Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2962/15 #1Usnesení ÚS ze dne 08.12.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - OS Mladá Boleslav
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem
Věcný rejstříkDokazování
dítě
styk rodičů s nezletilými dětmi
rodina
rodiče
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.2962.15.1
Datum podání02.10.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 891

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2962/15 ze dne 8. 12. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele D. F., zastoupeného Mgr. Janou Šubrtovou, advokátkou se sídlem Milovice, Rakouská 686, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2015, č. j. 19 Co 157/2015-542, a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 21. 11. 2014, č. j. 25 Nc 1714/2013-406, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 10. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a osobního života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo rodiče na péči a výchovu jeho dětí ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny, právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, jakož i práva vyplývající z čl. 3 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte.

II.

2. Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti, jí napadených rozhodnutí, jakož i spisového materiálu vedeného Okresním soudem v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 25 Nc 1714/2013, následující skutečnosti.

3. Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl svým rozsudkem ze dne 21. 11. 2014, č. j. 25 Nc 1714/2013-406, ve věci úpravy poměrů k nezletilým dcerám stěžovatele a G. F. pro dobu před a po rozvodu rodičů tak, že nezletilé se s účinností od právní moci tohoto rozsudku a dále i pro dobu po rozvodu svěřují do péče matky (výrok I.) a stěžovatel je povinen přispívat na jejich výživu měsíčně částkou v celkové výši 8.500,- Kč (výrok II.).

4. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo k odvolání stěžovatele rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2015, č. j. 19 Co 157/2015-542, ve výroku II. změněno tak, že stěžovateli byla uložena povinnost přispívat od 1. 12. 2014 a dále od právní moci rozsudku o rozvodu manželství na výživu nezletilých měsíčně částkou v celkové výši 6.500,- Kč; ve zbývající části odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

III.

5. Rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího stěžovatel napadl ústavní stížností. V jejím rámci vyjádřil přesvědčení, že soudy obou stupňů rozhodovaly jednostranně ve prospěch matky, nikoli v zájmu nezletilých dětí, když odmítly stěžovatelem navrhovaný režim střídavé péče, a to bez relevantního odůvodnění a přesto, že soudy obou stupňů shodně konstatovaly, že oba rodiče jsou schopni výchovu svých dcer zajistit. V této souvislosti uvedl, že ze závěrů v řízení provedeného znaleckého posudku nevyplynula žádná skutečnost, která by střídavé péči bránila, když se naopak ze zprávy psycholožky PhDr. Aleny Uváčikové podává, že by střídavá péče zejména starší dceři velice prospěla. Namítl, že soudy v rozporu se závěry vyslovenými v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 neupřednostnily střídavou péči, ačkoli v řízení nebyla prokázána žádná z v tomto nálezu stanovených výjimek. Soudy dle názoru stěžovatele navíc nerespektovaly i další závěry vyslovené v judikatuře Ústavního soudu [např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363) či nálezu sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014], čímž porušily (shora specifikovaná) ústavně garantovaná práva stěžovatele. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatele mělo dojít konečně i tím, že soudy svými rozhodnutími stěžovatele fakticky vyloučily z péče o nezletilé, když neupravily rozsah jejich styku se stěžovatelem, a to přesto, že úprava styku byla stěžovatelem v rámci odvolacího řízení navrhována.

IV.

6. Ústavní soud po přezkoumání všech okolností případu, zejména pak po seznámení se s obsahem spisu, který je veden Okresním soudem v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 25 Nc 1714/2013, dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

7. Jak již Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí opakovaně konstatoval, jeho hlavním úkolem je ochrana ústavnosti a ústavněprávních principů. Není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky) a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tedy až stav, kdy právní závěry přijaté příslušnými orgány jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.

8. Žádné z výše naznačených pochybení, která by jedině mohla vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí, však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal. Jak je patrné z výše uvedeného, je podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti zejména nesouhlas stěžovatele se závěry soudů obou stupňů stran nevhodnosti stěžovatelem navrhované střídavé péče pro nezletilé, když stěžovatel se svou ústavní stížností fakticky domáhá toho, aby Ústavní soud podrobil ústavní stížností napadená rozhodnutí přezkumu z hlediska jejich věcné správnosti. Jak však již bylo výše uvedeno, tato pravomoc Ústavnímu soudu nepřísluší.

9. Ústavní soud má za to, že soudy obou stupňů jasně a přesvědčivě vysvětlily, z jakého důvodu nevyhověly návrhu stěžovatele na svěření jeho dvou dcer do střídavé péče obou rodičů. Tímto důvodem však nebyla vzdálenost mezi bydlišti obou rodičů (cca 80 km) ani nesouhlas matky se střídavou výchovou, jak ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, nýbrž to, že rodiče nejsou v současné době schopni spolupracovat v takovém rozsahu, který je pro realizaci střídavé péče nezbytný, a zejména pak skutečnost, že střídavá výchova nebyla soudy obou stupňů s ohledem na znalecké zkoumání nezletilých a jejich rodičů (prozatímně) shledána pro děti vhodnou, a to zejména pro starší z nezletilých, která se narodila jako silně nedonošené dítě, došlo u ní k neurotické dekompenzaci, která se projevuje poruchami jejího chování, prožíváním úzkosti a afektivní labilitou, problémy s adaptabilitou a osobnostní nevyvážeností. Její svěření do střídavé péče obou rodičů by dle názoru soudů obou stupňů pro tuto nezletilou znamenalo s ohledem na její křehkou psychiku nepřiměřenou emocionální a sociální zátěž. Soudy proto shodně uzavřely, že je v zájmu starší z nezletilých, "aby jí prozatím byla poskytnuta jistota výchovného prostředí jen jednoho z rodičů spojená s docházkou do jedné základní školy při realizaci širokého styku s druhým rodičem" (viz str. 10 - 11 rozsudku odvolacího soudu). Jde-li o mladší z nezletilých, překážka pro svěření této nezletilé do střídavé péče obou rodičů byla soudy spatřována v tom, že byť by tato nezletilá s ohledem na svou povahu byla schopna adaptovat se na výchovná prostředí obou rodičů a zvládnout zvýšené nároky střídavé výchovy, není střídavá výchova ani v jejím zájmu, neboť v jejím zájmu je sdílení společné formy výchovy se starší sestrou, kdy mezi oběma nezletilými je patrná značná vzájemná fixace, jejich vzájemné vztahy jsou pevné a mladší nezletilá poskytuje své starší sestře podporu. Pokud pak stěžovatel v souvislosti s výše uvedenými závěry namítal, že tyto závěry soudy vyvodily ze znaleckého posudku MUDr. Ivany Horáčkové a PhDr. Jitky Skramuské, který však stěžovatel s ohledem na zprávu psycholožky PhDr. Aleny Uváčikové považuje za nevěrohodný, pak Ústavní soud toliko odkazuje na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, v němž se odvolací soud s touto námitkou již řádně vypořádal (viz str. 9 rozsudku odvolacího soudu), přičemž Ústavní soud nepovažuje za nutné na tomto místě argumentaci odvolacího soudu, která je stěžovateli známa, opakovat.

10. S přihlédnutím k právě uvedenému tak Ústavní soud nemohl uzavřít, že by nyní napadená rozhodnutí byla v rozporu se závěry vyslovenými v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014, jak namítal stěžovatel, neboť v řízení před obecnými soudy bylo dostatečným způsobem prokázáno, proč je v zájmu nezletilých dcer stěžovatele jiné řešení jejich výchovného prostředí, než jakého se stěžovatel domáhal. Rozpory se závěry vyslovenými v judikatuře Ústavního soudu pak nebyly shledány, ani pokud jde o nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363) či nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014, neboť jak již bylo uvedeno shora, důvodem pro odmítnutí střídavé péče nebyl nesouhlas matky nezletilých se střídavou výchovou ani vzdálenost mezi bydlišti obou rodičů.

11. Důvodnou Ústavní soud neshledal konečně ani námitku, že soudy svými rozhodnutími stěžovatele fakticky vyloučily z péče o nezletilé, když neupravily rozsah jejich styku se stěžovatelem, a to přesto, že úprava styku byla stěžovatelem v rámci odvolacího řízení navrhována. Jak vyplývá z obsahu vyžádaného spisového materiálu, stěžovatel ve svém odvolaní skutečně pro případ, že by odvolací soud nevyhověl jeho návrhu na změnu rozhodnutí soudu prvního stupně a nově nerozhodl o tom, že se nezletilé svěřují do střídavé péče obou rodičů, navrhoval, aby odvolací soud upravil rozsah styku stěžovatele s nezletilými. Z obsahu vyžádaného spisového materiálu však zároveň vyplývá, že stěžovatel návrh na úpravu styku již znovu neučinil v rámci svého závěrečného návrhu, a to ani v rámci jeho písemného vyhotovení, založeného na č. l. 524 - 529, ani v rámci jeho ústního přednesu při jednání před odvolacím soudem ze dne 25. 6. 2015. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 25. 6. 2015 (č. l. 534 - 539) naopak vyplývá, že k otázce případné úpravy styku se v rámci svého závěrečného návrhu prostřednictvím právní zástupkyně vyjádřila pouze matka nezletilých, která uvedla, že úpravu styku stěžovatele s nezletilými nenavrhuje, "neboť bylo osvědčeno, že rodiče jsou schopni se na takovém styku dohodnout." Stěžovatel pak ve vztahu k právě uvedenému v rámci tohoto jednání žádnou námitku nevznesl (činí tak až v ústavní stížnosti). S přihlédnutím k právě uvedeným skutečnostem, jakož i k ustanovení § 891 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (které výslovně předpokládá, že rodiče se na styku toho rodiče, jenž nemá děti v péči, sami dohodnou, přičemž soud k úpravě tohoto styku přistoupí jen tehdy, pokud k dohodě o styku mezi rodiči nedojde nebo vyžaduje-li to zájem na výchově dítěte a poměry v rodině), nebyl odvolacím soudem rozsah styku stěžovatele s nezletilými upraven. Byť má Ústavní soud za to, že za shora popsané procesní situace bylo vhodné, aby si odvolací soud skutečnost, že rodiče jsou opravdu schopni se na úpravě styku stěžovatele s nezletilými dohodnout, ověřil též dotazem na stěžovatele, resp. jeho právního zástupce, čímž by předešel vzniku možných pochybností, neshledal, že by v důsledku postupu odvolacího soudu došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. To proto, že skutečnost, že rodiče byli v době rozhodování odvolacího soudu schopni se na úpravě styku stěžovatele s nezletilými dohodnout, dle názoru Ústavního soudu nevyplývá jen z tvrzení právní zástupkyně matky, ale i z tvrzení samotného stěžovatele, který při jednání odvolacího soudu dne 25. 6. 2015 uvedl, že jeho styk s nezletilými probíhá bez problémů dle nařízeného předběžného opatření, přičemž nad rámec tohoto předběžného opatření byli rodiče schopni se dohodnout na styku stěžovatele s nezletilými o letních prázdninách v roce 2014 (č. l. 535) a předběžně se též dohodli, jak se stěžovatel bude s nezletilými stýkat o letních prázdninách v roce 2015 (č. l. 536). Odvolací soud ve svém rozhodnutí navíc oba rodiče poučil o tom, že vznikla-li by mezi nimi o rozsahu styku stěžovatele s nezletilými neshoda, má kterýkoli z nich právo domáhat se u opatrovnického soudu úpravy jeho rozhodnutí. Tohoto práva však žádný z rodičů dosud nevyužil, jak bylo Ústavním soudem dotazem učiněným u soudu prvního stupně zjištěno. Ústavnímu soudu proto nezbylo než uzavřít, že právo stěžovatele podílet se formou styku s dětmi na jejich výchově a péči v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu porušeno nebylo (shodně viz usnesení sp. zn. II. ÚS 878/09 ze dne 17. 12. 2009).

V.

12. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. prosince 2015

Vladimír Sládeček v. r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru