Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2950/14 #1Usnesení ÚS ze dne 04.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - VS Olomouc
SOUD - NS
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
trestný čin/vražda
hlavní líčení/čtení výpovědi svědka/spoluobviněného
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.2950.14.1
Datum podání05.09.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 211 odst.2

40/2009 Sb., § 140


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2950/14 ze dne 4. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele L. K., t. č. Věznice Valdice, právně zastoupeného advokátkou Mgr. et Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, Orlí 36, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2013 sp. zn. 52 T 7/2013, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 11. 2013 sp. zn. 3 To 120/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2014 sp. zn. 3 Tdo 639/2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 5. 9. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným zločinem vraždy, a to ve stádiu pokusu. Za uvedené jednání mu byl nalézacím soudem uložen trest odnětí svobody v délce trvání 16,5 roku. K podanému odvolání byl rozsudek Vrchním soudem v Olomouci v části o trestu zrušen. Nově pak bylo rozhodnuto tak, že se stěžovateli ukládá trest odnětí svobody v délce trvání 10 let. Stěžovatelem podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.

Jednání, popsaného ve skutkové větě rozsudku krajského soudu, se měl stěžovatel ve zkratce dopustit tím, že ve stavu prosté alkoholové opilosti nejprve fyzicky napadl svoji přítelkyni Petru K. (jedná se o pseudonym), kterou následně se záměrem ji usmrtit polil větším množstvím ovocného destilátu (slivovice) s obsahem ethanotlu 52% a zapálil. Poškozená v důsledku jednání pachatele utrpěla mnohočetné popáleniny druhého a třetího stupně na 15 % povrchu těla. K popálení došlo v celém obličeji, krku, hrudníku, na břiše a částečně též končetinách. Poškozená, která dále utrpěla inhalační trauma, popáleninový šok, vypukla infekce, byla přijata do Fakultní nemocnice Brno - Bohunice, na klinice popálenin a rekonstrukční chirurgie. Byla intubována na umělé plicní ventilaci, sledována na JIP s opakovanými zákroky v celkové anestezii. Poškozená byla bezprostředně ohrožena na životě, přičemž k následku smrti nedošlo jen díky poskytnutí včasné lékařské péče.

Z předmětné ústavní stížnosti vyplývá, že podle názoru stěžovatele došlo k jeho zkrácení na jeho ústavně zaručených základních právech, jež jsou mu garantovány čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stejně tak mělo dojít k zásahu do práv garantovaných čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

Stěžovatel má za to, že se obecné soudy dopustily porušení práva na spravedlivý proces, když se dostatečně nevypořádaly s odůvodněním odmítnutí stěžovatelova návrhu na doplnění dokazování výslechem klíčového svědka, pana M. J. Jmenovaný byl jako jediný osobně přítomen spáchání tvrzeného trestného činu. Daný svědek byl prokazatelně v kontaktu se stěžovatelem, jakož i s poškozenou, a to po celou dobu od jejího zranění, do doby příjezdu záchranné služby. Z telefonátu svědka, uskutečněného na linku 155 v den, kdy mělo dojít ke spáchání trestného činu, vyplývá, že ke zranění poškozené mohlo dojít způsobem, který uvádí nejen stěžovatel, ale též samotná poškozená. Obecné soudy se s neprovedením navrženého důkazu vypořádaly pouhým odkazem na jeho nadbytečnost. Stěžovatel má přitom za to, že výslech M. J. mohl zvrátit soudem popsaný skutkový stav. Důvodem je především ta skutečnost, že jmenovaný svědek jako jediný byl přítomen spáchání tvrzeného trestného činu. Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 566/03 vyplývá, že v případě zamítnutí návrhu na provedení důkazů je nezbytné, aby obecné soudy své rozhodnutí ve všech souvislostech řádně odůvodnily, což se však v projednávaném případě nestalo.

V souvislosti s výše uvedeným stěžovatel uvádí, že přesto, že byl výše uvedený svědek původně předvolán, jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně se spokojily s faktem jeho nedostavení se. Navzdory tomu, že se pro obhajobu jedná o klíčového svědka, obecné soudy nevyužily telefonického kontaktu na něj a nepokusily se jeho přítomnost u soudu zajistit. Právo na obhajobu se tak pro stěžovatele stalo pouze právem formálním, neboť v praxi nebyl proveden žádný důkaz svědčící v jeho prospěch. Na základě neúplně zjištěného skutkového stavu nelze vydaná rozhodnutí považovat za spravedlivá a důvodná. V napadených rozhodnutích není uvedeno, v jakém konkrétním smyslu lze navržený důkaz považovat za nadbytečný.

Další část právní argumentace stěžovatele směřuje proti nepřezkoumatelnosti hodnocení důkazů, absence logického odůvodnění a zohlednění důkazů svědčících ve prospěch stěžovatele. Stran důkazu výslechu poškozené, která vypovídala ve prospěch stěžovatele, soudy řádně neodůvodnily svůj závěr týkající se její nevěrohodnosti. Pokud měly obecné soudy za to, že je výpověď poškozené nevěrohodná a předem se stěžovatelem domluvená, neměly k ní ani přistupovat. Vyšly-li obecné soudy ze záznamu telefonního hovoru mezi stěžovatelem a poškozenou ze dne 6. 5. 2013, vyplynula z tohoto pouze ta skutečnost, že poškozená bude o posuzovaném skutku vypovídat pravdivě. Skutečnost, že obecné soudy dospěly k nesprávným skutkovým závěrům, podporuje i písemné stanovisko svědkyně V. K., která se vyjádřila v tom smyslu, že je přesvědčena, že stěžovatel poškozené zranění nezpůsobil. Pokud soud na uvedený důkaz nereflektoval a neprovedl opětovný výslech svědkyně, rezignoval tak na snahu o objektivní zjištění skutkového stavu a vyšel pouze ze svých spekulativních domněnek.

Závěrem svého návrhu stěžovatel brojil i proti nesprávnosti provedené právní kvalifikace. I za situace, že by se skutkový děj odehrál tak, jak se domnívají obecné soudy, nelze bez dalšího usuzovat na to, že bylo úmyslem stěžovatele přivodit poškozené smrt. Jeho další jednání, tj. hašení poškozené, je pravým opakem úmyslu, který obecné soudy stěžovateli přiřkly. V žádném případě takové jednání nelze posuzovat jako pokus o vraždu, ale maximálně jako pokus o ublížení na zdraví, případně jako pokus o těžké ublížení na zdraví.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K předloženému návrhu stěžovatele je předně třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem nebo dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Výklad zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy je tedy v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud nelze považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.

Namítá-li stěžovatel porušení zásad spravedlivého procesu, nutno konstatovat, že podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení najevo nevyšlo.

Z pohledu ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele je podstatné především to, že se obecné soudy jeho námitkami zabývaly a své závěry o vině a trestu řádně odůvodnily. V souvislosti s uvedeným lze poukázat na to, že stěžovatel v podané ústavní stížnosti veskrze pouze opakuje námitky, s nimiž se již vypořádaly obecné soudy.

Stěžovatel ve svém návrhu podrobil kritice mimo jiné tu skutečnost, že v řízení před soudem nebyl slyšen svědek M. J., jehož svědectví považuje za zásadní. K tomu je třeba uvést, že jmenovanému svědku bylo řádně doručeno předvolání k hlavnímu líčení, které se konalo dne 3. 9. 2013, ovšem svědek své povinnosti nedostál a nedostavil se. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 3. 9. 2013 vyplývá, že ze strany předsedajícího soudce byl učiněn v průběhu přerušeného hlavního líčení neúspěšný pokus o telefonické kontaktování jmenovaného svědka. Následně mu byla uložena pořádková pokuta ve výši 2.000,- Kč. K hlavnímu líčení konanému dne 23. 9. 2013 byl svědek M. J. opět obeslán s tím, že předvolání bylo neúspěšně doručováno prostřednictvím orgánů Policie ČR. Postup soudu tak nelze považovat v žádném případě za pasivní.

V rámci hlavního líčení nařízeného na 23. 9. 2013 byla v souladu s ustanovením § 211 odst. 2 tr.ř. čtena výpověď M. J. z přípravného řízení. Z této přitom nevyplývá, že by se svědek nacházel na místě činu v době jeho spáchání, jak tvrdí stěžovatel v ústavní stížnosti. Svědectví, svědčící o tom, že k zapálení poškozené došlo v okamžiku, kdy stál obžalovaný cca tři metry od poškozené, tak vychází pouze z toho, co svědkovi sdělil bezprostředně po činu sám obžalovaný. Nejedná se o přímé očité svědectví, čemuž odpovídá také důkazní hodnota jeho výpovědi. Navíc i tento svědek ve shodě s výpověďmi ostatních svědků vypověděl, že poškozená bezprostředně po činu označila za pachatele právě stěžovatele. S navrženým a neprovedeným důkazem se dostatečně vypořádal již Vrchní soud v Olomouci a z ústavněprávního hlediska není postupu obecných soudů čeho vytknout.

Stran výpovědi V. K., matky poškozené, je třeba uvést, že tato byla slyšena jako svědkyně v rámci hlavního líčení, přičemž Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění svého rozsudku dostatečně vyložil svůj náhled na její následné písemné prohlášení, které vyložil v logické souvztažnosti s její předchozí výpovědí.

V souvislosti se zpochybněním skutkového děje, vylíčeného stěžovatelem, nelze přehlížet odborné vyjádření Hasičského záchranného sboru Jihomoravského kraje, podle něhož běžnou manipulací se zapalovačem k zapálení hořlavé kapaliny dojít nemohlo. Znalecký posudek MUDr. Michala Zeleného navíc zpochybňuje poškozenou předložený skutkový děj, podle něhož si tato měla po náhodném polití nejprve vytřít oči, ubalit si cigaretu a teprve následně se nešťastnou náhodou zapálit. Podle názoru znalce muselo dojít k zapálení bezprostředně po polití hořlavinou, a to z bezprostřední blízkosti. Dalším nepřehlédnutelným důkazem je pak i odposlech hovoru ze dne 6. 5. 2013 mezi postiženou a obžalovaným, který se sice stěžovatelova obhajoba snažila vykládat v jeho prospěch, nicméně způsob jeho vedení, jakož i obsah samotný svědčí o opaku.

Co se týče zvolené právní kvalifikace deliktního jednání pachatele, je věcí příslušného státního zástupce, resp. soudu, pod kterou skutkovou podstatu trestného činu jednání pachatele subsumuje. Z ústavněprávního hlediska je podstatným především to, aby závěr soudu byl řádně odůvodněn, což se v předmětném případě také stalo. Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně vyplývá, že tento hodnocení skutku náležitě objasnil, když odkázal na příslušný znalecký posudek, podle něhož se poškozená nacházela v bezprostředním ohrožení života. S takovým následkem svého jednání přitom musel být obžalovaný v době páchání trestné činnosti srozuměn, neboť každý průměrný jedinec ví, že když někoho polije hořlavým destilátem a zapálí, může dotyčný uhořet.

Samotná skutečnost, že se pachatel následně svého jednání zalekl a pomáhal poškozené plameny uhasit, na jeho úmyslu, byť eventuálním, ničeho nemění. Z hlediska viny není od věci vyzvednout též závěr soudů, které poukázaly na skutečnost, že pokud by se stěžovatel necítil vinen, nepokusil by se bezprostředně po činu o opakované spáchání sebevraždy.

Podle náhledu Ústavního soudu opřely obecné soudy svá rozhodnutí o řadu důkazů tvořících ucelený řetězec, které v odůvodnění podrobně vyhodnotily a jež umožňují učinit spolehlivý závěr o vině stěžovatele. Ústavní soud proto nedospěl k závěru, že by ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. srpna 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru