Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2954/15 #1Usnesení ÚS ze dne 05.01.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
styk rodičů s nezletilými dětmi
výživné/pro dítě
rodiče
EcliECLI:CZ:US:2016:4.US.2954.15.1
Datum podání01.10.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 913, § 907

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2954/15 ze dne 5. 1. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti J. Z., zastoupeného JUDr. Vladimírem Jaškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Praha 1, V Jirchářích 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2015 č. j. 30 Co 135/2015-467 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 12. 2014 č. j. 16 Nc 4/2014-387, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými bylo rozhodnuto o úpravě poměrů k nezletilému synovi pro dobu před a po rozvodu manželství a o výživném.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že nezletilý byl svěřen do péče matky, otci bylo stanoveno výživné ve výši 5 000 Kč měsíčně a bylo rozhodnuto o dlužném výživném.

Stěžovatel nesouhlasí s právními závěry soudů. Uvádí, že prokázal schopnost se o syna postarat, a syn měl být proto svěřen do jeho výchovy. I kdyby v řízení nebylo prokázáno, že matka je psychicky nevyrovnaná a nezpůsobilá se o syna starat, měl být syn svěřen do střídavé péče, neboť jsou splněny všechny judikaturní podmínky pro její nařízení. Stěžovatel je přesvědčen, že syn chtěl být svěřen do jeho péče, avšak od svého přání upustil z vrozené ohleduplnosti k matce. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na závěry Ústavního soudu v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13. Stěžovatel dále rozporuje výši stanoveného výživného, kterou považuje za neadekvátní jeho příjmům. Rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu podle stěžovatele nejsou dostatečně odůvodněna.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani v případě, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování či se s ním dokonce neztotožnil (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. usnesení sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).

Důvodem je skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku (dříve v zákoně o rodině) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se v konkrétním případě nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2468/14).

Uvedené platí i v projednávané věci, jejíž podstatou zůstává polemika stěžovatele s právními závěry civilních soudů. Stěžovatel se domáhá jejich přehodnocení způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, podle něhož měl být syn svěřen do jeho, případně střídavé péče, a o nepřiměřenosti výše výživného. Tato pravomoc však, jak bylo nastíněno, Ústavnímu soudu nepřísluší.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno dostatečné dokazování, které opravňovalo soudy k přijetí napadených rozhodnutí. Civilní soudy při rozhodování o výchově nezletilého opodstatněně vycházely z jeho přání, neboť s ohledem na jeho věk (17 let), rozumovou a sociální vyspělost je schopen dostatečně vyjádřit své názory a je si vědom jejich důsledků. Nezletilý výslovně uvedl, že si přeje zůstat ve výchově matky a nepřeje si být svěřen do střídavé výchovy. Svůj názor promýšlel, dokonce si model střídavé výchovy, včetně dojíždění do školy od otce vyzkoušel a dospěl k opakovaně stvrzenému závěru, že mu vyhovuje dosavadní model výchovy, tj. být u matky a s otcem se pravidelně stýkat. Soud neměl výhrady vůči péči matky, přičemž ze strany opatrovníka a nezletilého nebylo zjištěno nic, co by její výchovnou způsobilost zpochybňovalo.

S ohledem na poukaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2482/13, týkající se střídavé péče, Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že posuzuje každý případ individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a specifikům každé projednávané věci, a tomuto pravidlu koresponduje i jeho judikatura (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 106/15, IV. ÚS 582/15, III. ÚS 816/15).

Ústavní soud se neztotožňuje ani s názorem stěžovatele ohledně nedostatečného odůvodnění rozhodnutí o výši výživného. Z rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že byly dostatečně zvažovány příjmy, výdaje a výdělkové schopnosti a majetkové poměry stěžovatele. Oba soudy i v tomto směru své závěry patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěly ke shora nastíněným závěrům a které předpisy aplikovaly.

Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěry soudů, podle nichž je na místě, a to v souladu s přáním nezletilého, jeho svěření do péče matky, nelze považovat za ústavně rozporné, neboť respektují příslušná ustanovení občanského zákoníku a zájem nezletilého syna. Stejně tak nelze mít z hlediska ústavnosti výhrady proti rozhodnutí o výši výživného.

Ústavní soud zdůrazňuje, že je především na civilních soudech, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud zde s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", ale jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15).

Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že stěžovatel v ústavní stížnosti nevznáší žádnou argumentaci proti rozhodnutí označenému v petitu jako rozsudek "Městského soudu ze dne 03. 4.2015 č. j. 30 Cdo 4693/2014-143".

Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. ledna 2016

JUDr. Jaromír Jirsa

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru