Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2953/15 #1Usnesení ÚS ze dne 19.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - OS Brno-venkov
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkExekuce
rozhodčí nález
Skutková podstata trestného činu
Obnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.2953.15.1
Datum podání01.10.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 277

141/1961 Sb., § 278


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2953/15 ze dne 19. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů K. T. a J. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznice Kuřim, obou zastoupených JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 486/57, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. srpna 2015 č. j. 8 To 332/2015-1239 a usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 1. června 2015 č. j. 30 T 161/2010-1223, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. října 2015, navrhli stěžovatelé zrušení v záhlaví uvedených usnesení z důvodu tvrzeného porušení jejich základních práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, jakož i čl. 1 odst. 1, čl. 10 a čl. 90 Ústavy České republiky.

2. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 1. července 2011 sp. zn. 30 T 161/2010 byli stěžovatelé uznáni vinnými trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. a) trestního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2009, ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tohoto zákona. Trestné činnosti se měli stěžovatelé dopustit ve stručnosti tím, že po nařízení exekuce u Okresního soudu Brno-venkov ze dne 28. března 2007 sp. zn. 19 Nc 5458/2007, kdy exekučním titulem byl rozhodčí nález Mgr. Lucie Jamborové ze dne 8. března 2007 č. j. 1438/07, jakož i po nařízení dalších exekucí, disponovali s majetkem společností G&C Pacific, a.s. a BGC DEVELOPERS, a.s., jež měly v předmětných exekucích postavení povinného, ačkoliv věděli, že tento majetek podléhá exekuci a že s ním nesmí nakládat. Za toto jednání, jakož i za další trestný čin, jehož spácháním byl stěžovatel uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. srpna 2008 sp. zn. 2 T 36/2008, byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Oběma stěžovatelům byl uložen peněžitý trest ve výši 40 000 Kč a pro případ, že by tento trest nebyl vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců.

3. Usnesením ze dne 25. října 2011 sp. zn. 8 To 380/2011 zamítl Krajský soud v Brně společné odvolání obou odsouzených proti výše uvedenému rozsudku. Jejich dovolání, opírající se o důvody podle § 265b odst. 1 písm. b) a l) trestního řádu, odmítl Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné svým usnesením ze dne 14. listopadu 2012 č. j. 4 Tdo 1257/2012-30. Ze stejného důvodu byla přitom usnesením Ústavního soudu ze dne 31. října 2013 sp. zn. III. ÚS 4853/12 (všechna rozhodnutí v tomto usnesení citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně přístupná na http://nalus.usoud.cz) odmítnuta i navazující ústavní stížnost.

4. Stěžovatelé podali v dané věci návrh na povolení obnovy řízení, v jehož rámci poukázali na usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 8. prosince 2014 č. j. 19 Nc 5458/2007-541, kterým bylo rozhodnuto o zastavení jedné z výše uvedených exekucí. Stalo se tak z důvodu absolutní neplatnosti rozhodčí doložky, v jejímž důsledku neměla Mgr. Lucie Jamborová pravomoc k vydání rozhodčího nálezu, na jehož základě byla předmětná exekuce nařízena. Podle názoru stěžovatelů byla proto exekuce nezákonná a jejich jednáním nemohlo dojít k jejímu zmaření. Usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 1. června 2015 č. j. 30 T 161/2010-1223 byl tento návrh podle § 283 písm. d) trestního řádu zamítnut. Uvedený soud uznal, že zastavovací usnesení bylo vydáno z důvodu nevykonatelnosti rozhodčího nálezu a v tomto ohledu odpovídá ustálené judikatuře obecných soudů týkající se otázky neplatnosti rozhodčích doložek, tato skutečnost však nemá vliv na trestní řízení. Obhajobu ohledně možné neplatnosti rozhodčího nálezu totiž stěžovatelé uplatnili již v samotném nalézacím řízení. Soud tehdy sice připustil, že předmětný rozhodčí nález může být v budoucnu shledán nevykonatelným, za podstatné z hlediska trestního řízení ovšem považoval to, že v době jednání, pro které byli stěžovatelé odsouzeni, byla nařízena exekuce a platilo generální inhibitorium, z čehož plynula povinnost vyvarovat se jednání, jež by mohlo vést ke zmaření exekuce. S tímto hodnocením se ztotožnil i Krajský soud v Brně, který svým usnesením ze dne 4. srpna 2015 č. j. 8 To 332/2015-1239 posledně uvedené rozhodnutí potvrdil.

5. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů se závěrem, že v jejich věci nebyly splněny podmínky pro povolení obnovy řízení. Zrušení exekučního titulu podle jejich názoru vypovídá o tom, že justičního omylu se dopustil již exekuční soud, když majetková práva povinného naprosto zásadně omezil nařízením exekuce na základě absolutně neúčinného a nevykonatelného rozhodnutí, a tuto svou chybu napravil až po osmi letech. Zároveň tato skutečnost staví do zcela nového pohledu otázku naplnění materiální skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí, neboť byla zpochybněna vykonatelnost rozhodnutí, které mělo být předmětem trestněprávní ochrany. Obecné soudy se tedy s návrhem na povolení obnovy řízení nevypořádaly ústavněkonformním způsobem. Jejich závěry o tom, že předmětný rozhodčí nález sice nikdy nebyl materiálně ani formálně vykonatelný, přesto požíval ochrany jako rozhodnutí materiálně vykonatelné, je protichůdný a nesprávný; stručné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu pak zcela nedostatečné. Stěžovatelé vyslovili rovněž pochybnost, zda v řízení o návrhu na obnovu řízení mohli věc nepředpojatě posoudit tíž soudci, kteří vydali, resp. následně potvrdili, odsuzující rozsudek.

II.

Vlastní posouzení

6. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňovala i další zákonem stanovené formální náležitosti; zároveň je však zjevně neopodstatněná.

7. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tento závěr se plně uplatní i v dané věci.

8. Ústavní soud souhlasí s právními závěry obecných soudů, podle nichž bylo z hlediska trestní odpovědnosti stěžovatelů podstatné právě to, že v době, kdy k protiprávnímu jednání došlo, byly nařízeny exekuce a platilo generální inhibitorium. Bylo tedy povinností stěžovatelů vyvarovat se jednání, které by vedlo ke zmaření těchto exekucí. Pakliže za této situace jednali tak, aby byl majetek povinného převeden na další společnost, v důsledku čehož by nemohl být postižen exekucí, jednalo se o závažné a společensky nebezpečné jednání, které naplňovalo materiální stránku trestného činu. Lze jen dodat, že tyto závěry shledal Ústavní soud ústavně konformními již ve svém (výše zmíněném) usnesení sp. zn. III. ÚS 4853/12.

9. Je zřejmé, že vzhledem k tomuto hodnocení nemůže mít rozhodnutí exekučního soudu, jímž byla zastavena exekuce z důvodu nevykonatelnosti rozhodčího nálezu, vliv na otázku trestní odpovědnosti stěžovatelů. Nejde totiž o novou skutečnost, která by se mohla promítnout do posouzení otázky jejich viny. Právním závěrům obecných soudů, podle nichž v dané věci nejsou dány důvody pro vyhovění návrhu na povolení obnovy řízení, proto nelze nic vytknout. Především v nich nelze spatřovat svévoli nebo jiný kvalifikovaný exces, který by opodstatňoval závěr o porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelů a z toho plynoucí kasační zásah Ústavního soudu.

10. Závěrem Ústavní soud dodává, že důvod pro vyloučení soudce z rozhodování o návrhu na povolení obnovy řízení nelze spatřovat pouze v tom, že předtím rozhodoval o trestním obvinění stěžovatelů [usnesení ze dne 15. dubna 2004 sp. zn. III. ÚS 62/04 (U 19/33 SbNU 409)]. Názor Ústavního soudu, že se mu právní úprava, která připouští tuto možnost, "nejeví jako nejvhodnější z hlediska zabezpečení nestrannosti a nepodjatosti soudce" [nález ze dne 24. února 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343), bod 45], výše uvedený závěr nijak nezpochybňuje.

11. Ze všech těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelů jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru