rozdělení federace pobíral plný invalidní důchod. Krajský soud se zabýval i otázkou, zda by žalobce s ohledem na dobu zaměstnání vykázanou výlučně na území České republiky splnil podmínky nároku na starobní důchod podle ustanovení § 30 zákona o důchodovém pojištění, a to s přihlédnutím k době pojištění získané výlučně na našem území. Zjistil však, že stěžovatel po ukončení střední školy v roce 1959 pracoval na území České republiky do roku 1967 a následně vykonával zaměstnání pro zaměstnavatele se sídlem na území Slovenské republiky, což znamená, že nezískal zákonem požadovanou dobu zaměstnání v rozsahu nejméně 25 let, a tudíž nesplnil podmínku zákonem vyžadovanou pro vnik nároku na starobní důchod.

5. V kasační stížnosti stěžovatel namítl, že mu byl upřen nárok na vyměření starobního důchodu za dobu získanou v ČSFR podle českých předpisů, a odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 405/02 ze dne 3. 6. 2003 (N 80/30 SbNU 245) stran aplikace Smlouvy. Kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl. Konstatoval, že stěžovatel, narozený v roce 1940, požádal dne 4. 6. 1991 o invalidní důchod. Podle údajů ve správním spisu stěžovatel v letech 1955 až 1959 studoval na střední škole, v období od 29. 10. 1959 do 31. 12. 1961 vykonával vojenskou službu, od 15. 7. 1959 do 31. 12. 1961, od 15. 1. 1962 do 31. 7. 1964 a od 3. 8. 1964 do 31. 12 1967 pracoval u různých zaměstnavatelů se sídlem v České republice, od 9. 1. 1968 do 31. 12. 1979, od 1. 1. 1980 do 30. 4. 1981, od 1. 5. 1981 do 31. 12. 1984 a od 1. 1. 1985 do sepisu žádosti o důchod pracoval u zaměstnavatelů se sídlem v Bratislavě. V období od 6. 7. 1991 do 6. 1. 1998 pobíral plný invalidní důchod od České správy sociálního zabezpečení a v této době nikde nepracoval. Poté mu byl přiznán částečný invalidní důchod a rozhodnutím ČSSZ ze dne 26. 4. 2001 dílčí částečný invalidní důchod podle ustanovení § 44 zákona o důchodovém pojištění a Smlouvy. V době pobírání částečného invalidního důchodu stěžovatel pracoval u státního podniku Slovnaft v Bratislavě, kde dne 27. 1. 2001 svůj pracovní poměr ukončil. Ode dne 28. 1. 2001 mu byl přiznán dílčí starobní důchod podle ustanovení § 30 zákona o důchodovém pojištění, kdy mu bylo celkově zhodnoceno 15 031 dnů, z toho ve slovenském důchodovém pojištění 13 566 dnů a v českém důchodovém pojištění 1 465 dnů, náhradní doba pojištění byla omezena na 80 %. Rozhodnutím Sociální pojišťovny v Bratislavě ze dne 20. 9. 2001 byl stěžovateli přiznán od 28. 1. 2001 podle ustanovení § 21 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, starobní důchod ve výši 6 156 Kč. Zhodnoceno bylo celkem 42 roků zaměstnání (15 560 dnů), pro výši důchodu bylo rozhodných 39 roků, z toho 32 roků ve 3. pracovní kategorii a 7 roků ve 2. pracovní kategorii.

6. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v posuzování problematiky důchodů přiznávaných za použití Smlouvy došlo k určitému vývoji, a uvedl, že v projednávané věci vycházel z rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005 č. j. 3 Ads 2/2003-112, ve kterém se rozšířený senát zabýval i významem nálezu sp. zn. II. ÚS 405/02. Nejvyšší správní soud konstatoval skutkové i právní odlišnosti obou případů a vyložil, že závěry vyplývající z citovaného nálezu Ústavního soudu je třeba chápat tak, že rozdělení společného státu nemůže být pojištěnci na újmu ve výši jeho důchodových nároků v tom směru, že mu nebude v systému důchodového zabezpečení žádného z nástupnických států bývalé federace zhodnocena doba zabezpečení (pojištění) získaná do doby 31. 12. 1992; v tomto kontextu je nutno chápat i právní názor Ústavního soudu, podle něhož dobu zaměstnání na Slovensku nelze považovat za dobu zaměstnání v cizině. Nejvyšší správní soud označil věc sp. zn. II. ÚS 405/02 za specifickou, ze které nebylo možno pro projednávanou věc nic vytěžit, neboť stěžovateli byly všechny doby zabezpečení (pojištění) započteny, nárok na dávku získaný za trvání federace mu nebyl (retroaktivně) upřen, neboť podmínku vzniku nároku na starobní důchod splnil až po rozpadu ČSFR, a Slovenská republika, jako jeden z nástupnických států bývalé ČSFR, přiznala stěžovateli podle svých vnitrostátních předpisů starobní důchod ve výši odpovídající zápočtu veškeré získané doby zabezpečení na území Slovenské republiky.

7. Nejvyšší správní soud připomněl, že pro vznik nároku na starobní důchod z českého systému pojištění podle zákona o důchodovém pojištění je nutno splnit pouze dvě zákonné podmínky, a to dovršení předepsaného věku a získání potřebného počtu let pojištění. Zcela bez vlivu na posouzení nároku jsou např. státní občanství pojištěnce či jeho trvalý pobyt. Státní občanství jako podmínku nároku na starobní důchod totiž současné české ani dřívější československé předpisy na úseku sociálního zabezpečení nikdy neupravovaly, trvalý pobyt na území České republiky byl pak podmínkou nároku na dávku pouze do 31. 12. 1995. Dnem účinnosti zákona č. 155/1995 Sb., tj. dnem 1. 1. 1996, byla tato podmínka z českých předpisů vypuštěna.

8. Klíčovou otázkou pro posouzení dané věci byla podle Nejvyššího správního soudu otázka, jakým způsobem hodnotit pro nárok na starobní důchod doby zabezpečení získané za existence společného státu, tedy do 31. 12. 1992. Z článku 11 Smlouvy vyplývá, že úprava podmínek nároku na starobní důchod i způsob zápočtu dob pojištění (zabezpečení) byla ponechána vnitrostátní úpravě smluvních stran a speciálně byl upraven pouze zápočet dob zabezpečení pro vznik nároku na dávku v případech, kdy pojištěnec nezískal potřebnou dobu pouze s přihlédnutím k dobám získaným na území jednoho smluvního státu (čl. 11 odst. 3 Smlouvy), a hodnocení dob získaných přede dnem rozdělení České a Slovenské Federativní republiky v čl. 20 Smlouvy. Zvláštností posledně uvedeného ustanovení bylo vytvoření určité právní fikce, podle níž se v závislosti na sídle zaměstnavatele ke dni 31. 12. 1992, či naposledy před tímto dnem, považují za doby zabezpečení (pojištění) toho kterého smluvního státu všechny doby získané pojištěncem k tomuto datu, bez ohledu na to, na území kterého ze smluvních států byly v průběhu pojištění skutečně dosaženy. V této souvislosti Nejvyšší správní soud zcela sdílel názor žalované ČSSZ i Krajského soudu v Hradci Králové, že v situaci, kdy ke dni 31. 12. 1992 stěžovatel žádného zaměstnavatele neměl (byl poživatelem plného invalidního důchodu), bylo třeba zjistit zaměstnavatele, kterého měl stěžovatel naposledy před tímto dnem.

9. Nejvyšší správní soud označil požadavek na zápočet doby zhodnocené již jednou ve slovenském systému důchodového zabezpečení pro nárok na důchod v českém systému důchodového pojištění mimo rámec vymezený čl. 11 odst. 3 Smlouvy, bez ohledu na skutečné místo výkonu výdělečné činnosti či sídlo zaměstnavatele, za konstrukci "práva" pojištěnce na volbu systému důchodového zabezpečení, v němž bude mít přednostně zhodnocenu dobu zabezpečení získanou do 31. 12. 1992 podle toho, ve kterém systému bude přiznaný důchod vyšší. Takováto konstrukce však není podepřena ustanovením žádného právního předpisu, ať již z oboru jednoduchého či ústavního práva, požadavek v sobě navíc nese výrazné diskriminační prvky, neboť jeho realizace by jednostranně zvýhodňovala ty účastníky důchodového zabezpečení bývalé ČSFR, kteří do 31. 12. 1992 byli výdělečně činní na území Slovenské republiky se sídlem zaměstnavatele tamtéž, a mohli by tudíž žádat o důchod jak v České republice, tak i ve Slovenské republice, zatímco zřetelně znevýhodněni by byli ti účastníci, kteří do 31. 12. 1992 vykonávali výdělečnou činnosti v České republice se sídlem tamtéž, neboť ti by mohli úspěšně žádat o důchod pouze v České republice, zatímco ve Slovenské republice by takovýto nárok úspěšně uplatnit nemohli, i kdyby důchod zde přiznaný byl při zápočtu veškeré doby zabezpečení získané do 31. 12. 1992 vyšší. Slovenská republika (resp. její nositel pojištění) totiž při posuzování důchodových nároků důsledně uplatňuje čl. 20 Smlouvy a ode dne vstupu do Evropské unie odmítá aplikovat dokonce i čl. 26 Smlouvy o odstraňování tvrdosti zákona.

10. Nejvyšší správní soud považoval za potřebné dále uvést, že čl. 20 Smlouvy, o nějž ČSSZ opřela své rozhodnutí, se stal součástí nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 (dále jen "nařízení"), a to na základě jeho přílohy III, a je tedy ode dne 1. 5. 2004 pro posuzování důchodových nároků pro správní orgány i soudy s ohledem na čl. 10 a 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") bez výjimky závazný. Všechny doby pojištění a popřípadě všechny doby zaměstnání, získané podle předpisu členského státu přede dnem vstupu nařízení v platnost, se berou v úvahu při stanovení nároků získaných podle nařízení (čl. 94 odst. 2); nároku se nabývá i tehdy, když k pojistné události došlo přede dnem vstupu nařízení v platnost. Tímto dnem je třeba rozumět den vstupu nařízení v platnost na území daného státu (srov. např. rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věcech C-28/00 a C-129/00). Temporální účinky práva Evropských společenství se v obecné rovině vyznačují zákazem retroaktivity přímé, připouštějí však retroaktivitu nepřímou, tj. možnost aplikace nového práva na existující či do budoucna vznikající účinky (následky) situací nastalých za doby existence práva starého. Nejvyšší správní soud usoudil, že jakkoliv by bylo možné v době rozhodování ČSSZ připustit možnost komparace důchodových nároků podle mezinárodní smlouvy a vnitrostátního práva, tato možnost zanikla s jistotou ode dne 1. 5. 2004, zřejmě však již ode dne 1. 6. 2002, neboť na temporální účinky tzv. euronovely Ústavy (ústavní zákon č. 395/2001 Sb., kterým se mění ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů), jež změnila znění čl. 10 Ústavy a přiznala mezinárodním smlouvám, k jejichž ratifikaci dal souhlas Parlament, vyšší právní sílu než zákonu, je nutno vztáhnout stejná pravidla jako na účinky citovaného nařízení. I při hypotetické úvaze, že by pro stěžovatele bylo výhodnější posouzení jeho nároku na starobní důchod výhradně podle českých vnitrostátních předpisů (což v posuzované věci nepřichází v úvahu, neboť stěžovatel byl zaměstnán u zaměstnavatele se sídlem ve Slovenské republice již od 9. 1. 1968), nemohl by správní soud rozhodnutí ČSSZ zrušit, neboť věc by se vrátila do stadia správního řízení a správní orgán by v současné době byl již bezvýhradně povinen rozhodnout o nároku podle nařízení, včetně čl. 20 Smlouvy, jak konečně napadeným rozhodnutím učinil. Nejvyšší správní soud uzavřel, že v současné době nejsou dány podmínky pro to, aby se porovnával důchodový nárok stěžovatele podle mezinárodní smlouvy a vnitrostátních předpisů, neboť aplikace mezinárodní smlouvy (zde Smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii a návazně nařízení) je jediným přípustným řešením.

11. V závěru napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud shrnul dopady právních závěrů rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Ads 2/2003 a zopakoval, že bezvýhradná aplikace čl. 20 Smlouvy na hodnocení dob zabezpečení získaných stěžovatelem do 31. 12. 1992 vedla k závěru, že stěžovatel podmínky nároku na starobní důchod z českého systému důchodového pojištění nesplnil a že rozhodnutím ČSSZ nedošlo k porušení zákona, stejně jako rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové netrpí vadou nesprávného posouzení právní otázky ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního.

III.

12. V průběhu shromaždování podkladů potřebných pro rozhodnutí projednávané věci napadla Ústavnímu soudu ústavní stížnost stěžovatelky A. W. (evidovaná pod sp. zn. Pl. ÚS 4/06), brojící proti rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 2/2003-112, řešícímu věc obdobnou posuzovanému případu. Vzhledem k tomu, že přezkum rozhodnutí rozšířených senátů Nejvyššího správního soudu si atrahovalo plénum Ústavního soudu (srov. sdělení Ústavního soudu č. 14/2004 Sb.), čtvrtý senát rozhodl usnesením ze dne 26. 6. 2006 č. j. IV. ÚS 298/06-10 o přerušení řízení do rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 4/06. V citované věci plénum Ústavního soudu rozhodlo nálezem dne 20. 3. 2007 (N 54/44 SbNU 665), a čtvrtý senát Ústavního soudu proto usnesením ze dne 2. 4. 2007 č. j. IV. ÚS 298/06-16 rozhodl o pokračování v řízení.

IV.

13. Podáním ze dne 15. 12. 2006 stěžovatel doplnil ústavní stížnost o kopii rozhodnutí ze dne 15. 8. 2006 č. j. 2006/41174-32, jímž tehdejší místopředseda vlády a ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach nevyhověl žádosti stěžovatele o odstranění tvrdosti zákona. V reakci na obsah tohoto rozhodnutí stěžovatel odmítl jako neurčité a ničím nepodložené tvrzení, že ke dni rozdělení ČSFR bydlel v bydlišti manželky v Bratislavě. Uvedl, že je členem stavebního bytového družstva Družba v Pardubicích a nájemcem družstevního bytu na adrese v Pardubicích, zatímco jeho zemřelá manželka žila na Slovensku a vedla tam svoji domácnost. V současné době má stěžovatel jako občan České republiky povolen na základě vydaného víza trvalý pobyt na dobu pěti let na manželčině bývalé adrese, za své bydliště a svoji domácnost však považuje byt v Pardubicích.

14. Česká správa sociálního zabezpečení nevyužila svého práva vedlejšího účastníka řízení vyjádřit se k ústavní stížnosti a nikterak na ni nereagovala.

15. Krajský soud v Hradci Králové ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 17. 4. 2007 sdělil, že skutečnosti vedoucí k zamítnutí žaloby uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, na které plně odkazuje; současně uvedl, že si je vědom výsledku řízení ve věci sp. zn. Pl. ÚS 4/06. Krajský soud souhlasil s upuštěním od ústního jednání.

16. Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 16. 5. 2007 v plném rozsahu odkázal na důvody napadeného rozsudku. Odmítl stěžovatelovu výtku, že pominul obsah nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 405/02, a upozornil, že se obsahem tohoto nálezu ve vztahu k posuzované věci zabýval v odůvodnění na č. l. 65-66 rozsudku; naopak to byl stěžovatel, který na výzvu Nejvyššího správního soudu nereagoval a nedoplnil kasační stížnost o sdělení, v čem spatřuje možnou aplikaci citovaného nálezu ve svém případě. Ke zdůraznění stěžovatelova státního občanství a trvalého pobytu na území České republiky Nejvyšší správní soud zopakoval, že pro posouzení nároku na starobní důchod jsou tyto skutečnosti bez vlivu, neboť pro vznik nároku z českého systému pojištění jsou podle zákona o důchodovém pojištění relevantní jen dvě zákonné podmínky, a to dovršení předepsaného věku a získání potřebného počtu let pojištění. Státní občanství jako podmínku nároku na starobní důchod současné české ani dřívější československé předpisy neupravovaly, trvalý pobyt na území České republiky byl podmínkou nároku pouze do 31. 12. 1995, dnem účinnosti zákona o důchodovém pojištění (1. ledna 1996) byla tato podmínka vypuštěna.

17. Nejvyšší správní soud shrnul, že od 9. 1. 1968 do sepisu žádosti o plný invalidní důchod stěžovatel pracoval u zaměstnavatele se sídlem ve Slovenské republice, ve státním podniku Slovnaft Bratislava byl zaměstnán od 1. 1. 1985 do 27. 1. 2001, s výjimkou doby od 6. 7. 1991 do 6. 1. 1998, kdy pobíral plný invalidní důchod od ČSSZ. Nejvyšší správní soud tedy aplikoval čl. 20 odst. 1 Smlouvy tak, že naposledy přede dnem 31. 12. 1992 (rozdělení ČSFR), tedy i přede dnem 6. 7. 1991, měl stěžovatelův zaměstnavatel sídlo ve Slovenské republice, a vycházel z toho, že doby získané přede dnem rozdělení ČSFR je nutno u stěžovatele považovat za doby zabezpečení získané ve Slovenské republice.

18. Nejvyšší správní soud připustil, že se nezabýval valorizacemi důchodu, neboť tato otázka nebyla předmětem soudního přezkumu, zcela však odmítl, že by porušil stěžovatelova práva zaručená Listinou. K námitce o porušení práva na soudní ochranu uvedl, že úkolem správních soudů bylo posoudit, zda ČSSZ rozhodla o důchodovém nároku stěžovatele v souladu se zákonem o důchodovém pojištění a Smlouvou. Právní názor Nejvyššího správního soudu na aplikaci daných předpisů byl prezentován v napadeném rozsudku a lze ho shrnout tak, že ČSSZ ani Krajský soud v Hradci Králové dané přepisy neporušily. Stěžovatelovo přesvědčení o splnění podmínky minimálního počtu let pojištění ještě za trvání společného státu nebylo podstatné, neboť i kdyby tomu tak bylo, nárok na starobní důchod nevznikne splněním podmínky "minimální potřebné doby pojištění", ale vzniká až splněním časově poslední podmínky, tj. tzv. důchodového věku, který stěžovatel narozený v roce 1940 rozhodně nemohl splnit před 1. 1. 1993, neboť v roce 1993 dovršil 53 let a nebylo patrno, že pracoval např. v preferované pracovní kategorii. Důchodového věku mohl dosáhnout nejdříve za účinnosti zákona o důchodovém pojištění, účinného od 1. 1. 1996, tedy po rozpadu ČSFR. V době, kdy stěžovatel dosáhl 25 let pojištění, tj. v roce 1980 (pokud by pracoval od svých 15 let), případně v roce 1983 (pokud by se hodnotila doba pojištění od jeho 18 let), stěží mohl předvídat a mít postavenou najisto úvahu o svých důchodových nárocích, když v té době platil zákon č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení (účinný od 1. 1. 1976 do 30. 9. 1988), poté zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení (účinný od 1. 1. 1988 do 31. 12. 1995) a teprve v době splnění obou podmínek pro vznik nároku na důchod platil zákon o důchodovém pojištění, ale i Smlouva, která vstoupila v platnost dne 3. 5. 1993.

19. Nejvyšší správní soud podotkl, že právo na hmotné zabezpečení ve stáří lze realizovat prostřednictvím zákona, stěžovatel však v jediném případě neuvedl, které konkrétní ustanovení zákona bylo nesprávně vyloženo či aplikováno, nebo o jaké ustanovení zákona či Smlouvy opíral své přesvědčení o pochybení správního orgánu či správního soudu. Nejvyšší správní soud podotkl, že přijetím nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/06, kterým byl zrušen rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 2/2003-112, z něhož vycházel Nejvyšší správní soud i v projednávané věci, došlo k výraznému posunu v posuzování problematiky důchodů podle Smlouvy. Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že zásady uvedené pod bodem 19 a násl. citovaného nálezu bude muset respektovat, přesto je však přesvědčen o správnosti svého rozhodnutí, což se snažil prezentovat i v tomto vyjádření. Je totiž přesvědčen o tom, že Smlouva nastolila pro všechny zainteresované subjekty rovné podmínky, nikoho nezvýhodnila ani neznevýhodnila. Faktické nerovnosti, které v oblasti sociálního zabezpečení následně vznikly, byly důsledkem odlišného vývoje nástupnických států, nikoli důsledkem kritérií, která byla nastavena pro převzetí závazků zaniklé federace. Nerovnosti vzniklé odlišností v důsledku rozdílného ekonomického vývoje a zákonodárství obou samostatných států nelze odstranit, neboť pro to není opora ani v zákoně o důchodovém pojištění, ani ve Smlouvě. Nejvyšší správní soud má proto za to, že jeho rozhodnutí není v rozporu se základními právy stěžovatele, a proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, případně zamítl.

20. Nejvyšší správní soud souhlasil, aby Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání.

21. Podáním ze dne 19. 9. 2007 vyjádřil svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání i stěžovatel; na vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího správního soudu, zaslané mu Ústavním soudem na vědomí, replikou nereagoval.

V.

22. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud ve shodě se svojí dosavadní judikaturou shledal ústavní stížnost směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu důvodnou.

23. Projednávaná věc spadá pod problematiku, kterou se Ústavní soud opakovaně zabýval v nálezech sp. zn. II. ÚS 405/02, sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005 (N 16/36 SbNU 173) a sp. zn. IV. ÚS 158/04 ze dne 4. 4. 2005 (N 72/37 SbNU 23), ve kterých vyložil, jak je třeba při uplatnění práva jednotlivce na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří podle čl. 30 odst. 1 Listiny interpretovat a aplikovat příslušná zákonná ustanovení, resp. jak nahlížet na článek 20 Smlouvy či na nařízení. Podrobnou prezentací právních závěrů těchto nálezů se Ústavní soud zabýval v odůvodnění nálezu sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465) a k nim vyložil následující:

24. V nálezu sp. zn. II. ÚS 405/02 Ústavní soud nezpochybnil správnost způsobu, jímž obecné soudy interpretovaly zákon o důchodovém pojištění a Smlouvu, neboť uvedl, že "postup ... obecných soudů byl prima facie zákonný", což však neznamenalo, že by byl současně i postupem bezvadným. Ústavní soud k tomu připomenul nutnost naplňování pojmu materiálně právního státu: "Je tedy zřejmé, že ústavodárce nespojuje ústavní existenci českého státu s pouhým formálním postulátem "právního státu", nýbrž s takovým právním státem, jehož reálnou náplní je úcta k právům a svobodám člověka a občana.". V tomto případě Ústavní soud zjistil, že příslušnými právy byla rovnost v právech v souvislosti se základními právy a základní právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří. Kromě principu v čl. 4 odst. 4 Listiny, že při omezení základních práv musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu, Ústavní soud zdůraznil, že "článek 3 odst. 1 Listiny ... stanoví zákaz diskriminace při požívání kteréhokoli z práv zaručených Listinou.". Co se týče principu rovnosti, Ústavní soud uvedl, že různé zacházení s občany je ústavně akceptovatelné tehdy, je-li rozlišování založeno na "objektivních a rozumných důvodech". Vzhledem k tomu, že "společný stát charakterizoval jednotný systém důchodového pojištění, a tak z hlediska tehdejšího práva bylo právně irelevantní, ve které části československého státu občan byl zaměstnán, resp. kde měl sídlo jeho zaměstnavatel". Rozlišování mezi občany České republiky, jež je založeno na fikci, podle níž bylo zaměstnání ve Slovenské republice tehdejšího společného československého státu (resp. sídlo zaměstnavatele) "zaměstnáním v cizině", považoval Ústavní soud za diskriminující, neboť nebylo podloženo "objektivními" a "rozumnými důvody". Ústavní soud uvedl, že právní úprava obsažená ve Smlouvě nemá za následek dotčení práv v Listině, a konstatoval, že postavení jednotlivých smluv je významné, protože jenom smlouvy o lidských právech, nikoliv obyčejné smlouvy, stanovují pro Ústavní soud závazná referenční hlediska pro posuzovaní ústavnosti. Ústavní soud došel také k závěru, že postup ČSSZ a obecných soudů porušil i princip právní jistoty a předvídatelnosti práva.

25. Vzhledem k tomu, že hlavní ústavní principy, které se aplikují v otázce rovnosti práva na důchod, byly jasně vysloveny v nálezu sp. zn. II. ÚS 405/02, stačilo, aby je Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 252/04 pouze zmínil. Jde o celkem typickou praxi v kontinentálních právních systémech a tento postup by měl postačit k tomu, aby obecné soudy pochopily, co měl Ústavní soud na mysli: "Ústavní soud ... v rámci dané problematiky obecně uplatnitelných nosných rozhodovacích důvodů konstatoval v nálezu sp. zn. II. ÚS 405/02 ... následující". Nadto citoval v plném znění hlavní argumenty z nálezu sp. zn. II. ÚS 405/02, i když po formální stránce to nebylo třeba. Poté, co zopakoval tyto argumenty, konstatoval Ústavní soud, že "závěry výše vyložené ... potom obdobně dopadají v plném rozsahu i na nyní projednávaný případ". V nálezu sp. zn. III. ÚS 252/04 Ústavní soud předložil i dodatečné argumenty, které podporovaly závěry z nálezu sp. zn. II. ÚS 405/02: "Při výkonu této pravomoci [tj. vykládat jednoduché právo a sjednocovat judikaturu správních soudů] je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. ... Vyjádřeno jinými slovy, není tak nikterak vyvázán z imperativu plynoucího z čl. 4 Ústavy, když ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. V možnostech ústavního soudnictví je v této souvislosti klást akcenty na nejdůležitější otázky, případně korigovat nejextrémnější excesy.".

Co se týče problematiky mezinárodního práva, Ústavní soud uvedl v nálezu sp. zn. III. ÚS 252/04 následující: "V případě, v němž speciální inkorporační norma, obsažená v § 61 zákona č. 155/1995 Sb., zakládá přednost mezinárodní smlouvy před vnitrostátním právem, kdy je aplikace práva tudíž ovládána výkladovým pravidlem lex specialis derogat legi generali, jelikož Ústavní soud není nadán pravomocí posuzovat ústavnost ratifikovaných mezinárodních smluv, musí uvedený výkladový princip o přednosti speciální před obecnou úpravou ustoupit principu ústavnímu, dopadajícímu na aplikaci a interpretaci relevantního jednoduchého práva, a to principu jeho ústavně konformní interpretace a aplikace. V posuzované věci tímto ústavním principem je základní právo plynoucí z ústavního principu rovnosti občanů a vyloučení jejich neodůvodněného odlišování v právech.". Tato teze navazovala a do konkrétní věci promítala již dříve Ústavním soudem formulovanou doktrínu, dle níž ratifikací mezinárodních smluv nejsou dotčena výhodnější práva, ochrany a podmínky poskytované a zaručené vnitrostátním zákonodárstvím [nález sp. zn. Pl. ÚS 31/94 ze dne 24. 5. 1995 (N 25/3 SbNU 175; 164/1995 Sb.)].

26. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 158/04 Ústavní soud obecně odkázal na předcházející dva nálezy týkající se stejné problematiky a v nich vyslovené názory potvrdil: "Otázkou aplikace Smlouvy v podobné věci se Ústavní soud zabýval již ve svých rozhodnutích sp. zn. II. ÚS 405/02 ... a sp. zn. III. ÚS 252/04 ... a od obecných závěrů v nich vyslovených nemá důvod se odchylovat".

Také v tomto nálezu Ústavní soud předložil dodatečné argumenty, které podporovaly závěry z nálezu sp. zn. II. ÚS 405/02 a sp. zn. III. ÚS 252/04, a to následující:

"Argumentace České správy sociálního zabezpečení, týkající se komunitárního práva, je v této souvislosti nepřípadná. V posuzovaném případě nejde o vyřešení otázky, zda aplikovat či neaplikovat přílohu č. III nařízení Rady 1408/71/EHS, resp. čl. 20 Smlouvy. Je totiž nepochybné, že ustanovení smluv uvedených ve zmíněné příloze č. III. se aplikují přednostně, před nařízením, jak ostatně judikoval Evropský soudní dvůr. Tuto aplikaci také stěžovatelka nezpochybňovala. Aplikace Smlouvy však nutně musí být v souladu s ústavním pořádkem, musí respektovat jeho základní principy.".

K vyjádření Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 158/04 Ústavní soud podotkl, že "situace vzniklá rozdělením České a Slovenské Federativní Republiky byla natolik specifická, že přijetí Smlouvy bylo nutné s ohledem na právní jistotu občanů v oblasti sociálního zabezpečení. Závěry učiněné v souvislosti s posuzovaným případem proto nemusí nutně dopadnout na důchodové nároky ostatních migrujících osob.".

27. Přestože právní názory Ústavního soudu na problematiku tzv. slovenských důchodů byly správním soudům známy, Nejvyšší správní soud je ve smyslu precedenčním ve stěžovatelově věci nereflektoval a své rozhodnutí opřel o právní názor vyjádřený v rozsudku svého rozšířeného senátu č. j. 3 Ads 2/2003-112 ze dne 26. 10. 2005. Tento rozsudek byl reakcí na shora uvedený kasační nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 252/04 a rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, přestože v něm předložil Ústavnímu soudu vlastní (opačnou) výkladovou verzi, fakticky setrval na původním senátním názoru a nosné důvody svého rozhodnutí opětovně založil na okolnostech situovaných mimo ústavní rámec, který Ústavní soud již dříve vytyčil jako rozhodný. Rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 2/2003-112 byl zrušen nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/06 ze dne 20. 3. 2007.

28. K precedenční závaznosti nálezů Ústavníhosoudu, jejich respektování Nejvyšším správním soudem, či možnosti jim konkurovat svými úvahami se Ústavní soud podrobně vyjádřil v nálezu sp. zn. IV. ÚS 301/05. Na odůvodnění tohoto nálezu (odst. 59-98 a odst. 114-119) v tomto směru plně odkazuje i v projednávané věci.

29. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 301/05 se Ústavnísoud vyjádřil podrobněji i k otázce závazků České republiky vyplývajících z mezinárodního práva veřejného (srov. odst. 125-132), k dopadu Smlouvy, jakož i nařízení (srov. odst. 133-135) a zabýval se konkurujícími úvahami Nejvyššího správního soudu, které ho nepřesvědčily o potřebě modifikovat vlastní rozhodovací praxi opírající se o ústavněprávní výklad řešené problematiky (srov. odst. 136). Toto přesvědčení si Ústavní soud zachovává i v projednávané věci.

30. Z výše uvedených důvodů Ústavnísoud dospěl k závěru, že rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2006 č. j. 4 Ads 41/2004-69 byla porušena základní práva stěžovatele zakotvená v čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 30 odst. 1 Listiny. Nerespektováním těchto práv Nejvyšší správní soud uplatnil státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, čímž bylo porušeno i právo stěžovatele zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnosti směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadený rozsudek podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

31. Byl-li zrušen rozsudek Nejvyššího správníhosoudu jako kasačního soudu, který je vázán právním názorem Ústavního soudu, bude týž ve věci rozhodovat znovu a přezkoumávat i napadený rozsudek správního soudu prvního stupně. Nálezem Ústavního soudu je tedy vytvořen procesní prostor pro ochranu práv stěžovatele v soustavě správních soudů. Ústavní soud proto, veden zásadou minimalizace zásahů do pravomoci obecných (a tedy i správních) soudů, jakož i jiných orgánů veřejné moci, návrh na zrušení napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové odmítl jako nepřípustný (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru